Reportáž: 15. březen v Budapešti

Zatím asi nejkrásnější den letošního roku. Modrá obloha, příjemných 15 stupňů, ideální na procházku po městě. Nic lepšího si Maďaři nemohli přát. Vyšli do ulic, aby se zúčastnili oslav 160. výročí revoluce 1848-49, svého boje za svobodu. Pojali to různě, přidávám pár obrazů (písemných, fotky si budou muset počkat na vyvolání) očima Maďarům mírně nakloněné Češky:

- Erzsébet híd (Alžbětin most) je dnes určen výhradně pěším. Po obou stranách vlají vlajky a lidé si spokojeně vykračují vozovkou. Spousta fotografů a čím blíže k Náměstí 15. března (Március 15. tér), tím více policistů. Kolem náměstí je dvojí hrazení: přes první se dá projít, prohlédnout stánky nebo si užít představení jakéhosi rytířského turnaje na chůdách. Za druhým hraje vojenská dechovka, kterou není přes davy policistů skoro vidět, a u pomníku národního hrdiny Petőfiho se čeká na jakousi vládní delegaci. Ta o chvíli později přichází za zuřivého pískání fanoušků opoziční strany. Policisté se sjeli snad z celé Budapešti a u vstupů kontrolují každé podezřelé individuum s alespoň trochu podezřelou taškou. Mě kontrolovali dvakrát a podruhé už mě dovnitř nepustili, leda, že bych z půllitrovky s pitím sundala víčko. Kdo chápe proč, ať mi dá vědět. Já potřebovala tekutiny na zbytek dne, tak jsem se radši posunula o dům dál.

- Lánchíd (Řetězový most) měl pro dněšek vyhrazenu zábavně osvětovou funkci. Na dvanácti zastaveních (symbolizujících „dvanáct bodů svobody“, jejichž uznání na rakouské vládě požadovala revoluční skupina kolem Lajose Kossutha) získávaly děti razítka za splnění drobného úkolu. Poseděly v kavárně Pilvax, přelézaly překážky cestou na sněm do Bratislavy nebo třeba recitovaly Petőfiho Nemzeti dal (Píseň národa), který si předtím nechaly vytisknout v samotné Landererově tiskárně. Nenásilnou cestou tak bylo povzbuzeno vlastenecké cítění malých Maďárků či Maďarek a zajištěna jejich znalost alespoň těch nejdůležitěších bodů národní historie. Do určité míry zcela jistě inspirující.

- „Maďarská gardo, póó-zor! Děkujeme všem, kteří nás přišli podpořit s arpádovskou vlajkou v ruce!“ A že jich přišlo. Na Erzsébet tér přicházím právě včas na to, abych stihla na vlastní oči spatřit nefalšované zástupce maďarské gardy. Jestli byla dosud běžným projevem národní hrdosti připnutá trikolóra, tady to najednou vře maďarskými a červenobíle pruhovanými arpádovskými vlajkami, mnohé doplněné jménem místního extrémně-pravicového seskupení Jobbik. Na stáncích lze sehnat všechny druhy symbolů velkého Maďarska, CD s vlasteneckými písněmi či knihy s národoveckou a antisemitickou tématikou. Policistů nezvykle málo, asi jsou všichni u Petőfiho. Odcházím za zpěvu hymny, kolem povstaly stovky lidí od motorkářů přes intelektuály až k důchodcům s vlastními rozkládacími židličkami. Hustý.

- Dětem je dnes věnováno hodně prostoru. Na Roosevelt tér na ně čeká husarská posádka na koních i bez a spousty soutěží od skákání na pytli po test, kolik podkov unesou na tyči držené v jedné ruce. V zahradě Národního muzea si pak užívají rukodělné práce: vyrobí si svou vlastní kokárdu, nabarví odlitek maďarského státního znaku nebo z pytle a slámy vytvoří hračku - hlavu koně na dřevěné tyči. Já být malá Maďarka, děsně mě to baví. Před muzeem už skládají pódium, o vystoupení lidových tanců už jsem tedy přišla, ale nevadí, stejně zní lidová hudba všude kolem a kdo chce, tu a tam si umně poskočí do rytmu. (Kdo si chce taky poskočit či se alespoň naladit na správnou notu, přijměte mé pozvání na YouTube :))

- Udělala jsem si malý test a u Kálvin tér spočítala, jak je to s těma kokárdama. Z deseti lidí ji nemají vždy maximálně dva, z toho jeden je zaručeně cizinec. Alespoň jeden z deseti má v ruce maďarskou vlajku. Čas od času projde skupina v nezvyklém, asi tradičním, oblečení. Vychází mi z toho, že připnout trikolóru je v těchto dnech naprosto normální. Proč se stydět, že jsi Maďar, že. A nebo všichni ti, z pohledu Čechů, normální lidé zůstali dneska mimo centrum dění.

- Odpoledne končím, stejně jako mnozí další, posezením na vyhřáté lavičce na Gellertu. Po kokárdách ani vidu, psi potřebují venčit a nastavené tváře mhouří oči proti jarnímu sluníčku. Idylka. Co že se to děje tam dole?

Připněte kokárdu!

Kuriózní představa: Praha, 16. listopad, výstup z metra třeba na Andělu. Každý sedmý člověk jedoucí na protějších schodech má na klopě připnutou trikoloru. Třetina zbytku jsou cizinci. Z několika oken visí česká vlajka. Před vchodem do metra stojí asi pět lidí s košíčky a za lidových 10 korun prodávají tu barevnou národní hrdost. Postupně si ji připínají další a další. Slabě mrholí, je předvečer státního svátku. V ČR scifi, v Maďarsku realita.

Tojás festés na dva způsoby

Hody, hody, doprovody, Velikonoce klepou na dveře a na koleji se to hemží předvelikonočním nadšením. Včera jsme si uspořádali malou rozlučkovou party a na místě malovaná vajíčka hnedle i zkonzumovali, jelikož jsme s nimi na chorvatský způsob soutěžili v souboji družstev: dva lidé stojí proti sobě, ťuknou o sebe špičkou vejce, komu se rozbije, ten vypadává a místo něj nastupuje další z družstva. Veselé, nenáročné, spojené s večeří.

Dnes jsme to vzali poněkud seriozněji a s učitelkou etnologie se pustili do tvorby červených gyimesských vajec podle (ne vždy) původních vzorů. Speciální udělátka na aplikaci vosku, maďarská lidová hudba... stačila už jen trocha cviku a poměrně se dařilo. (Telefonkové foto není příliš kvalitní, ale pro posouzení myslím stačí.)

Lákadlo pro návštěvnice Budapešti

Bylo jedno městečko, v tom městečku dvoreček a na tom dvorečku jeden zajímavý obchůdek vedle druhého. Městečkem byla a je Budapešť, tedy Pešť, a dvoreček je konkrétně schovaný v samém centru, na Károly körút 10, mezi Astorií a Deák Ferenc tér. A ty obchůdky? Ty jsou především pěkně nebezpečné: dovnitř se vchází snadno a ven se vám ááále nechce... alespoň mně ne.
Každé slečně a paní, která tíhne k ruční tvorbě rozhodně doporučuji návštěvu tohoto kouzelného ostrůvku. Výhodné obzvláště v době, kdy se chystáte obdarovávat - ať už ostatní nebo sebe :)
Obchůdků je na místě více, vybírám své tři favority:
Manu-Art: Přehršle tašek plátěných i manžestrových a z oblečků pak zejména trička na způsob našich Rejoice nebo Uax. Kdo hledá inteligentní a vtipné triko, na kterém bude zároveň poznat, že je z Budapešti, je na správném místě. Obchod je k nalezení ještě v Mammutu na Moszkva tér.
Jojó: Umělecko-průmyslový obchůdek plný keramiky, šperků, tašek či třeba originálních nástěných hodin z nejrůznějších materiálů. Miluju jejich smaltované náušnice.
Siptár: Oblečení jak pro ženy narozené pro batiku tak pro ty, které chtějí být opravdu chic. Typické jsou jejich lněné oděvy s originálními květinovými vzory, ale pořídila jsem tam i exklusivní večerní šaty - v té době zrovna za hubičku. Doporučuji navštívit nejen v době výprodejů.
Na závěr dodávám, že ledacos z maďarské tvorby tohoto stylu lze zakoupit i v Praze v Rytířské, v obchůdku vedle MKS (třeba právě Sipár), ale na ceně je pak výrazně znát, že jde o kvalitní ruční práci z dovozu. Tady to je bez dovozu a s výletem, který stojí za to :)

Róbert Alföldi: Nyugalom (Klid) - novinka maďarské kinematografie

Slíbila jsem recenzi, máte ji mít. Hned na začátek ale musím uvést, že z filmu mám značně ambivalentní pocity. Říkala jsem si, že to nechám trochu uležet, ale zatím to nepomohlo, takže to zkusím popsat tak, jak to ve mně „visí“.

Nešlo o film, který by šlo jednoznačně zařadit do kategorie dobrý nebo špatný. Spíš o jeden z těch, ze kterých odcházíte tak trochu v tranzu, zahaleni do vlastních myšlenek, aniž přitom víte, co si o něm vlastně myslet. Tak se snažíte myslet si alespoň něco a zmítáte se pak mezi tím, že to bylo místy skutečně nechutné a tím, že ale právě toho bylo možná zapotřebí k vyjádření „podstaty“, tedy jakési nosné myšlenky filmu. Pokud jste ji tedy správně nalezli.

Kontroverzní, ale veleúspěšná byla už sama kniha Bartise Attily, na jejíž motivy, podle scénáře dalšího významného maďarského spisovatele, Garaczi Lászlóa, byl film natočen. Hlavním hrdinou příběhu je mladý budapešťský spisovatel Weér Andor, syn kdysi slavné herečky Rebeky a bratr houslistky-emigrantky Judit. Děj se z velké části odehrává v nedávné minulosti, celou svou podstatou však vychází ze situací, které hlavní postavy zažily za minulého režimu a z traumat, která si s sebou odnášejí. Jde vlastně o příběh zvráceného vztahu mezi Rebekou a Andorem, matkou, která psychicky nevydržela emigraci dcery a následné vyhození z divadla a zatemnila se v bytě, ze kterého následujících 15 let nevyšla, a v té době sotva desetiletým synem, který se o ni po celou dobu staral a značně ho to poznamenalo. Žijí spolu životem lží, výčitek a opičí lásky, ale jeden pro druhého jsou natolik důležití, že je pro ně nepředstavitelné cokoliv změnit. Andor o své situaci píše knihu (kterou matka nesnáší), k jejímuž vydání mu dopomůže jeho přítelkyně Eszter, „jediný člověk, který ho skutečně miluje“, po které však jako po hromosvodu stéká vše, co si v sobě Andor za léta s matkou nahromadil.

Stojí tedy za shlédnutí? Asi ano. Snad. Čekejte pod kůži lezoucí scény beze slov, výstřední hádky, syrový sex, poutavou houslovou melodii a divný pocit ve vzduchu. A všudypřítomné: „Kdes' byl, synu?“ „Měl jsem práci, matko.“ ("Hol voltál, fiam?" "Dolgam volt, anyam")

Více ukázka na YouTube.

Diving deep

V posledních dnech nezahálím a náležitě se věnuju svému jazykovému rozvoji. Hlavně tedy mimoškolně. S Dóri se vídáme zhruba dvakrát týdně (často i na několik hodin) a probíráme vše, co nás zrovna napadne. Půl času česky, půl času maďarsky, máme za sebou už pěkných pár setkání a enthusiasmu neubývá - přesně takovou sparingpartnerku jsem potřebovala. Dneska se chystáme do kina na maďarskou filmovou novinku Nyugalom (viz úryvek z románu, který tu byl kdysi k přečtení), myslím, že to bude lehce skandální a excentrické, moc se těším. Slibuji recenzi.

V kině jsem byla i v sobotu, tentokrát jsem však zcela záměrně vybírala film nevalných uměleckých kvalit za jedním jediným účelem: relaxovat v maďarštině. U filmu toho většinou ještě moc schopná nebývám, ale romantická komedie 9 a půl rande (9 és ½ randi) mi to báječně umožnila. Není nad to, když byste celému příběhu rozuměli i bez znalosti jediného maďarského slovíčka. Můžete jít domů s pocitem, že skutečně víte, o co šlo, a to, že v některých chvílích i dobře rozumíte vás hřeje u srdíčka jako malý bonus. Zato filmy, které nám občas ve čtvrtek pouští naše Zsuzsa takové nebývají. Naše intelektuální tanárnő trpí představou, že je nás třeba kulturně vzdělávat a nehodlá u toho dělat žádné ústupky. Nu, my zas v tomto směru neděláme žádné jazykové pokroky, řekla bych.

Novinkou na poli „maďarsky houšť, jen houšť“ jsou emaily. Tentokrát je mou sparingpartnerkou Csilla, která v Brně trpí chronickým nedostatkem komunikace v češtině, podobně jako jsem já dlouho trpěla v maďarštině. Takže pomalu najíždíme na dálkovou léčbu: poměrně intenzivní korespondenci. Napsat maďarsky, přiložit opravený mail v češtině, počkat si na opravu a další várku česky, odpovědět maďarsky... Myslím, že i tahle praxe se brzy projeví, psát maily mě baví víc, než se mořit s víkendovými cvičeními. A trochu psacího tréninku skutečně potřebuju: zatím se mi dělá lehce nevolno při představě dvacetistránkové práce v maďarštině na téma Současná maďarská literatura a její přijetí v ČR, kterou je třeba odevzdat koncem dubna.

Nu, špatné téma na závěr, jdu raději odpovědět na ten email.

Jak na maďarštinu. Díl třetí - kurzy a výuka

Nejjednodušší způsob, jak se naučit maďarsky, je najít si maďarského partnera. Těm z nás, kteří „tohle štěstí neměli“ nezbývá, než se začít poohlížet po kvalitních učebnicích nebo učitelích. S kurzy maďarštiny to mají nejsnažší Pražáci. V Maďarském kulturním středisku učí začátečníky, mírně pokročilé, i pokročilé, k dispozici je tu i knihovna, filmový klub a další kulturní programy. Mimo MKS je v Praze několik jazykovek, které pravidelně otevírají kurzy maďarštiny, např. Jazyková škola Mgr. Dana Čepková, Tutor, Lingua Sandy nebo jazyková agentura NOISIS. V jiných městech také nějaké najdete, ale pravděpodobnost, že tam zrovna poběží kurz maďarštiny je podstatně menší. Konkrétní kurzy či jazykové školy vyučující maďarštinu lze nejsnáze vyhledat přes vyhledávač na webu jazykovky.cz.

Další z možností je poohlédnout se po někom z rodilých mluvčích nebo pokročilých studentů či absolventů maďarštiny a domluvit si výuku přímo s nimi. To se může jevit jako komplikované, ale pro ty, kteří se již proklikali na tento web to jistě složité nebude. V případě zájmu ráda poradím, zprostředkuji nějaké kontakty nebo nabídnu vlastní služby. Stačí napsat.

Další odkazy nabízím těm, kteří by se chtěli učit přímo v Maďarsku:

- International Language Centers (stránky v češtině!) v Budě nabízejí různé typy kurzů maďarštiny pro cizince, od super intenzivních až po semestrální, individuální i skupinovou výuku.

- seznam maďarských jazykových škol vyučujících maďarštinu pro cizince - dále klikněte v levém sloupci na „nyelviskolák“. Některé odkazy již nefungují a na dalších je trochu komplikované doklikat se alespoň k anglické verzi, ale nevzdávejte to!

- kvalitní jazykové kurzy, intenzivní kurzy a letní školu nabízí i mé momentální útočiště Balassi Bálint Intézet, bohužel na jejich stránkách se bez znalosti maďarštiny dozvíte jen velmi málo.

- rozhodně mohu doporučit letní školy a intenzivní kurzy organizované univerzitou v Debrecenu, jsou přístupné komukoliv, ale studenti a univerzitní učitelé na ně navíc mohou získat stipendium!

Poslední odstavec bude pro fajnšmekry. Myslíte-li to s maďarštinou natolik vážně, že ji máte chuť studovat, pak vězte, že není moc na výběr. Na brněnské univerzitě se maďarština už téměř neučí (pouze dobíhá doktorský program Hugaristika a ugrofinistika) a i v Praze se kolem ní dějí velké změny. Původně jednooborová maďarština již neexistuje, z dvouoborového magisterského programu dobíhají poslední ročníky a od loňského roku ji lze studovat jen jako specializaci bakalářského programu Středoevropská studia. Ovšem není myslím třeba truchlit, s novým kabátkem se na UK objevili i noví lektoři a zajímaví hosté, jistojistě se zvedá kvalita výuky a neuvěřitelné se stalo skutečností: dokonce už existují i výběrové semináře! Výhledově můžeme doufat i v navazující magisterské studium, třeba ještě není všem dnům konec. Pro zájemce z jiných oborů je jak na UK tak na MU možnost navštěvovat jazykový seminář, k doptání nejlépe na příslušných katedrách.

Když si mozek dělá co chce

Obyčejný rozhovor s Ju-ri. Že by prý chtěla pracovat na letišti a tak se musí učit anglicky.

Já: Jasně, jasně, to je důležité, jestli chceš, můžeme spolu někdy mluvit v angličtině.

Ju-ri: Maďarsky je to taky důležité, ale určitě to můžeme střídat. Asi bych si chtěla udělat nějakou zkoušku, třeba TOEFL...

Já: Well, I think...

Jejda, jak málo stačí, aby člověk přecvaknul do angličtiny, zajímavé. Chvilku se smějeme, jak si ten mozek dělá co chce, ale nevadí, Ju-ri se chytla, do podrobností o anglických jazykových zkouškách se tedy pouštíme anglicky.

Ju-ri: No a v Česku už je výuka angličtiny na dobré úrovni?

Já: Hát, szerintem...

No toto? Zdá se, že si můj mozek prožívá svou jazykovou pubertu. Neví, čí je. Ovšem jestli se chce začít přecvakávat do maďarštiny, nebudu mu minimálně několik následujících měsíců bránit ;)

Budu slavná!

Semlelo se to rychle, ani jsem o tom nestihla moc přemýšlet. Nejprve psala Eszter, že předala můj mail kvůli nějakému článku. Její bratr Áron se ozval hned v zápětí, že chce rozhovor o tom, jak se žije cizincům v Budapešti a na kterém z mých oblíbených míst že se chci sejít, abychom tam mohli udělat nějaké fotky... Wow, říkala jsem si, tak to asi bude opravdový a nefalšovaný rozhovor s opravdovým a nefalšovaným novinářem! A hned druhý den po škole jsem cupkala pod Gellert, lehce nervózní, pořádně zvědavá.
A pak jsme povídali a povídali, co vymezený čas dovolil, způsobem trochu legračním pro ty, kteří by nás poslouchali: otázky v maďarštině, odpovědi česky s dodatky ve slovenštině a s následným tlumočením zpět do maďarštiny. To je tak, když má pan reportér slovensko-maďarskou přítelkyni. Já se díky tomu nemusela omezovat na jednoduché odpovědi a naopak si mohla užívat ty drobné okamžiky, když mi přišlo samozřejmé na maďarskou otázku začít odpovídat maďarsky. Tak uvidíme, co z toho bude. Jelikož jde o článek do maďarské obdoby autobusového časopisu Žlutý, nepředpokládám, že by mě po jeho vyjití začali zdravit lidé na ulici. Ale třeba by mi Orangeways mohly dát lístek do Prahy zdarma :)

Království za jaro!

Trochu svého internetového kamaráda zanedbávám. Jak jen k tomu přijde, u počítače sedím až mě z toho záda pobolívají a ani očím se to zrovna dvakrát nezdá (to je mi slovní obrat, dvakrát nezdá, už vidím cizince - bohemistu, který by v tom hledal obyčejné „moc nelíbí“), ale nedalo se svítit (u tohohle obratu zase nevím, jestli je to alespoň pražština, „Šaština“ nebo pouhá Kačenština), byly jinačí priority. Když se potká několik deadlinů, začne být legrace. Nicméně teze závěrečné práce jsou odevzdány, soutěžní překlad jakbysmet a dokonce jsem napsala dvě písemné práce - krátké domácí úkoly - jejichž cílem je naučit se psát jednoduše, ale bez chyb. To se mi nějak ne a nedaří, ani jedno, nutno říct.

Buda mě přivítala v jarním kabátku, už jím jen lehce povlávaly poslední závany rozpustilé větrnice Emmy. Když člověk vyrazí na delší dobu ven, zprvu ho ještě zebou prsty a schovává je do rukavic, v pravidelném rytmu večerní procházky se však tělíčko zahřeje a je dobře, že rolák zůstal doma a svetřík jde u krku rozepnout. Nevím, odkud čerpám tu jistotu, ale těším se na budapešťské jaro. Skutečné jaro, slunečných patnáct stupňů, odpoledne krátký rukáv a dlouhé kalhoty, už mi není třináct abych smlouvala s mámou, v kolika stupních už můžu ven v kraťasech. Sama sobě paní půjdu ráda v dlouhých a nebude mě mrzet, že se nemusím potají převlíkat na schodech. Ilegalita skončila.

Doufám, že mě tušení nezklame. Měla bych chuť slibovat, že za každý jarní den přijmu bez remcání třeba i tři horké letní, ale dobrá, co bude to bude, na Gellertu je dobře za každého počasí. Ale to jaro... na jaře i zmrzlina chutná nejlépe.