Asi jsem sbírající lovec. Nebo lovící sběrač. Nebo tedy lovkyně a sběračka, aby bylo jasno. Pokud umím správně do pěti počítat, je to to jediné, co mi mohlo vyjít z divadelního představení Caveman, které jsme coby opožděný svatební dar navštívili těsně před Vánoci.
Zprvu, ještě před začátkem celé show, jsem nevěřícně seděla v hledišti, naslouchala okolním zvukům a sbírala předsudky vůči hře, která ještě ani nezačala. U Hasičů bylo narváno, všude to pískalo a chrochtalo a přede mnou samozřejmě nejvyšší žena v publiku, abych prý měla pěkný výhled. Nakonec jsem ji přenechala muži a vyměnili jsme si místa, aby mě pak v pravidelných intervalech oblažoval nelibými výpary z úst pán po mém levoboku. Naštěstí hra zdaleka nebyla tak špatná, jak jsem se obávala a příliš mě to tedy nevytrhovalo z koncentrace.
Následující one man show Jana Holíka se ukázala být geniálně vymyšleným sledem „pravd“ o tom, proč jsou ženy jiné než muži a naopak, vycházejíc při tom ze všeobecně známé pravěkem ověřené dělby rolí. Jistě i sebeodhodlanějším a sebezarytějším zastáncům rovných příležitostí tekly po tvářích slzy a smíchy prskali do účesů řad před nimi. Bránice si představení skutečně užila. Zároveň však přišly chvíle, kdy jsem si říkala, proč že se tomuhle vlastně směju, když je to úplná volovina. Nicméně šlo o humor veskrze inteligentní a ať už jste tedy názoru, že mužské místnosti v domě jsou garáž, kůlna nebo maximálně sklep či nikoliv, nemusíte se bát představení shlédnout. Třeba se pak s partnerem pobavíte o tom, jak že to u vás ve skutečnosti je.
Příspěvky
