aneb konec vykutálené studentky, řekla s rozverným ohníčkem v očích seriózní mladá žena... a ukončila i celý Katalinky bloček
sobota, 25. února 2012
Nezmizela. Nezmizí?
Čtu Zmizet. A na konci každé povídky musím chvíli sedět a civět. Už podruhý. Hlavou mi běží, kolikrát jsem jako holka chtěla utéct z domova. A co by se asi bývalo stalo. A pak, jak to zařídit, aby to naše děti pokud možno ani nenapadlo.
Když jsem se narodila, byla jsem roztomilé modrooké děvčátko. Pak mi během léta oči zhnědly a babička tvrdila, že mě vyměnili. Ale já vím své... jsem to pořád já! Jen mám teď vlasy trochu delší a oči trochu zelenější a zubů o něco málo víc. A taky dělám spoustu věcí, které by do mě tenkrát asi nikdo neřekl.