Letní zprávy z Prahy s nádechem Budapešti

Pěkně zdravím příležitostné nahlížející! Pokud byste snad měli pocit, že tu chcíp pes, tak se přijďte podívat k nám a uvidíte, že Šarinka má do mrtvého psa hodně daleko. Návštěvy vítá takovým způsobem, že se některé mylně domnívají, že je to pokus o atentát. Když ona všechny tak miluje...
Krom vysvětlování Šárze, že po lidech se neskáče se teď u nás horlivě promýšlejí stěhovací detaily. Po delších peripetiích se nám na druhý pokus povedlo sehnat byt v Budapešti, konkrétně v Budě, a tak teď musíme zařídit vše kolem budoucího stěhování. Byteček máme už od srpna, sice tam krom přestěhování v srpnu vůbec nebudeme, ale byla to jediná šance, jak si něco zajistit už teď a jak zároveň vše zkoordinovat s tím, že druhou půlku srpna budeme hluboko v lesích a po návratu už by na stěhování nebylo dost času. Bydlet budeme kousek od Móricz Zsigmond körtér, tedy i kousek od školy, a to je pohodička. Dokonce to tam bude o chlup větší než teď u nás (to pravda není až tak neobvyklé), a věřte nebo ne, v bytě budou i dveře a to jiné než do koupelny nebo na balkón! Ani nevíte, jak se těším na život se dveřmi. (I když zároveň doufám, že nebudou moc často potřeba :))
Jinak bych svůj současný život charakterizovala jako "ztracená v překladu". Kupí se mi tu pořady o lovení, vaření i designu, deadline následuje za deadlinem a jelikož stěhování a nový začátek v BP nás asi finančně lehce vyšťaví, je to tak vlastně dobře. Jen oči to místy úplně nezvládají, což je taky důvod, proč se jinak počítači spíše vyhýbám. A to je taky dobrý důvod to tu dneska zase ukončit. Nicméně nebojte, tuším, že když ne nic jiného, tak další pobyt v Maďarsku to tady opět nastartuje.

To je dneska mládež!

Dneska jsem si na přejezd z práce do práce koupila gyros a směle s ním vhopsla do přijíždějící tramvaje. Bylo plno, zatraceně plno, a na další zastávce přistoupil kočárek.
S třesoucí se kopičkou masa a zeleniny přitisknutou na hrudi jsem se potila pod pohledy svých čistých a upravených spolucestujících.
Na Ípáku jsem ukořistila volné místečko a oddechla si, že už nikoho nepotřísním.
Co možná nejnenápadněji jsem chroupala svou stydnoucí a protékající kopičku masa a zeleniny a prozměnu se potila pod pohledy spolucestujících, kterým, zdá se, tentokrát chybělo to volné místečko.
Ach jo.
Příště si dám asi zase suchý rohlík. A v klidu postojím.

Kulturní víkend (nejen) s Labyrintem světla

Poslední dobou mívám víkendy spíše pracovnější, přeci jen nový začátek v Budapešti nebude úplně jednoduchý a bez pár ušetřených korunek bychom stěží hledali bydlení a realizovali stěhování, nicméně podařilo se, a našla jsem si čas i na trochu kultury. Taneční představení Miluj mě, o kterém tu již pár výkřiků bylo, mi zpříjemnilo sobotní večer (a skutečně bych něco takového doporučila každémum, nenechte se odradit slovem tanec a zavítejte do Ponce!) a v neděli jsme s D. vyrazily do Ekotechnického muzea na Labyrint světla, interaktivní výstavu vizuálních a světelných objektů pod taktovkou Petra Nikla. Dospěláci sice musí při vstupu sáhnout do peněženky hlouběji, než by možná očekávali, nicméně za viděné (a za to, že díky vám všechny děti mohou jít zdarma) to rozhodně stojí. A to nejen všechna ta hýbátka, točítka, štelovátka a svítítka, která jsou vašim očím i tlapkám plně k dispozici, ale už i samotné prostory bývalé čističky odpadních vod. Mně osobně nejvíc nadchlo důmyslné hýbátko Kinetické květiny od Zdeňka Šmída, zavěšené v působivě nasvícených podzemních prostorách čističky. Do chodu ho uvádí pomalu odkapávající voda, která se přelévá z "kytky na kytku", jakmile je jí dost na to, aby část systému vyvedla z původní rovnováhy (viz foto ve kvalitě mobilně telefonové).

Miluj mě! Love me!

Čtyři židle, čtyři páry bot, čtyři mladí tanečníci a jeden světoznámý choreograf.
Festival Tanec Praha, taneční spolek NANOHACH, Nigel Charnock a divadlo Ponec.
Téma zdánlivě fádní, podání zdánlivě šokující, život.
Kontakt s publikem stoprocentní.
Fascinace pohybem, fascinace humorem, fascinace opravdovostí.

Přesně takhle bych se kdesi v nitru duše chtěla umět vyjadřovat.

Nejen symbolické kroky k dospělosti

Dnes jsem se po mnoha měsících bojů a nejistot odhodlala k symbolickému kroku souvisejícímu s poněkud méně symbolickými dopady: roztrhala jsem žádost o uznání předmětů, která mi už měsíce ležela nevyplněná u stolu a nebyla jsem schopná se k ní dostat. Nebo jsem spíš nevěděla, jestli se k ní vůbec dostat chci. No, jedna roztrhaná žádost nemusí nic znamenat, ale jako krok vedoucí k rozhodnutí by to přesto mělo stačit. Pokud tedy nenastanou nějaké další návaly pochybností o správnosti tohoto rozhodnutí, ponechávám Filosofickou fakultu svému osudu a minimálně na nejbližší roky přestávám usilovat o dosažení druhého magisterského, respektive prvního bakalářského, titulu. Myslím, že bylo na čase.
Denní studium, zkoušky z předmětů, na které jsem nechodila a podobné vymoženosti už si jaksi nemůžu dovolit. Do školy se buď chodí (a pak je člověk především student a nikoliv především pracující), nebo nechodí a raději se pracuje, uvažuje o hypotéce, dětech a tak vůbec.
Chyby v postupu by se daly hledat už "daleko v historii." Přidat si dva jazyky na fildě k rozestudovanému učitelství prvního stupně byla cesta do pekel. Bojovala jsem dlouho, ale přesto jsem ráda, že jsem to ve čtvrťáku vzdala. Snad právě díky tomu se mi podařilo dokončit alespoň první školu. Rok v Maďarsku bez finštiny a s přerušeným pajdákem tak přinesl jisté uklidnění, urovnání priorit a sílu pokračovat. A samozřejmě zdokonalení maďarštiny, kvůli kterému jsem do Budapešti jela. Středoevropská studia pak měla být dalším způsobem, jak se v kontaktu s tímto jazykem udržet. Ale až po diplomce a státnicích. Jenže se získáním jednoho titulu potřeba získat další titul na stejné (nebo dokonce nižší) úrovni výrazně klesá, kór tváří v tvář běžné životní realitě, věku a potřebám zainteresované.
Nic naplat, nebudu studovaná lingvistka. Co jsem chtěla, to jsem si z těch nemála let hungaristiky vzala a jednoduše nemůžu celé to martyrium absolvovat znovu jen proto, abych za to dostala náležitý papír. Holt budu možná muset trochu složitěji přesvědčovat potenciální zaměstnavatele, že důležitější je umět. A to, co chci ještě umět, mi, pevně věřím, lépe poskytne roční studium překladatelství v Budapešti než další zplichtěné roky na fildě. A pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty :)
Snad jsou to tedy další kroky k dospělosti.

Zpátky na Balassi!

Hola héj! Neuvěřitelné se stalo skutečností a díky tomu mohla na konci minulého týdne celá naše rodinka zaplesat, jelikož z počtu 2 + pes dostali 2 její členové stipendium do Budapešti a tak se můžeme všichni těšit na další maďarský rok! Přes mnohé komplikace, které s sebou nese rozhodnutí ono stipendium přijmout, se hóóódně těšíme. Nejvíc se samozřejmě těší Sárga, která je po dovolence minulého týdne odhodlaná trávit ve vlasti svých prabab a pradědů co možná nejvíce času, jelikož si rychle zvykla na soustrastné a cituplné projevy velevážených Uhrů, že "chudák pes, vizsla a nemluví maďarsky". No uznejte, kdo by se nenechal politovat.
Tato zpráva je napsaná za účelem všeobecného radování se. Své studenty tedy prosím, aby neplakali, jistě se podaří najít jim odpovídající učitelskou náhradu, kamarády toužící spatřit perlu na Dunaji vyzývám k radostnému očekávání a případné skeptické členy rodiny prosím, ať si své pochybnosti o našich schopnostech sehnat si vhodné obydlí, stěhování, finanční prostředky a kdo ví co ještě nechají pro sebe a baví se o nich jen za našimi zády ;) Za odměnu je taky pozveme na návštěvu.
Ještě na to dojde později, ale předběžně upozorňuji všechny případné zájemce, že během léta se nám s největší pravděpodobností uvolní jedna pračka, několik různých skříněk a knihovniček, dva psací stoly a možná i jedna patrová postel a pár dalších drobností, které bude potřeba dočasně či trvale někde umístit. Rezervace přijímáme. Kdo bude ochoten přibrat i pár krabic knih a jiných papírů, bude navždy uctíván a opěvován :)

Předovolenkovaná?

Říká se, že na to, aby si člověk opravdu odpočinul a zapomněl na všechny pracovní záležitosti potřebuje alespoň třítýdenní dovolenou.
Mám za sebou intenzivní týden v Maďarsku a od práce jsem se odpoutala natolik, že jsem úplně zapomněla, že dneska učím.
Běda, běda.
A to jsem jela na dovolenou právě a především z obav, aby se mi samou přepracovaností něco podobného nestalo.

Asi stárneme

Taky jste si ještě v osmé třídě připadali jako úplně mrňavý prcci ve srovnání s deváťákama? A pak, najednou, v nějakých těch osmnácti zase strašně dospělí? Jak ten život letí.
Před pár lety jsem najednou zjistila, že se kolem mě všichni vdávaj. A ženěj, samozřejmě. Od té doby občas přijde nějaká ta esemeska, že se narodil, má 53 cm a jsou i s maminkou v pořádku.
No a poslední dobou to pokročilo ještě o stupeň dál. Zprávy o tom už nechodí v esemeskách, šíří se nenápadně, ústně, s pokrčením ramen. Už čtvrtý rozvod mezi blízkými kamarády, vrstevníky. Jedněm z nich jsem na podzim byla na svatbě.

Za chvíli snad začneme umírat, či co.

A naší pejsce je dneska rok.

Radši komunismus než nacismus

povídal včera chlapík na ulici a já se musela na půl minuty zamyslet.
To je jako vybrat si, jestli oslepnout nebo ohluchnout.
Tak v tomhle jsem asi nekompromisní.

Není prvák jako prvák

Tak dlouho jsem hledala ta správná slova, jak sem napsat, že mě moc baví chodit do školy, když už tam vlastně vůbec chodit nemusím, až se něco zvrtlo.

V pondělí jsem šla raději než na dějiny Polska (protože co je mi vlastně do dějin Polska?) pořádně ven s pejskou. A užily jsme si to.

Ve středu ráno jsem potřebovala spát, což bylo důležitější, než dějiny Maďarska (ze kterých už jsem stejně dělala minimálně tři zkoušky a dvoje přijímačky) a i přesto, že je přednáší fakt kapacita, tak mě trochu prudí znovu to poslouchat. Navíc, když kapacita spíše než pro posluchače přednáší pro levý horní roh učebny.

Ve středu odpoledne jsem potřebovala překládat. A venčit. A hnát se na hodinu, na kterou když jsem přiběhla minulý týden, tak nám pan oznámil, že potřebuje něco dodělat, a že tedy dnes přednášet nebude... Chápu, stane se. Ale zrnko k zrnku...

Na čtvrteční konverzaci nechodím od té doby, co se z ní vyklubala hodina čtení textů. 90 minut čtení článků stupňované obtížnosti, z knížky, kterou mám doma a velkou část už jsem toho tedy četla, jen proto, abych si do příštího týdne počkala na opravu, když si to mám přitom sama kde zkontrolovat? No nezlobte se...

Na Historickou geografii středoevropského prostoru jsem se původně moc těšila. Ale po první přednášce o vymezení středoevropského prostoru jsem přišla domů rozpačitá. Dozvěděla jsem se vlastně něco nového? Asi to bude tím, že žiju s geografem. A historikem. A že ho ten pán taky učil. A že mě to docela zajímá. A že jsme to řešili loni na BBI. A...

Nebýt v prvním ročníku určitého studia nefalšovaný prvák má své nesporné výhody. Spoustu věcí si lépe přeberete, zapojíte do kontextu, už na ně máte názor,... posloucháte je dobrovolně a rádi, i když to třeba znamená vstávat na přednášku od půl osmé.

Nebýt v prvním ročníku určitého studia nefalšovaný prvák má své nesporné nevýhody. Jak to jen říct... Prostě už nejste prvák.