Budapešť na černobílo

Nejkrásnější je v noci. Na jedné straně hrad s pohádkovými věžičkami Rybářské bašty, na druhé kopule svatého Štěpána a monumentální parlament anglického vzoru. Lvi na řetězovém mostě majestátně pohlížejí na nadšené turisty a jejich stativy rozeseté po celém nábřeží. Vlahý větřík, úsměvy na tvářích, hvězdy na nebi. A přes den pak ty parky! Zelené ozdoby geometrického města, plné cyklistů, skluzavek a prolézaček všech druhů. Tramvaj cinká na okružní třídě, zmrzlinář na rohu cosi nesrozumitelně breptá a my máčíme ochozené nohy v prosklené fontáně.

Uff. Další křižovatka. A jako skoro vždy, na druhou stranu jedině obchvatem přes tři přechody, rovně cesta nevede. Bláhový kdo chce přejít na jednu zelenou, v každém směru 3 až 5 pruhů aut fičí a smrdí o sto šest. Tedy pokud spíš nepopojíždějí píď po pídi. Narvaný autobus staví na každém rohu a funí si pod vousy: opovaž se přestoupit, budeš znovu platit! Podchod do metra je plný bezdomovců a pachu močoviny. Šedivými ulicemi se tlačí davy nervózních nakupujících, vír prachu a cigaretový kouř odnáší slova od úst, tam, kamsi k dělnické čtvrti.

Pravda je samozřejmě někde mezi.

Zakořeněno

Každý někde začínáme, každý máme to své „ve vínku“. Narodili jsme se v určité části planety Země, v konkrétní kultuře a sociální situaci, našim rodičům, kteří s tím dál mohli či nemohli něco dělat. Ač by se to nabízelo, tenhle článek nebude o negramotných afrických dětech, které nemají co jíst, ani o jejich chudých rodičích s AIDS, kteří se protloukají životem od nuly k nule. Potřebuji je jen jako opěrný bod pro další úvahy. Ano, my, občané prosperující země střední Evropy si věru nestojíme špatně.

Tak znovu. Každý někde začínáme, každý máme svůj „vínek“. Já jsem se svou zavinovačkou spadla do náručí mladých rodičů v malém bytečku, vlastně tedy jen jednoho z nich, protože ten druhý si nedlouho předtím začal odsluhovat svá povinná vojenská léta. Určitě jsme se měli dobře. Pamatuju si, jak jsme s kamarádem z vedlejšího bytu „bafali“ na maminy, když vyjížděly z domu s kočáry plnými čerstvě narozených sourozenců, vybavují se mi chvíle, kdy jsem spokojená balila vařečky do utěrek jako panenky a pomáhala tak s nádobím nebo kdy jsem nadšeně olizovala prkýnko se zbytkem česneku utřeného se solí. Mňam. Je to pevně zaryto.

Hluboce jsou ve mně zaryté i pozdější okamžiky. Tlusté umělohmotné růžové brýle na nose pro ostudu mezi spolužáky. První kino s maminkou kamarádky a o pár hodin později i první cukrárna... ještě dlouho ve mně zůstával trapný pocit z jejího soucitu, o který jsem stála i nestála. První brigáda, kde roznesené letáky platili od kusu a náš přidělený úsek rodinných domů nám moc nevynesl. Často opakovaná slůvka nemůžu, nemám. Hodní kamarádi, kteří občas na něco pozvali, „že to vrátím někdy někomu, až mít budu“. První vlastnoručně zakoupené oblečení, které jsem se bála přinést domů, abych nedostala vynadáno, za co že to zbytečně utrácím. A pak už pěkně podle priorit: vlastní kytara, spacák, batoh,... a s nimi oslňující pocit vlastnictví, opravdového a soukromého, které mi nikdo nesebere.

Čas běžel a vyrostla jsem v dospělého člověka s jasnými prioritami: postarat se o sebe, být nezávislá, nemuset o nic prosit. Pracovat, umět a moci. Bojovnice na cestě mezi mít a být. Často mám pocit, že snad nic jiného než výše vyjmenované a tomu podobné můj přístup k životu víc neovlivnilo. Žiju, tedy počítám a kalkuluju a zároveň se snažím vymanit ze zajetí večného počítání a kalkulu. Hluboce zakořeněno, to vám povím. Někdy si připadám strašně protivná minimálně sama sobě, když se zase slyším: „A kolik Tě to stálo... no to nevím, kde bych na to vzala.“ nebo „Víš kolik zase nechal v antikvariátu!“

No jo. Chodící kalkulačka. Jak se toho zbavit?

Ale co. Vždyť vlastně o nic nejde. Jsem zdravá, studuju, slušně si žiju a spousta lidí mě má rádo.

„No girls, go without me, I can’t afford it...“

Co si v sobě nesete vy?

Jako tři oříšky II.

Aneb ve stručnosti pokračuji o tom, co mi při návštěvě ČR "cvrnklo o nos"

Oříšek druhý – Radosti

Rodina, psík a přátelé – neporazitelná kombinace. Feliska skákala radostí (to na svá stará kolena už moc často nedělá) ovšem musím přiznat, že tento víkend vítala nadšeně snad každého, nikoliv jen paničku. Doma na mě krom drahého chotě čekala zmrzlinka (pán ví, jak se zavděčit), teplým masitým pokrmem do žaludku se zavděčili i rodičové a aby toho nebylo málo, přibalili i drobnosti na cestu. Kytka nám, řekla bych, uschne na balkóně (to vedro nemůže podle mě vydržet ani sebetrénovanější český kaktus) zatímco sekaná si, zapomenuta, místo cesty do Budapešti hoví v mrazáku. Nevadí, alespoň drahému choti určitě ne. Každopádně děkujeme!

Sobotní odpoledne jsme se s M. a X. vydali do ZOO. Příjemnou procházku v příjemné společnosti čas od času doplnila diskuse o smyslu těchto zahrad. Já vám tedy nevím, čím jsem starší, tím míň jsem si tím jistá. Mnoho zvířat v klecích, z nichž jen málo se velikostí alespoň náznakem blíží skutečné rozloze přirozeného teritoria, ticíce čumilů mačkajících se na sklo, panáčkování zvířátek podle povelů ošetřovatelů... nebo snad cesta k záchraně ohrožených druhů, úctu zasluhující osvětová činnost a, když už život v zajetí, tak alespoň s trochou zpestření a zábavy? Ať tak či onak, něco mi na tom nehraje.

Oříšek třetí – Choroby a jiné hrůzy

Na závěr nepříliš pozitivní téma, ale pro tento víkend více než typické. Ty se totiž hrnuly skutečně ze všech stran. Mojška v horečkách, Jenda krátce po nich, další část rodinny Šašíků v nemocnici. Následoval zvracející manžel, nastydlí kamarádi a korunu všemu nasadila Feliska, která asi hodně toužila v této nevyhlášené soutěži o nejzávažnější chorobu vyhrát. Dvojí návštěva veterinární pohotovosti po mnoha vyšetřeních naštěstí spíše vyvrátila podezření na zánět ledvin a spíše potvrdila podezření na zánět močového měchýře. Ve srovnání s tím ani nestojí za zmínku, že jsem včerejšek proležela v horečkách a dosud se mi při představě jakéhokoliv pokrmu rozklepou kolena.

No nic. Jobbulást (uzdravení) kívánok (přeji) sobě i vám.

Vaše Popelka

Jako tři oříšky I.

Aneb ve stručnosti o tom, co mi při návštěvě ČR "cvrnklo o nos"

Oříšek první - Povinnosti:

Tak zaprvé škola, škola a zase jen škola. V průběhu září jsem dopisovala hned několik různých prací ve snaze zachránit si krk a sesbírat nutný počet bodů k ukončení třetího ročníku FF. Byly řádně odevzdány, i učitelé byly ochotni body zapsat, ale ouva. Ukázalo se, že jednu z nich už zapsanou mám, druhá není zápočet (2 body), jak jsem doufala, ale jen kolokvium (1 bod) a za třetí jsem pro jistotu nedostala body žádné, protože jako dvouoborová mám z toho předmětu pouze zkoušku. Uff, místo 6 bodů 1, tomu říkám čára přes rozpočet. I s pondělní zkouškou z morfologie chyběly do nutné stovky dva. Jak to dopadlo? Dítěti štěstěny naštěstí někdo včas prozradil, že vůbec nepotřebuje 100 bodů, že mu stačí 80. Takže má dítě vše šťastně uzavřeno a spokojeně požádalo o přerušení studia.

Úřady – o těch jen ve zkratce: Dítě, které se v létě vdalo, studuje v zahraničí na škole, která není vysoká, v ČR je považováno za studenta jen do konce září a navíc brzy překročí osudný (či studentsky ostudný?) věk 26 let je zkrátka pro paní úřednice komplikací. Naštěstí to vypadá, že na MÚ Prahy 13 prochází výběrovým řízením jen paní usměvavé, chápavé a ochotné naslouchat. Chvála jim!

Poraďování, povinnost spíše příjemná. Podzimní běh Ejhle se nám blíží a tak jsme uspořádali válečnou miniporadu, pro zájemce spojenou s teplým pokrmem. Tlačeni časem jsme za 70 minut probrali tolik, co jindy za dobu těžko odhadnutelnou, tomu říkám efektivita. Jen k těm „přesahovým“záležitostem jsme se nějak nezvládli dostat, čili, jak by řekli jiní, neformální výměna informací byla odložena na neurčito. Zato si začínáme být skutečně blízcí v reakcích na slovo kompetence. Fidla by nám dala.

Budapešťské toulky I.

Krásný zářijový den přímo vybízel k procházce a jelikož ze západní strany Gellért hegye, kde sídlí Balassi institut, není daleko do kopečků nad městem, tak jsem se tam odpoledne vydala. Busem jsem se vyvezla přes vilky "orlího kopce" na kraj "vlčího údolí" - Sas-hegy a Farkasvölgy - a jala se škrábat do kopce směrem k televiznímu vysílači na Széchenyihegyi. Úzké pěšiny střídaly cesty mezi vilkama, výhledy na město či druhým směrem do kopců Budy přecházely v cestu hustě zarostlou keři... tam, kde by se zdálo, že hodně dlouho nikdo nešel se najednou prodral uřícený cyklista. Jinak lidu málo, snad že víkend teprve začínal.

Kolem kapličky uprostřed lesa jsem vystoupala k vysílači a pak už to je jen kousek ke konečné stanici dětské železnice. Tahle skutečně dětmi obsluhovaná trať je jeden z pozitivních pozůstatků maďarského komunismu a dodnes přitahuje zájem turistů. Příjemně propojuje Széchényihegy s dalšími kopečky nad Budapeští, ale já chci dneska pokračovat pěšky, takže ji nechávám na příště a směřuju zahradní čtvrtí k Széchényiho pomníku. Je odsud pěkný výhled na město, v dálce bijí zvony, je čas večerní mše. Myslím na návrat a zapomenu sledovat mapu, čeká mě tedy zbytečné kolečko uličkami, ty postrannější trochu připomínají smetiště, zvláštní v místech, kde jinak bydlí jen milionáři.

Rychle se ochlazuje a tak se po „vílích schodech“ nechávám dovézt ke konečné busu 112, teď už znám trasu obou spojů, které mě mohou dovézt až před koleje. Vyvětraná, hladová a trochu zmatená systémem místních autobusových jednosměrek dorážím dom a blaží mě, že tohle doma je zase o kousek víc doma, protože kde člověk nezná nejbližší okolí, jako by ani nebydlel.

Několik foteček k nahlédnutí zde.

Ervin Lázár: Děravá ponožka

Byla jednou jedna děravá ponožka. Zamlada nebyla jen tak pro každého, vždyť byla utkaná z vybraného materiálu a hrdě vystavovala na odiv svůj modrý vzorek. Jenže už zestárla. A jak říkám, byla v ní díra. Pěkně nafoukaná, lemovaná třásněmi. Žila na samém spodku rozhrkaného šuplíku té úplně nejvíc nejrozhrkanější skříně.

- „Proto jsem hezčí než ty,“ řekla díra ponožce.

- „Co?“ podivila se ponožka. „Jak jako hezčí? V čem?“

- Protože je skrze mě vidět,“ odvětila díra.

- „No,“ poučila ji ponožka, „na mně je krásné právě to, že průhledná nejsem. Podívej se na mé rozkošné modré vzory!

- „A taky jsi špinavá,“ pokračovala díra bez ohledu na její poučování, „ale já se nikdy neušpiním.“

Nad tím se ponožka musela zamyslet.

- „Tak vidíš,“ hulákala díra, „taky to uznáváš! Není fér, že já jsem tak malá a ty taková velká.“ A škubla sebou a povyrostla.

- „Všecko zkazíš,“ fňukala ponožka.

- „Buď ráda, že můžeš bydlet s tak překrásnou dírou,“ naparovala se díra a vyrostla ještě víc.

- „Jémináčku, zabiješ mě!“ vykřikla ponožka. Ale díra se dál vypínala, až z ponožky nezbylo nic. Jenže jakmile zmizela ponožka, zmizela i díra, protože nemůžeš mít jednu bez druhé.

A tak si teď neexistující díra marně stýská po neexistující ponožce.

Z maďarského originálu A lyukas zokni nejen pro své potěšení přeložila Já :)

Maďarsky snadno a rychle... tedy pokud přežiju.

Na začátku každého semináře se představujeme. Kdo jsme, odkud jsme, jak dlouho a proč se učíme maďarsky... už ty věty nesnáším. Čím častěji je říkám, tím větší chyby v nich dělám. Jen někdy, když se zapomenu soustředit, vypadne ze mě o pár slov více než bych čekala, ani nevím, kde se v té hlavě tak najednou vezmou a většinou (možná naštěstí) si pak ani moc nepamatuju, co a jak jsem to vlastně řekla. Na třetí den výuky docela úspěch.
Od pondělka do čtvrtka mám každé dopoledne 4 hodiny jazyka. Jsem ve skupině mírně-středně pokročilých spolu s Polkama, Chorvatama a jedním Finem. Překvapuju se a docela i mluvím, i když tedy se strašnýma chybama. Ale o to zatím tolik nejde, spíš mám radost, že jsem se ještě nedostala do své obvyklé slepé uličky, kdy nevykoktám ani slovo a k pláči není daleko. Zatím tedy bojuji statečně :) Učitelku máme fajn, sice to není ten typ na první pohled velesympatické usměvavé paní, ale je milá a hlavně je na ní vidět, že ví, co dělá a proč to dělá, zkrátka věřím jejím učitelským schopnostem a to blaží na mou dušičku.
Odpoledne máme semináře a přednášky různé kvality a srozumitelnosti. Pondělní dějiny umění učí bohém, se kterým je radost se potkat, poutavě vypráví své teorie o původu Maďarů, hází vtípky a oslovuje mě "édes Katika", což je skutečně sladké :) Úterý je den literatury, mám se dvakrát setkávat s paní, která je ze skupiny na úsměv skoupých matron, její monotónní slova mají oživovat naše referáty a bouřlivé diskuse o přečtených dílech... bude legrace. Na současnou literaturu budem s Kasiou nejspíš chodit s pokročilými (protože v době, na kterou nám přesunula naši hodinu nemůžem) a ti mají začínat Eszterházym... bude víc než legrace. Vypadá to, že maďarská lingvistika, kterou máme mezi tím, bude příjemnější a odpočinkovější.
Středa je smrtící den. Začínáme v půl deváté a s drobnými pauzami a hodinou na oběd končímě v půl osmé. Maďarská geografie je naprosto uspávací, při životě nás nejspíš bude držet jen vědomí, že nás postupně čekají 4 testy ze slepé mapy, tak je lepší dávat pozor. Dějiny literatury jsou oproti tomu energetická smršť a velmi dobře se poslouchají, ba se i člověk občas rád zapojí. Dětská literatura bude príma: dnes jsme četli báječně nonsensové úryvky od Ervina Lázára, naprosto mě nadchl, asi ho přeložím do češtiny :) A od šesti večer následuje divadelní věda. Normálně bych si ji asi nevybrala, ale dostali jsme echo, že se bude často chodit do divadla, takže to stojí za pokus o pozdní koncentraci (i když po dnešní zkušenosti vím, že to nejspíš bude opravdu jen pokus.)
Čtvrtek budu mít, pokud vše vyjde dle mých představ, v půl třetí za sebou. Maďarské dějiny zítra nejspíš odpadají, tak se uvidí až později, do které skupiny přednášejících se pan Rychly Gábor zařadí. Držím mu i sobě palce.
Tož to tak informačně. Dnes žádné vtipné poznámky, zajímavé odkazy, skandální odhalení. Jen snad pro potěšení své i vaše jedna novina: Ruska se odstěhovala. S takovou radostí nám to přišla oznámit, že dokonce prohodila tři slova anglicky. Bylo fajn vidět úsměv na její tváři.

Máme spolubydlící!

Věci by byly příliš fádní, kdyby všechno dál běželo tak snadno, jak jsme si za 5 dní zvykly. Už to bylo téměř dokonalé: ráno jsme se uměly vystřídat v koupelně, večer už téměř vyřešily, jak moc okno otevřít a kdy ho zase zavřít, sharing byl propracován do úrovně "tohle si vem kdykoliv, tady se vždy zeptej". Pohoda, ohleduplnost, milé a veselé společenství.
Včera odpoledne dorazilo na pokoj nové děvče. Vím o ní jen toliko, co mé pozorovací schopnosti zvládly zaznamenat: Jmenuje se Julia (pravila ta paní, co ji přivedla). Nemluví jinak než rusky, s námi mluví spíš vůbec než jakkoliv (i když večer se pokusila o good night). Kouří. Vypadá tak na 18. Poličku zaskládala odzhora dolů kosmetickými přípravky. Nemá delší tričko než nad pupík. Poslouchá dost hlasitý ruský mp3ky. Má asi tak patery hodinky různého stupně zlatosti a růžovosti. Používá zatraceně intenzivní levnou voňavku v množství větším než velkém. Vadí jí, že dveře do koupelny nemají klíč. Asi by jí nevadilo spát za světla.
Tož výčet. Bez předsudků a s veškerou snahou být jí nějak nápomocna, tahle komunikace nebude snadná.

Večer s YouTube

Včera si naše polsko-česká sebranka udělala príma večer s YouTube. Holki Polki ocenily Radůzu, Trabandy a 100 zvířat, ovšem jako vrcholy večera musím vypíchnout tak trochu jiné zážitky. Například už několik dní vím, že na vrcholu polské popularity i "popularity" stojí Helenka ("Achóóój!), velmi dobře imitovaná v jednom zábavném pořadu, kterou se nám však z neznámých důvodů nepodařilo najít. Tak jsme se podívaly alespoň na originál nyní a originál původní, a pozor, holky skutečně zpívaly!
Zabrousily jsme i do maďarské hudby a plakaly smíchy nad dojemným raperem Speakem, vřele doporučuju, vemte si kapesník. Dojem z maďarské hudby naštěstí vylepšil báječný klip Zsolti a Béka (žabák Zsolti).
No, abychom nezůstaly jen u recese, skutečné body sezbírala ukrajinská 5'nizza a jejich Soldat i další skladby. Je mi potěšením rozšířit o ně nevelkou skupinu mých oblíbených interpretů. Body dostal i sladký Maďar Ákos, hlavně za to, že nám zvedl sebevědomí: se svým "...keresem azt, aki engem akar" (hledám toho, kdo mě chce), je totiž poměrně srozumitelný dokonce i pro nás "taktrochuloosery".

Sharing, sharing, sharing

Začínám si užívat výhod kolejního života. Jelikož jsme si ze svých různých dálek každý přivezl trochu jiné věci, naší momentální největší zábavou je dávat je dohromady. Polský hrnec, český nůž, holandská sůl,... slovanské kuchařky nad česko-maďarskými ingrediencemi a holandští strávníci s radostí alespoň utřou nádobí... společné snídaně, obědy, večeře,... jsem zvědavá, jak dlouho nám tento sharing vydrží a jak dlouho bude považován za výhodu kolejního života :) Dokud jednomu nedojdou zásoby a peníze?

První dny v bodech a ještě pozpátku :)

"Szép haja!" řekla mi na ulici stařenka a měla na mysli, že tak dlouhé copy už dlouho neviděla.
Dvě "puszi" na rozloučenou přišly od nejlepšího kamaráda Kasiina přítele jehož jméno si nepamatuju a kterého jsem viděla asi tak dvě minuty během nakupování. Inu, Maďar.
Kasia oceňuje české skauty: mají otvírák a nádobí na vaření, je dobré s nimi "sharenout" jídlo. Takže nakupujeme společně.
Holki Polki zjistily, že má schopnost rozumět polštině není úplně mizerná a tak mě pěkně trénují. Možná, že za rok nebudu mít fluent jen maďarštinu.
Gábor u registrace se učí slovensky, takže má snaha soustředit se na jeden jazyk byla ta tam. Na československo-maďarsko-anglickou konverzaci není můj mozek stavěný, ale zvládl to i bez restartu.
Paní kolejbáby jsou laskavé, ale odmítají pochopit, že to s tou změnou příjmení myslím vážně, i když to nemají v papírech. Ale pogratulovaly obě, toliko chápou.
Pokoj o třech postelích budeme zdá se obývat ve dvou, díky Bohu. Kasia je z Varšavy, nejí maso, je Bc. archeologie a má s sebou barvičky na trička. Rozumíme si.
Drahý přestupní lístek zakoupen (už se těším na tramvajenku), metro a bus použity, batoh ze zad naštěstí nesundán - už by byl asi nenandán. Koleje jsou od zastávky 5 minut, to musím zvládnout.
Ve Student Agency mají i stewardy, zajímavé. Tmavomodrý svět po X-té neublížil, holky Ostenky v bláznivé komedii Jeden den v New Yorku pobavily, cosi divného animovaného o broucích a svatbě nezaujalo, Moje velká řecká svatba napodruhé stačila na půl oka a bez zvuku. Zpoždění zanedbatelné, v Budapešti pěkně prší.

Cestovní horečka

Už je to tady. Nervozita se pomalu rozprostírá tělem, žaludek stávkuje při představě další lžíce jogurtu, myšlenky se nezadržitelně hemží hlavou odnikud nikam. Mám co jsem chtěla. Tak dlouho jsem doufala a pak se ještě déle těšila, až zítra odjíždím. Ani ne úplně do daleka, ani ne úplně do neznáma, ani ne úplně na dlouho, vždyť mě čekají pravidelné cesty zpátky do ČR. Přesto to není snadné.
Poslední nákupy, poslední zařizování. Fotky, vyměnit peníze, pořídit diktafon, ať se mám jak učit z těch prvních přednášek, kterým ještě nebudu vůbec rozumět. Tamás mě trochu vystrašil: studentský průkaz prý předloni dostali až v prosinci, první stýpko koncem listopadu, na koleji štěnice, oplzlí vychovatelé a internet - darmo mluvit... nezbývá než doufat, že alespoň něco z toho se za poslední rok zlepšilo. Chce to klid. Ovšem slovo kolej mě, pražandu bydlející doposud vždy doma, zrovna neuklidňuje už samo o sobě. Nu, uvidíme. Všechno je někdy poprvé.