Budapešť průvodcovská

První letošní návštěva už si to drandí zpátky do Beskyd a já se na chvíli zastavuju po intenzivním víkendu. Vyšlo to skvěle. V pátek jsme nočním povídáním nastřádali únavy do zásoby, v sobotu využili krásného počasí a udělali městský veleokruh a dnes, když bys ani psa ven nevyhodil, vedly naše kroky do horkých vod Széchenyiho lázní. Za největší úspěchy považuju dvě nalezené kešky, super langoš v tržnici u Lehél téru a zjištění, že se místní přednášky a semináře příznivě poznamenaly na kvalitě mých průvodcovských schopností. Bylo to příjemné a to že moc, děkuji P&M za návštěvu. A teď jdu na chvíli vypnout :)

To byl tedy den

Od rána je mi divně. Měla bych se učit, ale zkouška je až ve středu, co na tom, že do té doby mě tu čeká jeden česko-maďarský tandem, víkendová návštěva a od pondělka už i dopolední hodiny, to mozek prostě nebere, je teprve čtvrtek. Navíc jsou šířící se fámy tentokrát veskrze pozitivní a tím pádem demotivační, milý tanár úr prý rozdává pětky na počkání, u zkoušky půjde hlavně o rozbor děl a abychom snad neměli jazykové problémy, můžeme si ta díla předem přeložit a opoznámkovat a pak vzít s sebou... nu, to věru nezní špatně. Ale stejně bych se měla pustit alespoň do toho překládání, jenže síly fakt nenacházím, raději odpovím na pár mailů, mátožně se přesunuju po pokoji, co se to dnes děje, no tedy nevím a tak si jdu radši zase číst, Zatím dobrý mě strhává, zatraceně dobrý překlad, stálo by za to zjistit, jestli je to tak dobrý i v originále.

Kolem páté mě to přestává bavit, nebudu se tu přeci celý den válet jako mrtvola, číst si můžu i cestou a tak se vydávám vstříc lepším zítřkům v podobě znovupoužitelné lampičky do IKEA, svítit se musí a to je dost pádný důvod zajet se podívat, co by se mi ještě mohlo na pokojíček hodit. Budapešť je klasicky zacpaná, autobus postává v koloně, naštěstí jely tři za sebou a tak je ten poslední dost prázdný na to, abych si sedla a dojela k metru nad knihou. Procházím kolem McDonalda, u vstupu do metra tentokrát žádní revizoři, neuvěřitelné, v posledních měsících hlídkují v houfném počtu v každé stanici. Začíná se mi chtít dost na záchod, odpoledne mi došlo, že jsem celý den skoro nepila a tak jsem se to snažila dohnat, že bych se tedy vrátila k Mekáčí?, ale ne, vydržím to, vždyť to už nebude tak dlouho trvat. Metro přijíždí, stoupám si ke dveřím a na dalších stanicích se postupně nechávám zaskládat lidma, je tu pěkný vedro, sundavám rukavice, ale nespouštím oči z řádků knihy. Najednou začínám vidět černě a pak se jen svezu podél dveří k zemi, silou vůle se držím při vědomí a smotávám ze sebe šálu a rozepínám kabát, Maďaři koukaj jak pučmelouni ale ani jedinýho nenapadne na mě promluvit, no co bych jim taky vysvětlovala, omdlít, omdlít, matně se mi to slovo mihne hlavou, možná bych na to přišla a navíc nejsou přeci blbí a viděj, co se děje, naštěstí vlak brzdí ve stanici a dveře se otevírají na mé straně, zatraceně dobrá shoda okolností jen co mi dojde, že nemusím uhýbat nastupujícím lidem, ale spíš bych se měla snažit rychle se z vozu vypoklonkovat. Pillangó út už je nadzemní stanice, nástupištěm to profukuje a já se s vypětím sil kácím na lavičku, pučmelouni dál zírají a mě pomalu ustupuje mlha z očí a po čele mi teče ledový pot. Zkouším si nahmatat puls, ale nedaří se, nu co, tohle extempóre mám tedy za sebou, nikdo mi nemusel zvedat nohy k zemi a pleskat mě po tvářích, ještě že tak, hlavou mi běží film jak něco vysvětluju maďarský záchrance a je mi to najednou celé k smíchu, tak už chápu, proč se dnes tý hlavě tak nechtělo do učení. Močový měchýř mi připomíná, že IKEA už je jen jednu stanici a tak nakonec večer přeci jen můžu svítit a procházet se po pokoji v nových papučkách. To byl tedy den.

Hřbitovní procházka

Modré nebe a hřejivé sluneční paprsky mě vytáhly na další ze série průzkumů města. Mimo jiné jsem si to namířila na Kerepešský hřbitov, snad v domnění, že ho stejně jako pražský Slavín nejde jen tak opomenout. Až teď mi dochází, že vlastně nevím, nakolik je český Slavín vhodný pro turisty, respektive pro cizince obecně. Kerepeš moc není, to už vím poměrně jistě.

Najít rozlehlý hřbitov nebyl problém. Dal se tušit již z dálky, přeci jen místo, na kterém chvíli nejsou domy a silnice se ve městě jen tak neztratí. Najít přístupovou cestu k němu už problém byl. Nejdříve se mi do cesty postavilo hypermoderní obchodní centrum, následně několik bloků policejních budov. Dobré sousedství.

Po nalezení vstupu jsem obhlídla ceduli, které že slavné osobnosti tu můžu „navštívit“, po chvilce váhání nakreslila stručný plánek a vyrazila. Ještě že tak. Ta informační cedule byla nejspíš jediná v celém areálu, kde se kromě šipek vedoucích ke hřbitovní kapli nedalo podle ničeho orientovat. Návštěvníků bylo pomálu a ti, co se mihli kolem, nejspíš dobře věděli, kam přesně mají namířeno, ovšem já bych se bez svých několika poznámek na papíře mohla potulovat hřbitovem do večera, než bych narazila na těch pár slavných osobností. Nakonec se mi do cesty postavil pomník Bláhy Lujzy, Adyho a Jókaie Móra, nebo majestátní mauzolea Deák Ference a Kossuth Lajose. Říkala jsem si, že zde přeci musejí být proto, aby se na ně občas přišel někdo podívat, ale možná jsou má očekávání příliš velká. Nebo mají zkrátka Maďaři radši samostatné turisty, kteří žádné návody nepotřebují.

Zajímavé byly i ostatní hroby. Někdy jsem měla pocit, jako by se maďarské rodiny přebíjely, která si může dovolit honosnější vzpomínku na své zemřelé. Jindy jsem zase nechápala změť květin a jmen namačkaných na jednom pidimístě. Ale klid, ten tam byl. Kolem lítali havrani, z povzdálí zněla tklivá houslová melodie a já byla ráda, že přeci jen nejsem úplně obyčejný turista a dokážu si nějak srovnat v hlavě, že cedulka „Kegyeleti hely, belépni szigorúan tilos“ znamená, že na to místo, které mě už z dálky přitahovalo zkrátka nesmím.

Na závěr ještě perlička pro případné návštěvníky: u velikého pomníku, z jehož nápisu pochopíte, že jde o něco s komunismem, se nenechte zmást. Není to po vzoru pomníků obětem druhé světové či revoluce ’56 pomník obětem komunismu. Naopak. Toto velkolepé dílo je panteon dělnického hnutí. Good joke.

Hola hej, földrajz zdolanej!

Hola hej! Mám jedničku ze zeměpisu co je vlastně földrajz a ta jednička je vlastně pětka, ale to vůbec nevadí. A mám z ní moc fajn pocit a vůbec si nemyslím, že jsem ji dostala jenom proto, že jsem si vytáhla Budapešť a to bylo fakt lehký, možná bych se nějak poprala i s průmyslem nebo s hospodářským vývojem Maďarska nebo s krajema Karpatský kotliny a vůbec, co bych se nepoprala, když jsem se na to několik dní učila a to dokonce i místo toho, abych si raději povídala s kamarádama a mužem poslední den před odjezdem sem. A to taky nevadí, protože oni věděli, že se potřebuju učit, abych mohla mít dobrý pocit, že se pořád ještě něco naučit dokážu, i když mi můj stárnoucí mozek měkne a do oka se dává tik kdykoliv delší dobu zírám do papírů a monitoru a s koncentrací je to vůbec nejhorší, myšlenky mi pořád někam odbíhaj a né a né sepnout zrovna když se jim snažím vysvětlit, že trvá 27 minut než slunce, který právě vyšlo na východě Maďarska vyjde i na západě. No a to zrovna kecám, protože právě na tuhle blbost se mi soustředilo velice snadno, no co se dá dělat, alespoň mám perličku pro zájemce o maďarské zajímavosti a vy, co jste čekali nějakou seriózni informaci se teď můžete drbat za uchem zatímco já se budu smát.

Zpátky v Budapešti

A jsem zase tu. Budapešť mě po měsíci přivítala nejlépe jak mohla a tak jsem jen hodila batoh na koleje, rychle vybalila a běžela využít posledních paprsků patnáctistupňového sluníčka na Gellert. Samozřejmě se zeměpisem v ruce, zítra mě čeká zkouška a ač to tak původně nevypadalo, pán prý nedává automaticky jedničky (tedy v případě Maďarska a vůbec skoro celé Evropy jedničky = pětky), ale dokonce i vyhazuje. Zato jsem ale zjistila, že zkoušku mám až od tří a tudíž o půl dne více času na učení, což není k zahození, a tak jsem se dobře naladěná, hnedle jak hřejivá kůra přestala být hřejivá, vydala do blízké čajovničky a tam si udělala výpisky ze dvou otázek, které jsem si původně neplánovala stihnout vypsat. Takže sečteno podtrženo, z šestnácti mám zopakované čtyři, konec tedy tlachání, zbytek čeká!

Kreténi v garáži

Asi jsem sbírající lovec. Nebo lovící sběrač. Nebo tedy lovkyně a sběračka, aby bylo jasno. Pokud umím správně do pěti počítat, je to to jediné, co mi mohlo vyjít z divadelního představení Caveman, které jsme coby opožděný svatební dar navštívili těsně před Vánoci.

Zprvu, ještě před začátkem celé show, jsem nevěřícně seděla v hledišti, naslouchala okolním zvukům a sbírala předsudky vůči hře, která ještě ani nezačala. U Hasičů bylo narváno, všude to pískalo a chrochtalo a přede mnou samozřejmě nejvyšší žena v publiku, abych prý měla pěkný výhled. Nakonec jsem ji přenechala muži a vyměnili jsme si místa, aby mě pak v pravidelných intervalech oblažoval nelibými výpary z úst pán po mém levoboku. Naštěstí hra zdaleka nebyla tak špatná, jak jsem se obávala a příliš mě to tedy nevytrhovalo z koncentrace.

Následující one man show Jana Holíka se ukázala být geniálně vymyšleným sledem „pravd“ o tom, proč jsou ženy jiné než muži a naopak, vycházejíc při tom ze všeobecně známé pravěkem ověřené dělby rolí. Jistě i sebeodhodlanějším a sebezarytějším zastáncům rovných příležitostí tekly po tvářích slzy a smíchy prskali do účesů řad před nimi. Bránice si představení skutečně užila. Zároveň však přišly chvíle, kdy jsem si říkala, proč že se tomuhle vlastně směju, když je to úplná volovina. Nicméně šlo o humor veskrze inteligentní a ať už jste tedy názoru, že mužské místnosti v domě jsou garáž, kůlna nebo maximálně sklep či nikoliv, nemusíte se bát představení shlédnout. Třeba se pak s partnerem pobavíte o tom, jak že to u vás ve skutečnosti je.

Spontánní dík

Nepatřím k lidem, kteří by byli zrovna zdatní v udržování vztahů. Ba v poslední době znovu často zjišťuju, že ani moc nevím, o čem se s lidmi bavit, i když je mi s nimi dobře. Tak někdy mlčím a pozoruju a doufám, že je to jasné i tak, beze slov. Na druhou stranu, když je mi opravdu dobře, je ze mě bezprostřední Kačka, káčátko s kukučem malé rošťandy, které zrovna chvilku neřeší, jestli se akorátně zapojuje do hovoru, přiměřeně reaguje na okolní podněty, zda by třeba nemělo být trochu spontánnější... ano, trpívám na zcela spontánní úvahy o tom, zdali bych neměla být trochu spontánnější... V tom je obsažena asi tak celá spontánnost této záležitosti. Ale když jsem „Kačka“, tak je všechno jinak. A tak děkuji všem, v jejichž přítomnosti to alespoň jednou za uherský rok funguje. Je fajn mít vás kolem sebe.

Feliska (24.3.1992 - 12.1.2008)

Jak od Remarquea

Tenhle příspěvek jsem se rozhodla napsat v rámci přípravy na nevyhnutelné. Právě jsem se vrátila s Fel od veterináře. Statečně cupkala, čerstvě ostříhaná stará dáma, což ovšem nic nemění na tom, že několik hodnot v její krvi je mnohonásobně nad horní hranicí normálu. Minule pomohlo pár dní na kapačkách a prášky, po kterých jí nebylo dobře a skoro nežrala, což je co říct u psa, který skoro nic nemiluje víc než dobrý žvanec. Čtyři dny kapaček přepočteny na měsíc nic moc a měsíc zdánlivě pohodového života... no nekup to.

Myslím, že ona by to už podruhé nekoupila, a že si to myslela i paní veterinářka, odvedla jsem si ji zase domů.

Zatím ještě běhá a když se otevřou dveře od bytu, pokusí se radostí i vyskočit. Pořád ještě miluje piškoty. Pozná své lidi a vrtí na ně ocáskem. Až tohle všechno přejde, nastane prý čas.

Zdravě a udržitelně

Koupili jsme naše první biobanány, ale biomrkev zase z košíku rychle vrátili na pult a sáhli po normální.

Udělali jsme si těstovinový salát z darovaných biokolínek a zalili ho pěkně dressingem, ať to čvachtá.

Pořídili jsme ekologicky šetrný prací prášek a po celodenním sezení u počítače relaxovali pod proudem horké vody.

Je to šach nebo pat?

Mission (for now) impossible

Tak už je to konečně jasné - příští školní rok zůstáváme v Praze. Stálo nás to hodně zvažování, argumentování, odhodlání a doplňování informací, až už ta nejistota trvala poměrně dlouho. V posledních dnech se však vše začalo vyjasňovat. Byla definitivně ověřena informace, že mé další studium v Budapešti je možné až s vysokoškolským diplomem a dopočítali jsme se k tomu, že kdyby tedy vyrážel M. na studia sám, nebyla bych při dotahování školy schopna pracovat natolik, abych pokryla životní náklady, hlavně tedy nájem bytečku. A je to, jak easy. Podporovatelům děkujeme za podporu a dočasně chlácholíme strachy strachovatelů - zahraniční mise prozatímně odloženy.

Petra Soukupová - K moři

Knížka přináší obyčejný příběh o obyčejných lidech. Rodinné vztahy, první, druhé i třetí lásky, svatby a rozvody. Vnímání sebe sama i ostatních se sklenkou alkoholu i bez ní. Přesto je neobyčejná. Ve většině kapitol vedle sebe stojí popis situace z pohledu hned několika postav. Co se s nimi děje, jak se cítí, co si myslí, co si asi jiní myslí o nich. Nejzajímavější je práce s časem - plastičnost postav vzniká hlavně porovnání jejich současnosti s tím, co bude či by mohlo být v nadcházejících letech. Kdyby se Petr a Magda nerozvedli, tak by... Ale my už přitom víme, že se rozvedou i jak to budou snášet.

Dovolená u moře i situace před ní a po ní nepopisují nic překvapivého. Překvapivé je až uvědomění si, nakolik výstižně autorka nahlédla komunikační problémy naší doby.

Zajímavé čtení na jedno krátké odpoledne.

Čtvrtek

Ráno je mrazivé. Magda se nebaví s Petrem, Jíťa nemluví s Magdou, protože si myslí, že zamkla ložnici před ní.

Bára na Magdu vyjede, protože si myslí, že kdyby Magda nějak Jíťu uklidnila, tak by se Jíťa cítila lépe. Nějak z toho ale vynechá sebe. I ona má tu moc trochu Jítě pomoci.

(Nakonec ale Bára pomůže nejvíce.)

Zatím ale nic. Jíťa jde do školy a vůbec nemluví a všechno je špatně.

Petr s Klárou řeší nastálou situaci. Klára je odtažitá, protože mu koneckonců dala ultimátum, a nějak mu nepřipadá, že to vyjde, a ona o něj nechce přijít.

Večer si dá Magda dva panáky vodky a sebere všechnu odvahu, možná trochu čeká, že Petr řekne, že to pro něj nic neznamená, nebo že to vůbec popře úplně, ale to se nestane, a po ošklivé hádce Magda Petra vyhodí.

Ale kdyby to Magda tak nevyhrotila a Petr by ještě v noci neodešel ke Kláře, asi by do konce týdne ultimátum uplynulo a Petr by s Magdou zůstal.

A Jíťa se vzbudí, zase zlý sen, vzbudí Báru a ta se jde dolů napít a tam se rodiče hádají, už hodinu, ale už končí, smůla, Bára za tento týden už podruhé je při něčem, při čem nikdy neměla být, a slyší skoro to nejhorší, jde nahoru do pokojíčku, a když uslyší klapnutí vchodových dveří, rozbrečí se. Jíťa se přidává, ale Bára ji okřikne a pak trochu ukonejší.

Jedna z mála nocí, kdy Jíťa usne dřív než Bára.

SOUKUPOVÁ, Petra: K moři, Brno: Host, 2007. 198 s.

Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček

Příběh doby, krajiny a lidí v nich žijících. Jiná je osada na slovensko-polsko-ukrajinském trojmezí, jinak se žije na pražském Žižkově osmdesátých let, jinak ve svobodné Plzni počátku let devadesátých. A jestli se svět změnil pod nohama malých gadžínků a jejich rodin, co to teprve udělalo s rodinou Dunků, Cikánů nebo Romů, jak se to zrovna hodí, jajkavých a truchlivých a hned zase plných lásky, touhy či vzteku, podle toho, jak srdíčko bolí a housličky zpívají? A jak se s tím vyrovná Andrejko, kterého už jako maličkého odvezou od maminky, aby se jeho hbité ručky ještě zdokonalily při nejrůznějších čórkách, a který má v dlani vyrytý život plný klopýtání a osudových změn?

Poeticky psaná kniha s úryvky romaňi si mě během prvních kapitol omotala kolem prstu a jen těžko jsem ji odkládala. Ve čtvrtině jsem myslela, že horší už to nebude, ale zbývaly ještě dvě sta stran a bylo jasné, že poklidný život popisovat nebudou. V polovině jsem lapala po dechu a v poslední třetině tiše vzlykala do polštáře, jinak už nešlo unést všechna ta příkoří a nespravedlnosti. A přesto přicházely krásné dny, kdy se leželo na rozpálené louce a koukalo na hvězdy...

Víc neprozradím - přečtěte si ji. Zdaleka není jen o Romech. Jako v zrcadle se tu můžeme najít i my.

„A kde, rozhlížel se Andrejko, sotva ráno otevřel oči, kde je Jolanka?

Jolanka, no kde, odbyla ho teta, už je velká...

A kde je?

Teta neodpověděla, ale Andrejko jí nedal pokoj:

Kde je Jolanka?

Kde, kde... u Mira.

U Mira... to je...?

Jo... a neřvi, Majka vedle spí po noční, ukázala teta na dveře a otočila se k němu zády.

Andrejko mlčel, díval se do země a polykal slzy. Jolanka, moje mojoučká sestřička, mirori pheňori, je pryč... Starší sestřička s ním odmalička spala pod jednou dekou a starala se o něj, když ho přivezli do Prahy a nikdo na něj neměl čas, aspoň, že ho tenkrát občas ztloukla, když se počůral, jinak by s ním snad nikdo nepromluvil, Jolanka měla šikovné prsty a když jí začala růst prsa, sama mu vedla ruku, aby se těmi třešničkami pochlubila...“

ŠMAUS, Martin: Děvčátko, rozdělej ohníček. Na cikňi na bari, čarav tro voďori. Praha : Knižní klub, 2005. 254 s.

Do nového roku

Do nového roku jsem se přehoupla nad knihou. Šmausovo Děvčátko, rozdělej ohníček mě dostalo, až se prožitky usadí, nejspíš o něm ještě pár řádek přibude. Zatím mohu jen s potěchou oznámit, že úspěšně a kvalitně naplňuji již přednovoroční předsevzetí zase začít číst. Po dvojité Květě Legátové brilantní Šmaus, Selské baroko už čeká a pak mám v plánu vrhnout se na prvotinu spolužačky z gymplu K moři, tuším, že to nebude jen tak ledajaké čtení. Těším se.

A těším se taky na běžky. Na Silvestra jsem je vytáhla po dvou letech, loni nebyl žádný sníh a ani předloni jsme to zrovna nepřeháněli, ale kupodivu jsem tentokrát vůbec neměla pocit, že je třeba znovu opatrně vydřít zapomenuté krůčky, až do prvního pádu to jelo skoro samo a ten naštěstí přišel až hodně pozdě. Asi pak nebylo na škodu na uklouzaných serpentýnách silnice trochu zpomalit, přeci jen občas projelo nějaké auto, i když co naplat, v pluhu se neustojí ledacos, co by člověk v jistější jízdě ustál, takže těžko říct, nakolik ta opatrnější jízda byla bezpečnější. Bezpečnost vůbec dostala na frak, bez mapy, občanek, zásoby energie a s vybitým telefonem, čtyři holky v česko-slovenských Javorníkách a za šera pak průsmykem do kopce s nadějí, že nahoře narazíme na „naši“ cestu k chalupě... bláhová ale blažená bezstarostnost.

Bezstarostné bylo i noční hraní Osadníků ve Studénce, tlachání v profukujícím domečku u Opavy a kytarová vigílie na Bařince. Spousta kamarádů, hodně přátel - naplnění a radost.

Takže do nového roku i vám: s knihou, těšením, bezpečně, bezstarostně, s přáteli a vnitřní radostí.