Úmrtí babičky jsem vnímala maximálně jako přes zamlžené okno autobusu. Bylo mi necelých pět, pokud dobře počítám, máma tehdy čekala Tomáše. Pamatuju si, že stála v kuchyni, když jsme se o tom bavily. Tedy pokud jsme se o tom tenkrát vůbec bavily. Informaci, že táta jel na pohřeb si mohu pamatovat z té doby, ale dost možná se to jen říkalo později. To si spíš pamatuju, že jsem o něco dříve nedostala babičkou darované dvě sady pastelek - dvoupatrové a vysouvací! - které si táta zabavil s tím, že bych je stejně zlámala. Křivda největší. Ať už to tenkrát bylo jakkoliv.
Jestli jsem smrt Freddieho prožívala aktuálně, tedy ve svých deseti, nebo až o několik let později, jako vášnivá fanynka, která uměla zkomoleně přezpívat nejedno album Queenů, nevím. To, že někdo zemřel, pro mě asi pořád ještě neznamenalo víc než pokrčení ramen a AHA. I když přeci ne. Trochu mě mrzelo, že se to nestalo o den později, na můj svátek. Abych si to dobře pamatovala a mohla si to pravidelně připomínat. Aby nás něco spojovalo. Nebo tak něco.
Nejdříve sms tuším od Joseho: zemřela Zuzana Navarová. Dlouho jsem nechápala, jak odchod někoho úplně cizího může člověka tak bolet. Sotva pár týdnů předtím jsme byli na jejím koncertě, pro nás prvním i posledním. Všichni jsme pak poslouchali její alba a kroutili hlavou nad tím, jak moc se o její blížící se smrti dalo z textů vyčíst. Kdyby nás to bývalo napadlo. Svíčka za oknem a utvrzení se v koncertovém předsevzetí: tohle je hudba, kterou se vyplatí slyšet naživo. Ne Kameloti.
Felisce jsme tenkrát pomohli. Bylo chladno a slunečno, vydali jsme se na delší výlet na kraj Prahy, abychom spolu trochu pobyli, než se zase po prodloužených vánočních prázdninách vrátím do Maďarska. Psíka už zůstala doma. Co jsme vysadili léky sice značně pookřála, vzpomínám si, že jsem ji byla nechat ostříhat a cupkala si pak domů skoro jako za mlada, ale na delší procházku to rozhodně nebylo. Cestou jsme si povídali o tom, jak vlastně poznáme, že už je čas přestat ji trápit. Po návratu se na ni stačilo podívat a měli jsme jasno. Ještě jsme ji vzali ven, statečně se s námi rozloučila, když se naposledy pokusila radostně běhat od jednoho k druhému, a pak už jsme tomu chomáčku se zbytky sil zavolali psí eutanázii. První opravdový střet se smrtí někoho tak blízkého. Velká lítost nad tím, že jsme se k ní vždycky nechovali úplně nejlépe. Brečím dodnes, když si vzpomenu.
Václavův odchod nás zastihl v Budapešti. Byla jsem moc ráda, že M. nijak nezpochybňoval, že musím jet do Prahy na pohřeb. Podobně to cítil kdekdo, Václavova vlídná slova pomáhala směřovat životy stovek mladých i ne úplně mladých lidí. Tehdy jsem si to uvědomila poprvé. Smrt někoho inspirativního přináší velký impulz do života inspirovaných. Je potřeba, aby to, co světu dával on, nezmizelo. Václav byl studnou bezpodmínečné lásky a opravdové důvěry pro všechny, kterým se jí nedostávalo. Stačilo pár kapek a žilo se lehčeji. Takové studny nesmějí vyschnout.
O smrti V.H. jsem se dozvěděla uprostřed skautské porady. Zarazilo mě, jak mimochodem a bez mrknutí oka to týmem proběhlo. "Vy už to víte?" "Jo, jo." Před obědem naštěstí minuta ticha a večer pak s M. znovu zapalujeme svíčku na adventním věnci. Pročítáme zprávy, komentáře, M. píše B. do deníčku, jak si spolu užili dnešní den, aby si jednou mohla říct, co dělala, když zemřel Pan Prezident. Další odchod, který mez lidmi vyvolal vlnu uvědomění, že hodnoty, které dotyčný zastával, musí přetrvat. Pro mě osobně, nevím proč, poselství o pokoře.
Závěr? Lidi (nejen lidi) asi musí umírat, aby v nás neusínala touha být lepší. Ach jo.
Příspěvky
