Trochu svého internetového kamaráda zanedbávám. Jak jen k tomu přijde, u počítače sedím až mě z toho záda pobolívají a ani očím se to zrovna dvakrát nezdá (to je mi slovní obrat, dvakrát nezdá, už vidím cizince - bohemistu, který by v tom hledal obyčejné „moc nelíbí“), ale nedalo se svítit (u tohohle obratu zase nevím, jestli je to alespoň pražština, „Šaština“ nebo pouhá Kačenština), byly jinačí priority. Když se potká několik deadlinů, začne být legrace. Nicméně teze závěrečné práce jsou odevzdány, soutěžní překlad jakbysmet a dokonce jsem napsala dvě písemné práce - krátké domácí úkoly - jejichž cílem je naučit se psát jednoduše, ale bez chyb. To se mi nějak ne a nedaří, ani jedno, nutno říct.
Buda mě přivítala v jarním kabátku, už jím jen lehce povlávaly poslední závany rozpustilé větrnice Emmy. Když člověk vyrazí na delší dobu ven, zprvu ho ještě zebou prsty a schovává je do rukavic, v pravidelném rytmu večerní procházky se však tělíčko zahřeje a je dobře, že rolák zůstal doma a svetřík jde u krku rozepnout. Nevím, odkud čerpám tu jistotu, ale těším se na budapešťské jaro. Skutečné jaro, slunečných patnáct stupňů, odpoledne krátký rukáv a dlouhé kalhoty, už mi není třináct abych smlouvala s mámou, v kolika stupních už můžu ven v kraťasech. Sama sobě paní půjdu ráda v dlouhých a nebude mě mrzet, že se nemusím potají převlíkat na schodech. Ilegalita skončila.
Doufám, že mě tušení nezklame. Měla bych chuť slibovat, že za každý jarní den přijmu bez remcání třeba i tři horké letní, ale dobrá, co bude to bude, na Gellertu je dobře za každého počasí. Ale to jaro... na jaře i zmrzlina chutná nejlépe.
Příspěvky
