Tak tohle se mi teda ještě nestalo. Na víkend mám koupené lístky do ČR, nemůžu se dočkat muže, těším se na oddech od školy a hlavně koleje, v myšlenkách mě čeká běh po úřadech a skautské radosti i povinnosti, do přeplněného víkendu jsme vtěsnali ještě návštěvu rodičů a chvilky slavení... a pak přijde email s informací, že to s největší pravděpodobností vypadá, že se už několik týdnů utvrzujeme v bludu a ten víkend, který potřebuju být v Praze není tento, ale až ten příští. Čert aby do toho kop! Nebo to mám brát jako bonus a príma příležitost zajet si domů dvakrát?
Pořádný krémový dort se šlehačkou a jahodama. Tvarohovo-smetanový nepečený zázrak přímo z ledničky. Harlekýn. Medovník. Tiramisu. Nebo aspoň rakvičku se šlehačkou! A pak prasknout a pár měsíců zase nemuset vidět sladké.
Letos poprvé v životě jsem při pohledu do kalendáře cítila "ano, to jsem já". Jak já jsem to jméno nenáviděla. Káča, Kačena, Kateřina... jiné podoby jen vzácně. Naskakovala mi husí kůže, co naplat, že někteří lidé to nemysleli zle, to jméno bylo vždycky spojeno s chvílemi, kdy na mě byl někdo nepříjemný. Zprvu byla těžká i ta představa, že on, Michal, odevzdá se mě, Kateřině... A pak jsem to jméno přijala za své. A pak jsem se já, Kateřina, odevzdala jemu, Michalovi... A je to. Kateřina. Mám ho ráda.
Jak to lidi dělaj, že si tak úplně normálně, o ničem, ale zato hodiny povídaj s lidmi, kteří je vlastně ani moc nezajímaj a oni je taky ne? Tohle nějak neumím. Jsem sociální idiot?
Věřte tomu nebo ne, je to tak. Tak jako si komunisté v Československu dovolili bourat secesní domy a stavět Priory, tak se jednoho dne škrtlo z mapy města budapešťské Národní divadlo ve prospěch stanice metra. Ono to tedy s jeho budovou nikdy nebylo jednoduché: Maďaři nejprve v roce 1837 otevřeli své Pešťské maďarské divadlo (později přejmenované na Národní divadlo) na Kerepesi út. V roce '95 jej přestavěli, koncem století chtěli postavit nové, až jej nakonec v roce 1908 přestěhovali na Bláha Lujza tér do budovy dřívějšího Lidového divadla. Zprvu jen dočasně, ale kvůli světové válce už na tomto místě zůstalo. Ovšem nikoliv navždy. Roku 1964 si v divadle naposledy střihli Krále Leara a pak bylo v rámci budování socialismu strženo. Vskutku tragický konec. V komunistických plánech bylo ihned vystavět nové, ale k tomu jaksi nedošlo. Až roku 1998 položili kapitalističtí zachránci státu nový základní kámen na Erzsébet tér. A o něco později dospěli k tomu, že tam bude lepší vystavět podzemní garáže. Od roku 2002 má Maďarsko nové Národní divadlo. Budova daleko od centra města má bezpochyby svou architektonickou hodnotu, i když jejích protivníků je minimálně stejně jako příznivců. Za shlédnutí rozhodně stojí... snad bude ještě chvilku stát na svém místě :)
Nářky nad zdražováním jízdného v matičce stověžaté mě přivedly k myšlence uklidnit všechny trpící malým srovnáním našeho dopravního systému s veřejnou dopravou Budapešti. Takže si držte klobouky, pojede to (hurá!) pomalu, nepohodlně a hlavně za to pořádně zaplatíte! Budapešť má stejně jako Praha k dispozici tři trasy metra, z nichž jedna není tak úplně metro jak jej známe my. Místní ji nazývají "podzemka" (földalatti) a původně to byla spíš těsně pod chodníkem jezdící tramvajka, vybudovaná při oslavách 1000 let příchodů Maďarů do Karpatské kotliny jako vůbec první metro na kontinentě. Už proto rozhodně stojí za vidění. Na druhých dvou trasách se prohánějí vagony ruské výroby, přesně ty, které Prahu postupně opouští. Jsou modré, zaprášené, počmárané a vůbec v podstatně horším stavu než ty naše. Ale neodpustím si podotknout, že se tak hodí k interiéru samotných stanic. Pešťská část města je metrem docela slušně propojená a kde metro není, tam jej zastupuje či doplňuje příměstský vláček HÉV. Buda je na tom podstatně hůře, všeho všudy jsou zde tři stanice metra a 1 trasa HÉVu směrem na Szentendre. Možná se však blýská na lepší časy, čtvrtá trasa je už totiž ve výstavbě. Tramvají, autobusů a trolejbusů jezdí v Budapešti hodně. Jejich číslování není příliš přehledné, asi záleželo, v jakém pořadí se linky zakládaly. Je však dobré vědět, že autobusy s červeným číslem jsou takzvané gyors - rychlé, které nestaví na všech zastávkách. Pozor na ně, někdy pomohou, jindy naopak. Stejně jako soupravy metra nejsou většinou ani ostatní vozidla v příliš dobrém stavu a kvůli častým zácpám si v nich navíc docela postojíte, v lepším případě alespoň posedíte. Na některých místech pomáhá speciální jízdní pruh pro autobusy, ale zdaleka není všude, kde by byl potřeba. A ještě jedna informace nutná pro jízdu autobusy: před vystoupením je třeba zmáčknout tlačítko, aby řidič vůbec zastavil. Zhouba pro turisty a nejen pro ně, naposledy jsem dál než jsem chtěla jela dnes a to jsem i věděla kde jsem, i že musím mačkat. Nestačilo to. Pohled do jízdního řádu ukáže, že dobře se v Budapešti vede raním pracantům. Většina spojů jezdí již od půl páté a v přijatelných intervalech pokračuje do večera. Pak se však intervaly citelně prodlouží až kolem čtvrt na dvanáct takřka ustanou. Poslední metra vyjíždí ve 23:10, pokud se jim tedy chce. Tramvaj výjimečně potkáte i před půlnocí, ale to je spíše unikát. Noční busy jezdí většinou co půl hodiny, jen 906-tka propojující město obloukem z Budy přes Pešť a zase do Budy je čtvrthodinová královna noci. A ceny? Jednotlivé jízdné je v Budapešti hanebně drahé. Hlavně proto, že musíte cvakat nový lístek při každém přestupu a málokam se dostanete jedním spojem. Spíš třema. Jednotlivý lístek vás vyjde na 230Ft (jednoduchý převod do korun říká odečti nulu), jednopřestupový na 380Ft. Lístek jen na metro při cestě do tří stanic 180Ft. Pokud dobře počítám, v porovnání s dnešními cenami v Praze skoro dvojnásobek a to srovnávám jen ceny, nikoliv co za ně jednotlivé dopravní podniky nabízejí. Pokud Budapeští více než projíždíte a nechcete příliš chodit pěšky (přes centrum to není až takový problém, jen pozor, auta tu mají absolutní přednost a to se pozná jak při přecházení, tak podle intenzity znečištění ovzduší), doporučuji zauvažovat o turistických lístcích: jednodenní 1335Ft, třídenní 3100Ft a sedmidenní 3600Ft. Mimo to se dá pořídit "výhodné balení" deseti či dvaceti "singlů" s drobnou slevou. Jediné, co se opravdu vyplatí je však klasická tramvajenka. Studentská měsíční vyjde na 2950Ft, dospělácká na 7350Ft. Pořád je to zhruba o třetinu více než v Praze. Tak nevím jak vy, já mám jasno. Ne že bych byla nadšená z pražského zdražování, ale nějak už jim to odpustím. Náš dopravní podnik je poklad. O tom, zda to Budapešť dohání alespoň počtem cyklistických stezek zase někdy jindy.
Babička ráda přináší k dobru příhodu o Kačce - čtenářce, prvňáčkovi, na kterou se s dědou dívali shovívavě, když jim po pár měsících školy chtěla předčítat z knihy. Místo očekávaného slabikování prý skutečně předčítala. No nevím, babičky si rády přikrašlují schopnosti svých vnoučat, zejména s odstupem času. Osobně tipuju, že to s tím čtením bude podobné jako s mou pozdější znalostí rostlin a hvězd. Babička dodnes tvrdí, že jsem v deseti letech poznala snad všechny a ještě latinsky, ovšem pokud vím, co svět světem stojí umím já latinsky jen anemone nemorosa a ranunculoides. No nic, každopádně četla jsem vždycky ráda. Na základní škole jsem dokonce vyhrávala soutěže v počtu přečtených knih. 50, 60, 70 za pololetí, žádný problém. Čtenářka jsem byla vášnivá a hrdá. Nezapomenu na jednu hodinu matematiky, kde jsem si s pravačkou v sádře v čase samostatné práce do sešitu zcela neskrývaně rozložila na lavici knihu. Spolužáci se hnali zjednat nápravu, ovšem jejich námitky nenašly uznání. Počítat umí, tak co by si nečetla. Dál už to bylo horší. Gymnaziální prostředí bylo sice podnětů k další četbě plné, nicméně až na slabý záchvěv při probírání české meziválečné literatury nějak nezafungovalo. Snad že to muselo být do čtenářského deníku, nevím. Každopádně výrazný pokles četby se nastartoval a pak se mnou táhnul... a s hrůzou si uvědomuju, že táhnout nepřestal. Ať na to nahlížím jak chci a hledám nejrůznější alibi, musím doznat, že mé čtivo posledních let se skládalo z několika povinných finsko-maďarských kousků, pár svazků v angličtině a téměř naprostého pustoprázdna co se české beletrie týče. Sama nad sebou kroutím hlavou. To opravdu tak moc nemám čas? Dnes přečtený rozhovor s literárním kritikem Jiřím Trávníčkem (Respekt 47, str. 42-45) mě přiměl nejen k zamyšlení, ale i k rozhodnutí. Musím s tím něco udělat. Vždyť jak pan Trávníček říká: "Literaturu čte ten, kdo se nespokojí pouze s tím, aby mu věci prošly jen tak mezi prsty, jednorázově a kvapně. Čte tedy proto, že si chce cosi vrátit, nechat si to říct ještě jednou a jinak, zastavit se, nejít s vlnou rychle ubíhajícího účelu. A komu ani toto nestačí, ten hledá ještě další možnost, jak si sám sebe zopakovat, jak se uvidět v odlesku jiného světla. Josef Švejk jako předstupeň k Bohu? Dost možná. Švejk na nás něco ví, Bůh na nás ví všechno. Ano, stále více si myslím, že literatura je nižší stupeň víry." Takže s chutí do toho, nadešel čas pozastavit se s knihou v ruce. Čekám na vaše doporučení.
Když jsem před čtyřmi lety podávala přihlášku na filozofickou fakultu, neměla jsem jasno v ničem jiném, než že chci studovat maďarštinu. Jednooborově to nešlo, takže mě čekalo složité rozhodování, co přidat. Ani už nevím, proč jsem uvažovala jen o tom, který další jazyk to bude... nicméně po chvíli pohrávání si s myšlenkou rumunštiny došlo na finštinu. Krásná příroda, inspirativní úroveň pedagogiky, kvalitní literatura. A bylo to. Prvák byl ve znamení proflákané maďarštiny (učebnici, podle které jsme jeli už jsem měla dávno za sebou) a intenzivní finštiny. A čtvrťáku na pajdáku. Po roce jsem cítila, že jsem právě dokončila dva roky studia a je to znát. Ta tam byl počáteční elán a chuť studovat třeba do smrti. Jo vzdělávat se, to snad ano, ale učit se cokoliv, v čem nenacházím žádný smysl...? Druhák se nesl v podtónu ujíždějící maďarštiny (měla bych s tím začít něco dělat!) a nestíhání finštiny (jde mi pouze ve chvílích, kdy se soustředím jen na ni, jenže to pak zanedbávám vše ostatní). Pajdák rozkládám a postupně se přesouvám mezi spolužáky o ročník níž. Ve druhém semestru už uvažuju o opuštění finštiny (fakt je to příliš, navíc se ty dva jazyky staví proti sobě natolik, že pochybuji, že bych je kdy mohla používat oba) a její výměnu za pedagogiku. Vnitrofakultky však nevyšly. Třeťák na fildě, šesťák na pajdáku. Zhruba poloviční úvazek v jazykovce, k tomu nějaké skautské radosti. Finština na x-té koleji, maďarština na úrovni "stydím se za sebe", na pajdáku průběžné praxe a ztráta jistoty. ("Za tyhle prachy bych měla jít učit?") Po šesti letech studia absolutní odpor mít s tou školou a jejím systémem ještě cokoliv společného. Diplomová práce jako Šípková Růženka. Podávám žádost o roční stipendia v Maďarsku. Krásný plán: naučím se maďarsky, po návratu se přesunu znovu do třeťáku na finštině, naučím se finsky, mezi tím nějak dokončím ten pajdák... Listopad 2007. Studia v Budapešti na BBI a abych dostávala pořádné stípko tak i na ELTE. České školy přerušeny, šestadvacet klepe na dveře. V pátek volá paní, že od prosince si tedy musím platit zdravotní pojištění. V sobotu čtu mail z FF: po vyjádření zahraničního oddělení Vám sděluji, že přerušení studia není možné. Pobyt je určen pro " studenty ". A je to. Jakoby potvrzení všeho, co mi poslední dobou běhalo hlavou. Kdybych se po roce v Maďarsku vrátila do Prahy, měla dokončit pajdák, zachránit finštinu, udržovat maďarštinu a pracovat, čekal by mě téměř jistý kolaps. Přišel čas znovu přebrat priority. Tedy: dát sbohem finštině a tím pádem dokončení FF, raději se naučit pořádně maďarsky, to stejně půjde lépe v Maďarsku než v Česku. A po návratu už jen dokončit pajdák a pracovat. Co bylo odpoledne vysloveno nahlas, večer potvrdil zmíněný mail. Je to jisté. Po roce v Maďarsku se nemá cenu ani pokoušet o postupky ze své podvyživené a týrané finštiny. Tak tedy nádech - výdech - a vychutnávat poslední rok studia-nestudia na FF UK. I to se bude vyjímat v životopise: po čtyřech letech šťastně nedokončila.
Mám za sebou svůj vůbec první referát v maďarštině. Asi tak jediný opravdový úspěch na tom je právě to, že ho mám za sebou, ale kupodivu to neberu nijak tragicky. Vím teď o maďarském baroku a vůbec o baroku mnohem víc než kdy dřív - což tedy znamená alespoň něco :) Ovšem vždycky, když jsem měla plnou hlavu obsahu, tak jsem nedokázala najít tu správnou formu, a když jsem po chvíli našla alespoň přibližná slova, časy, způsoby a vůbec, ta tam byl z hlavy zase ten obsah... nu, alespoň mám z čeho brát ponaučení. Příští týden mě čeká drahý pan Kosztolányi a teď už tedy vím, že se na to musím jinak připravit.
Když se chce turista vypravit z Budapešti kousek mimo město, většinou je jeho první štací Szentendre. Malebné městečko s barevnými střechami, srbskou komunitou a nedalekým skanzenem. Byli jsme tam předloni na jaře a jeho atmosféra mě vskutku uchvátila.
Je-li turista odvážnější, udělá si chvilku a vydá se stejným směrem dál, až na Visegrád. Okolní lesy stojí za příjemnou procházku, historielačné zláká královský palác či hrad proslavený dávnou schůzkou tří králů, Dunaj se loudavě protáčí devadesátistupňovou zatáčkou a kdo chce, může na výletní lodi s ním. Nebo vytáhnout na výlet za princeznama dvě malé příšerky a jejich taťku a celou cestu nestíhat sledovat, co všechno ty nezbedné potvůrky vydrží, jako jsme to před nedávnem udělali my. Aby nebylo cest na sever od města příliš, do třetice si to rozumný turista rozmyslí, svůj krok stočí malinko na východ a stejně jako naše tříčlenná (a jednopsí) výprava tuto sobotu, zamíří vláčkem HÉVem do Gödöllő. Obzvláště psí slečnu potěší už park věnovaný císařovně Sissi, spokojeně proběhnout se pak může i v prostorách za královským zámečkem, chloubou maďarského baroka. Menší chloubou už jsou šedivá patrová monstra tyčící se nad centrem města, intenzivní připomínka dob nedávno minulých. Pro nás však zůstane Gödöllő navždy především místem, kam do cukrárny nesmějí psi, zato sluníčko svítí až do okamžiku, kdy nastoupíte do vlaku a temně modrá obloha vám zlověstně šlape na paty, tedy nárazníky.
Jdu do kina! V Budapešti právě probíhá festival krátkého filmu, príma příležitost vypadnout na pár hodin z budovy školokoleje. Szindbád mozi, koukám do mapy... aha, kousek od Nyugati, nic těžkého k nalezení. Jako vždy v takových případech zůstává mapa doma v poličce. A jako vždy v případě, že jdu někam poprvé, o několik desítek minut později lituju. Jako by mi několikanásobná zkušenost nestačila - ne, Budapešť zkrátka ještě není město, ve kterém bych mohla chodit podle "citu pro směr". Otáčím se na patě a zrychluji krok, neb půl pátá se nezadržitelně blíží. Naštěstí je Szindbád malé artové kino, ve kterém se zdá se nezačíná včas. Vejdu do předsálku se sedmiminutovým zpožděním, sundavám čapku a šálu, rozhlížím se. Fakt divný pocit. Proč na mě všichni tak zíraj? Obrátily se ke mně snad všechny tváře v místnosti, nervózně se drbu na čele, tak mám si jít koupit ten lístek, nebo se mi teď vlastně už ani nechce... Oči se zase pomalu odvracejí, ale něco zůstává viset ve vzduchu a tak po chvilce nejistoty zmateně vykročím zpátky do stmívajícího se města. Nasazuji vyčkávací strategii. Kousek od postávajícího hloučku kuřáků koukám skrz vitrínu dovnitř do místnosti. Až se začne něco dít, půjdu zpátky a koupím si ten lístek. Možná. Zatím si ještě jednou prohlížím interiér a lidi v něm. U pokladny se vybavuje několik chlápků, živě gestikulují, poplácávají se po ramenou. Kousek od "mého" okna stojí další, z nichž jeden se najedno otočí směrem ke mně a začne se v odraze vitríny upravovat. Ten pohyb, kterým si projíždí nagelované vlasy... A pak mi to dojde. Všichni ti chlápci vevnitř... a dnešní téma filmů, mužský svět... Že já jsem si ten program nepřečetla důkladněji. Nu, už je to tak. Předsálek artového kina Szindbád je plný homosexuálů a já s pobavením zjišťuji, že na tenhle druh kultury nějak dneska nemám náladu. Tak třeba příště :)
Skoro to vypadalo, jako by tu o třídění odpadu nikdy nikdo neslyšel. Nebo slyšel a dobře se u toho pobavil. Barevné kontejnery v ulicích? Asi jako lední medvěd na Sahaře. Po čase jsem uvěřila radám moudrých a odhodlala se nějaký ten kelímek od jogurtu hodit do koše, vždyť tady nic jiného nemá cenu. Kelímek, dva,... u třetího mě píchlo u srdce a čtvrtý už jsem tam nedonesla. Ne ne, takhle to nepůjde. I kdybych si své plastíky měla vozit domů. A igelitka v rohu se začala plnit. A pak... pár dní jsem okukovala okolí i internet, někde přeci musí být... a dnes přišel tah na bránu! Za čtyřmi rohy, devatero ploty a osmnáctero kanály, tedy vlastně co by kamenem dohodil, stály tam, jeden vedle druhého, v pěti barvách duhy.
Stránky budapešťského szelektív hulladékgyűjtése i s "hol találok..." (čili kde najdu kontejnery) zde.
Pohřeb byl v sobotu v jedenáct dopoledne, ačkoliv bych s ním raději počkal ještě alespoň několik dní, co kdyby přijela Ester, ale na další zmrazení už nepřistoupili ani za příplatek, žena v kanceláři se odvolávala na nějaký nový předpis a ptala se, proč ji nenechám zpopelnit, je to jak levnější, tak o mnoho praktičtější, mohl bych pak vybrat takový termín, který každému v rodině vyhovuje, na což jsem řekl jen to, že matku nespálím, ať je tedy raději v sobotu, a dopředu jsem zaplatil třídenní uskladnění, které zaúčtovala, potom zapsala do dodacího listu, že sedmsetčtyři-do země-sobota-Kerepeš, pak přede mě položila nějaké papíry a ukázala kuličkovým perem, kde že je mám podepsat.
Když mi ta žena v kanceláři navrhla zpopelnění, tak jsem sice na okamžik zaváhal, neboť mi hlavou bleskl matčin hysterický výstup – podívej, takhle se vždy posadí – řekla, a chytajíc se přitom opěradla ohýbané židle stojící vedle postele, ukazovala mi, jak se mrtvoly v peci posadí, před několika měsíci o tom totiž viděla jeden populárně-naučný pořad a od té doby takhle spustila snad každé ráno. Ale já jsem řekl: uklidněte se, matko, nebudete spálená, a dávejte pozor, rozlijete si čaj, ale za několik dní začala zase od začátku, že zpopelňování je bezbožné, a já věděl, že se bojí, že koho spálí, ten nevstane z mrtvých, a to se jí vlastně zamlouvalo, protože v tom zatraceným životě jí po Bohu nikdy nic nebylo. A posledně už vyžadovala, abych jí přísahal, že se nedostane do krematoria, zakázala mi, abych ji dal spálit, na což jsem řekl, že nebudu nic přísahat, naštěstí ještě může chodit, ať si zajde za obvodním notářem a tam dostane papír, že ji spálit nesmějí, a teprve potom toho nechala, protože už patnáct let měla hrůzu vyjít z bytu.
Zkrátka jsem si na okamžik představil, jak se posadí, jen už bez toho opírání o ohýbanou židli, ale potom jsem si vzpomněl na Ester, co kdyby se přeci jen vrátila, protože bych býval chtěl, aby viděla to seschlé tělo, z poslední noci až k lůžkům ohryzané nehty na sukovitých prstech, na nich sedm pamětních prstenů, počínaje tím ze sezóny Jůlie přes prsten přátel poezie až po pamětní prsten moskevského festivalu, zlato už se z nich dávno ošoupalo a ony dozelena či došeda obarvily kořeny prstů, podle toho, zda byly vyrobeny z mědi nebo z hliníku. Chtěl jsem, aby viděla ty od laku lepkavé slámově-žluté vlasy, rok od roku nerovnoměrněji potírané barvou, skrze které už prosvítala popelavá pokožka hlavy, posmrtnou ztuhlostí opět napnutá prsa, která si kdysi sotva po měsíci a půl kojení mazala solí, aby se jí nevytahaly bradavky, ale nejradši bych býval byl, kdyby viděla její mrtvý pohled, ten pohled, který se ničím nelišil od živého a jehož namodralý svit bude od soboty osvětlovat hloubku patnáct let čekajícího prázdného hrobu, protože jí nešlo zavřít oči.
Parte nebylo potřeba, vždyť už půl druhé desítky let neměla známé, a nechtěl jsem, aby na Kerepeš kdokoliv kromě Ester dorazil. Beztak parte nenávidím, v matčině šuplíku jich bylo snad třicet. Zapomněl jsem její jméno vymazat z několika protokolů, takže ještě i předloni pošťák jedno přinesl, které si pak celé dny pročítala – chudák malý Winkler, vždyť to býval tak šikovný Harpagon, no není ten život krutý, když i tak vynikající herci, copak neexistuje výjimka? Příšerné. Naprosto příšerné. Pomni synu, dnes Winkler, zítra ty. Bez pardónu. Někdy jich několik, jedno po druhém, vylovila ze šuplíku a vyložila je na psací stolek, pěkně vedle sebe, jako nějaký pasiáns. Už byla mastná od neustálého žmoulání, jako vykládací karty cikánek, jenže z těchto šlo mnohem snadněji vyčíst hodinu smrti i to, zda nešťastnou náhodou či po dlouhém utrpení. Hodiny pak tyto načernalé pohlednice přerovnávala, chronologicky, podle průměrného věku nebo je, zatímco pila mátový čaj, třídila třeba podle náboženské příslušnosti.
Protestanti se dožijí průměrně o šest a půl roku méně než my. To přeci není náhoda. Něco takového nemůže být náhoda, chlapče, říkávala. Zajisté máte pravdu, matko, teď ale musím pracovat, řekl jsem jí a ona se vrátila do pokoje a znovu počítala, kdo žil nejdéle.
Úryvek z románu Nyugalom, ve chvílích zdánlivého volna pro vlastní potěchu a radost z objevení tohoto autora přeložila Katalinka Šrubarski
Pozn.: V nejbližší době můžeme očekávat oficiální český překlad knihy od Kateřiny Horváthové na pultech našich knihkupectví, výrazně doporučuji!!!
Hledala jsem odpověď a teď jsem z toho jelen. Podle jednoho zdroje maďaři tvrdí, že palačinky jsou maďarské, rakušané zase, že jsou české a češi si je samozřejmě také přivlastňují. Podle součtu bodů bychom tedy vyhráli my, ale autor textu se spíše klonil k názoru, že jde zase o jedno z mnoha rakousko-uherských jídel, jehož původ už zkrátka nikdo nevypátrá. Podle jiného článku má milé R-U smůlu. Palačinky mají být románského původu (placenta) a jedí se na způsob chleba. Tak nevím. Pokud si vzpomínám, rumunská placenta chutnala spíš jako langoš... a ten je přeci maďarský. Nebo taky ne???
Zjistila jsem, že tenhle bloček je vlastně malý zázrak. Tušila jsem to už dlouho, ale nyní, většinu dní vzdálená několik set kilometrů od rodného kraje, si to uvědomuji o to intenzivněji. Přináší mi totiž každodenní poselství o tom, že nejsem sama. Tipuji, že existuje tak 30, 40 i více lidiček, kteří se mnou žijí v poměrně intenzivním kontaktu. Některé ani osobně neznám, zato oni si ze střípků slov a vět postupně skládají obrázek o své Katalince. Některé štamgasty již poznám z kometářů či výpisů návštěvnosti, někteří tajuplní tichošlápkové mě překvapí až když při osobním setkání zjišťuji, co všechno prožili se mnou. Jsem ráda ze tohle soužití. Je vskutku zázračné. Jen škoda, že většinou nefunguje vice versa.
I don't know you But I want you All the more for that Words fall through me And always fool me And I can't react
Páteční večer. Glen Hansard, Markéta Irglová, Village cinemas, Once a my. Film, který si na nic nehraje, hudba, která omamuje opravdovostí. Nemám slov, mohu jen vřele doporučit. Nečekejte filmovou dokonalost, čekejte skutečný život. Once.
And games that never amount To more than they're meant Will play themselves out
Take this sinking boat and point it home We've still got time Raise your hopeful voice you have a choice You've made it now
Příspěvky
