Zatím asi nejkrásnější den letošního roku. Modrá obloha, příjemných 15 stupňů, ideální na procházku po městě. Nic lepšího si Maďaři nemohli přát. Vyšli do ulic, aby se zúčastnili oslav 160. výročí revoluce 1848-49, svého boje za svobodu. Pojali to různě, přidávám pár obrazů (písemných, fotky si budou muset počkat na vyvolání) očima Maďarům mírně nakloněné Češky:
- Erzsébet híd (Alžbětin most) je dnes určen výhradně pěším. Po obou stranách vlají vlajky a lidé si spokojeně vykračují vozovkou. Spousta fotografů a čím blíže k Náměstí 15. března (Március 15. tér), tím více policistů. Kolem náměstí je dvojí hrazení: přes první se dá projít, prohlédnout stánky nebo si užít představení jakéhosi rytířského turnaje na chůdách. Za druhým hraje vojenská dechovka, kterou není přes davy policistů skoro vidět, a u pomníku národního hrdiny Petőfiho se čeká na jakousi vládní delegaci. Ta o chvíli později přichází za zuřivého pískání fanoušků opoziční strany. Policisté se sjeli snad z celé Budapešti a u vstupů kontrolují každé podezřelé individuum s alespoň trochu podezřelou taškou. Mě kontrolovali dvakrát a podruhé už mě dovnitř nepustili, leda, že bych z půllitrovky s pitím sundala víčko. Kdo chápe proč, ať mi dá vědět. Já potřebovala tekutiny na zbytek dne, tak jsem se radši posunula o dům dál.
- Lánchíd (Řetězový most) měl pro dněšek vyhrazenu zábavně osvětovou funkci. Na dvanácti zastaveních (symbolizujících „dvanáct bodů svobody“, jejichž uznání na rakouské vládě požadovala revoluční skupina kolem Lajose Kossutha) získávaly děti razítka za splnění drobného úkolu. Poseděly v kavárně Pilvax, přelézaly překážky cestou na sněm do Bratislavy nebo třeba recitovaly Petőfiho Nemzeti dal (Píseň národa), který si předtím nechaly vytisknout v samotné Landererově tiskárně. Nenásilnou cestou tak bylo povzbuzeno vlastenecké cítění malých Maďárků či Maďarek a zajištěna jejich znalost alespoň těch nejdůležitěších bodů národní historie. Do určité míry zcela jistě inspirující.
- „Maďarská gardo, póó-zor! Děkujeme všem, kteří nás přišli podpořit s arpádovskou vlajkou v ruce!“ A že jich přišlo. Na Erzsébet tér přicházím právě včas na to, abych stihla na vlastní oči spatřit nefalšované zástupce maďarské gardy. Jestli byla dosud běžným projevem národní hrdosti připnutá trikolóra, tady to najednou vře maďarskými a červenobíle pruhovanými arpádovskými vlajkami, mnohé doplněné jménem místního extrémně-pravicového seskupení Jobbik. Na stáncích lze sehnat všechny druhy symbolů velkého Maďarska, CD s vlasteneckými písněmi či knihy s národoveckou a antisemitickou tématikou. Policistů nezvykle málo, asi jsou všichni u Petőfiho. Odcházím za zpěvu hymny, kolem povstaly stovky lidí od motorkářů přes intelektuály až k důchodcům s vlastními rozkládacími židličkami. Hustý.
- Dětem je dnes věnováno hodně prostoru. Na Roosevelt tér na ně čeká husarská posádka na koních i bez a spousty soutěží od skákání na pytli po test, kolik podkov unesou na tyči držené v jedné ruce. V zahradě Národního muzea si pak užívají rukodělné práce: vyrobí si svou vlastní kokárdu, nabarví odlitek maďarského státního znaku nebo z pytle a slámy vytvoří hračku - hlavu koně na dřevěné tyči. Já být malá Maďarka, děsně mě to baví. Před muzeem už skládají pódium, o vystoupení lidových tanců už jsem tedy přišla, ale nevadí, stejně zní lidová hudba všude kolem a kdo chce, tu a tam si umně poskočí do rytmu. (Kdo si chce taky poskočit či se alespoň naladit na správnou notu, přijměte mé pozvání na YouTube :))
- Udělala jsem si malý test a u Kálvin tér spočítala, jak je to s těma kokárdama. Z deseti lidí ji nemají vždy maximálně dva, z toho jeden je zaručeně cizinec. Alespoň jeden z deseti má v ruce maďarskou vlajku. Čas od času projde skupina v nezvyklém, asi tradičním, oblečení. Vychází mi z toho, že připnout trikolóru je v těchto dnech naprosto normální. Proč se stydět, že jsi Maďar, že. A nebo všichni ti, z pohledu Čechů, normální lidé zůstali dneska mimo centrum dění.
- Odpoledne končím, stejně jako mnozí další, posezením na vyhřáté lavičce na Gellertu. Po kokárdách ani vidu, psi potřebují venčit a nastavené tváře mhouří oči proti jarnímu sluníčku. Idylka. Co že se to děje tam dole?
Příspěvky
