To byl tedy den

Od rána je mi divně. Měla bych se učit, ale zkouška je až ve středu, co na tom, že do té doby mě tu čeká jeden česko-maďarský tandem, víkendová návštěva a od pondělka už i dopolední hodiny, to mozek prostě nebere, je teprve čtvrtek. Navíc jsou šířící se fámy tentokrát veskrze pozitivní a tím pádem demotivační, milý tanár úr prý rozdává pětky na počkání, u zkoušky půjde hlavně o rozbor děl a abychom snad neměli jazykové problémy, můžeme si ta díla předem přeložit a opoznámkovat a pak vzít s sebou... nu, to věru nezní špatně. Ale stejně bych se měla pustit alespoň do toho překládání, jenže síly fakt nenacházím, raději odpovím na pár mailů, mátožně se přesunuju po pokoji, co se to dnes děje, no tedy nevím a tak si jdu radši zase číst, Zatím dobrý mě strhává, zatraceně dobrý překlad, stálo by za to zjistit, jestli je to tak dobrý i v originále.

Kolem páté mě to přestává bavit, nebudu se tu přeci celý den válet jako mrtvola, číst si můžu i cestou a tak se vydávám vstříc lepším zítřkům v podobě znovupoužitelné lampičky do IKEA, svítit se musí a to je dost pádný důvod zajet se podívat, co by se mi ještě mohlo na pokojíček hodit. Budapešť je klasicky zacpaná, autobus postává v koloně, naštěstí jely tři za sebou a tak je ten poslední dost prázdný na to, abych si sedla a dojela k metru nad knihou. Procházím kolem McDonalda, u vstupu do metra tentokrát žádní revizoři, neuvěřitelné, v posledních měsících hlídkují v houfném počtu v každé stanici. Začíná se mi chtít dost na záchod, odpoledne mi došlo, že jsem celý den skoro nepila a tak jsem se to snažila dohnat, že bych se tedy vrátila k Mekáčí?, ale ne, vydržím to, vždyť to už nebude tak dlouho trvat. Metro přijíždí, stoupám si ke dveřím a na dalších stanicích se postupně nechávám zaskládat lidma, je tu pěkný vedro, sundavám rukavice, ale nespouštím oči z řádků knihy. Najednou začínám vidět černě a pak se jen svezu podél dveří k zemi, silou vůle se držím při vědomí a smotávám ze sebe šálu a rozepínám kabát, Maďaři koukaj jak pučmelouni ale ani jedinýho nenapadne na mě promluvit, no co bych jim taky vysvětlovala, omdlít, omdlít, matně se mi to slovo mihne hlavou, možná bych na to přišla a navíc nejsou přeci blbí a viděj, co se děje, naštěstí vlak brzdí ve stanici a dveře se otevírají na mé straně, zatraceně dobrá shoda okolností jen co mi dojde, že nemusím uhýbat nastupujícím lidem, ale spíš bych se měla snažit rychle se z vozu vypoklonkovat. Pillangó út už je nadzemní stanice, nástupištěm to profukuje a já se s vypětím sil kácím na lavičku, pučmelouni dál zírají a mě pomalu ustupuje mlha z očí a po čele mi teče ledový pot. Zkouším si nahmatat puls, ale nedaří se, nu co, tohle extempóre mám tedy za sebou, nikdo mi nemusel zvedat nohy k zemi a pleskat mě po tvářích, ještě že tak, hlavou mi běží film jak něco vysvětluju maďarský záchrance a je mi to najednou celé k smíchu, tak už chápu, proč se dnes tý hlavě tak nechtělo do učení. Močový měchýř mi připomíná, že IKEA už je jen jednu stanici a tak nakonec večer přeci jen můžu svítit a procházet se po pokoji v nových papučkách. To byl tedy den.