Najít rozlehlý hřbitov nebyl problém. Dal se tušit již z dálky, přeci jen místo, na kterém chvíli nejsou domy a silnice se ve městě jen tak neztratí. Najít přístupovou cestu k němu už problém byl. Nejdříve se mi do cesty postavilo hypermoderní obchodní centrum, následně několik bloků policejních budov. Dobré sousedství.
Po nalezení vstupu jsem obhlídla ceduli, které že slavné osobnosti tu můžu „navštívit“, po chvilce váhání nakreslila stručný plánek a vyrazila. Ještě že tak. Ta informační cedule byla nejspíš jediná v celém areálu, kde se kromě šipek vedoucích ke hřbitovní kapli nedalo podle ničeho orientovat. Návštěvníků bylo pomálu a ti, co se mihli kolem, nejspíš dobře věděli, kam přesně mají namířeno, ovšem já bych se bez svých několika poznámek na papíře mohla potulovat hřbitovem do večera, než bych narazila na těch pár slavných osobností. Nakonec se mi do cesty postavil pomník Bláhy Lujzy, Adyho a Jókaie Móra, nebo majestátní mauzolea Deák Ference a Kossuth Lajose. Říkala jsem si, že zde přeci musejí být proto, aby se na ně občas přišel někdo podívat, ale možná jsou má očekávání příliš velká. Nebo mají zkrátka Maďaři radši samostatné turisty, kteří žádné návody nepotřebují.
Zajímavé byly i ostatní hroby. Někdy jsem měla pocit, jako by se maďarské rodiny přebíjely, která si může dovolit honosnější vzpomínku na své zemřelé. Jindy jsem zase nechápala změť květin a jmen namačkaných na jednom pidimístě. Ale klid, ten tam byl. Kolem lítali havrani, z povzdálí zněla tklivá houslová melodie a já byla ráda, že přeci jen nejsem úplně obyčejný turista a dokážu si nějak srovnat v hlavě, že cedulka „Kegyeleti hely, belépni szigorúan tilos“ znamená, že na to místo, které mě už z dálky přitahovalo zkrátka nesmím.
Na závěr ještě perlička pro případné návštěvníky: u velikého pomníku, z jehož nápisu pochopíte, že jde o něco s komunismem, se nenechte zmást. Není to po vzoru pomníků obětem druhé světové či revoluce ’56 pomník obětem komunismu. Naopak. Toto velkolepé dílo je panteon dělnického hnutí. Good joke.
Příspěvky
