Pohřeb byl v sobotu v jedenáct dopoledne, ačkoliv bych s ním raději počkal ještě alespoň několik dní, co kdyby přijela Ester, ale na další zmrazení už nepřistoupili ani za příplatek, žena v kanceláři se odvolávala na nějaký nový předpis a ptala se, proč ji nenechám zpopelnit, je to jak levnější, tak o mnoho praktičtější, mohl bych pak vybrat takový termín, který každému v rodině vyhovuje, na což jsem řekl jen to, že matku nespálím, ať je tedy raději v sobotu, a dopředu jsem zaplatil třídenní uskladnění, které zaúčtovala, potom zapsala do dodacího listu, že sedmsetčtyři-do země-sobota-Kerepeš, pak přede mě položila nějaké papíry a ukázala kuličkovým perem, kde že je mám podepsat.
Když mi ta žena v kanceláři navrhla zpopelnění, tak jsem sice na okamžik zaváhal, neboť mi hlavou bleskl matčin hysterický výstup – podívej, takhle se vždy posadí – řekla, a chytajíc se přitom opěradla ohýbané židle stojící vedle postele, ukazovala mi, jak se mrtvoly v peci posadí, před několika měsíci o tom totiž viděla jeden populárně-naučný pořad a od té doby takhle spustila snad každé ráno. Ale já jsem řekl: uklidněte se, matko, nebudete spálená, a dávejte pozor, rozlijete si čaj, ale za několik dní začala zase od začátku, že zpopelňování je bezbožné, a já věděl, že se bojí, že koho spálí, ten nevstane z mrtvých, a to se jí vlastně zamlouvalo, protože v tom zatraceným životě jí po Bohu nikdy nic nebylo. A posledně už vyžadovala, abych jí přísahal, že se nedostane do krematoria, zakázala mi, abych ji dal spálit, na což jsem řekl, že nebudu nic přísahat, naštěstí ještě může chodit, ať si zajde za obvodním notářem a tam dostane papír, že ji spálit nesmějí, a teprve potom toho nechala, protože už patnáct let měla hrůzu vyjít z bytu.
Zkrátka jsem si na okamžik představil, jak se posadí, jen už bez toho opírání o ohýbanou židli, ale potom jsem si vzpomněl na Ester, co kdyby se přeci jen vrátila, protože bych býval chtěl, aby viděla to seschlé tělo, z poslední noci až k lůžkům ohryzané nehty na sukovitých prstech, na nich sedm pamětních prstenů, počínaje tím ze sezóny Jůlie přes prsten přátel poezie až po pamětní prsten moskevského festivalu, zlato už se z nich dávno ošoupalo a ony dozelena či došeda obarvily kořeny prstů, podle toho, zda byly vyrobeny z mědi nebo z hliníku. Chtěl jsem, aby viděla ty od laku lepkavé slámově-žluté vlasy, rok od roku nerovnoměrněji potírané barvou, skrze které už prosvítala popelavá pokožka hlavy, posmrtnou ztuhlostí opět napnutá prsa, která si kdysi sotva po měsíci a půl kojení mazala solí, aby se jí nevytahaly bradavky, ale nejradši bych býval byl, kdyby viděla její mrtvý pohled, ten pohled, který se ničím nelišil od živého a jehož namodralý svit bude od soboty osvětlovat hloubku patnáct let čekajícího prázdného hrobu, protože jí nešlo zavřít oči.
Parte nebylo potřeba, vždyť už půl druhé desítky let neměla známé, a nechtěl jsem, aby na Kerepeš kdokoliv kromě Ester dorazil. Beztak parte nenávidím, v matčině šuplíku jich bylo snad třicet. Zapomněl jsem její jméno vymazat z několika protokolů, takže ještě i předloni pošťák jedno přinesl, které si pak celé dny pročítala – chudák malý Winkler, vždyť to býval tak šikovný Harpagon, no není ten život krutý, když i tak vynikající herci, copak neexistuje výjimka? Příšerné. Naprosto příšerné. Pomni synu, dnes Winkler, zítra ty. Bez pardónu. Někdy jich několik, jedno po druhém, vylovila ze šuplíku a vyložila je na psací stolek, pěkně vedle sebe, jako nějaký pasiáns. Už byla mastná od neustálého žmoulání, jako vykládací karty cikánek, jenže z těchto šlo mnohem snadněji vyčíst hodinu smrti i to, zda nešťastnou náhodou či po dlouhém utrpení. Hodiny pak tyto načernalé pohlednice přerovnávala, chronologicky, podle průměrného věku nebo je, zatímco pila mátový čaj, třídila třeba podle náboženské příslušnosti.
Protestanti se dožijí průměrně o šest a půl roku méně než my. To přeci není náhoda. Něco takového nemůže být náhoda, chlapče, říkávala. Zajisté máte pravdu, matko, teď ale musím pracovat, řekl jsem jí a ona se vrátila do pokoje a znovu počítala, kdo žil nejdéle.
Když mi ta žena v kanceláři navrhla zpopelnění, tak jsem sice na okamžik zaváhal, neboť mi hlavou bleskl matčin hysterický výstup – podívej, takhle se vždy posadí – řekla, a chytajíc se přitom opěradla ohýbané židle stojící vedle postele, ukazovala mi, jak se mrtvoly v peci posadí, před několika měsíci o tom totiž viděla jeden populárně-naučný pořad a od té doby takhle spustila snad každé ráno. Ale já jsem řekl: uklidněte se, matko, nebudete spálená, a dávejte pozor, rozlijete si čaj, ale za několik dní začala zase od začátku, že zpopelňování je bezbožné, a já věděl, že se bojí, že koho spálí, ten nevstane z mrtvých, a to se jí vlastně zamlouvalo, protože v tom zatraceným životě jí po Bohu nikdy nic nebylo. A posledně už vyžadovala, abych jí přísahal, že se nedostane do krematoria, zakázala mi, abych ji dal spálit, na což jsem řekl, že nebudu nic přísahat, naštěstí ještě může chodit, ať si zajde za obvodním notářem a tam dostane papír, že ji spálit nesmějí, a teprve potom toho nechala, protože už patnáct let měla hrůzu vyjít z bytu.
Zkrátka jsem si na okamžik představil, jak se posadí, jen už bez toho opírání o ohýbanou židli, ale potom jsem si vzpomněl na Ester, co kdyby se přeci jen vrátila, protože bych býval chtěl, aby viděla to seschlé tělo, z poslední noci až k lůžkům ohryzané nehty na sukovitých prstech, na nich sedm pamětních prstenů, počínaje tím ze sezóny Jůlie přes prsten přátel poezie až po pamětní prsten moskevského festivalu, zlato už se z nich dávno ošoupalo a ony dozelena či došeda obarvily kořeny prstů, podle toho, zda byly vyrobeny z mědi nebo z hliníku. Chtěl jsem, aby viděla ty od laku lepkavé slámově-žluté vlasy, rok od roku nerovnoměrněji potírané barvou, skrze které už prosvítala popelavá pokožka hlavy, posmrtnou ztuhlostí opět napnutá prsa, která si kdysi sotva po měsíci a půl kojení mazala solí, aby se jí nevytahaly bradavky, ale nejradši bych býval byl, kdyby viděla její mrtvý pohled, ten pohled, který se ničím nelišil od živého a jehož namodralý svit bude od soboty osvětlovat hloubku patnáct let čekajícího prázdného hrobu, protože jí nešlo zavřít oči.
Parte nebylo potřeba, vždyť už půl druhé desítky let neměla známé, a nechtěl jsem, aby na Kerepeš kdokoliv kromě Ester dorazil. Beztak parte nenávidím, v matčině šuplíku jich bylo snad třicet. Zapomněl jsem její jméno vymazat z několika protokolů, takže ještě i předloni pošťák jedno přinesl, které si pak celé dny pročítala – chudák malý Winkler, vždyť to býval tak šikovný Harpagon, no není ten život krutý, když i tak vynikající herci, copak neexistuje výjimka? Příšerné. Naprosto příšerné. Pomni synu, dnes Winkler, zítra ty. Bez pardónu. Někdy jich několik, jedno po druhém, vylovila ze šuplíku a vyložila je na psací stolek, pěkně vedle sebe, jako nějaký pasiáns. Už byla mastná od neustálého žmoulání, jako vykládací karty cikánek, jenže z těchto šlo mnohem snadněji vyčíst hodinu smrti i to, zda nešťastnou náhodou či po dlouhém utrpení. Hodiny pak tyto načernalé pohlednice přerovnávala, chronologicky, podle průměrného věku nebo je, zatímco pila mátový čaj, třídila třeba podle náboženské příslušnosti.
Protestanti se dožijí průměrně o šest a půl roku méně než my. To přeci není náhoda. Něco takového nemůže být náhoda, chlapče, říkávala. Zajisté máte pravdu, matko, teď ale musím pracovat, řekl jsem jí a ona se vrátila do pokoje a znovu počítala, kdo žil nejdéle.
Pozn.: V nejbližší době můžeme očekávat oficiální český překlad knihy od Kateřiny Horváthové na pultech našich knihkupectví, výrazně doporučuji!!!
Příspěvky
