Krásný zářijový den přímo vybízel k procházce a jelikož ze západní strany Gellért hegye, kde sídlí Balassi institut, není daleko do kopečků nad městem, tak jsem se tam odpoledne vydala. Busem jsem se vyvezla přes vilky "orlího kopce" na kraj "vlčího údolí" - Sas-hegy a Farkasvölgy - a jala se škrábat do kopce směrem k televiznímu vysílači na Széchenyihegyi. Úzké pěšiny střídaly cesty mezi vilkama, výhledy na město či druhým směrem do kopců Budy přecházely v cestu hustě zarostlou keři... tam, kde by se zdálo, že hodně dlouho nikdo nešel se najednou prodral uřícený cyklista. Jinak lidu málo, snad že víkend teprve začínal.
Kolem kapličky uprostřed lesa jsem vystoupala k vysílači a pak už to je jen kousek ke konečné stanici dětské železnice. Tahle skutečně dětmi obsluhovaná trať je jeden z pozitivních pozůstatků maďarského komunismu a dodnes přitahuje zájem turistů. Příjemně propojuje Széchényihegy s dalšími kopečky nad Budapeští, ale já chci dneska pokračovat pěšky, takže ji nechávám na příště a směřuju zahradní čtvrtí k Széchényiho pomníku. Je odsud pěkný výhled na město, v dálce bijí zvony, je čas večerní mše. Myslím na návrat a zapomenu sledovat mapu, čeká mě tedy zbytečné kolečko uličkami, ty postrannější trochu připomínají smetiště, zvláštní v místech, kde jinak bydlí jen milionáři.
Rychle se ochlazuje a tak se po „vílích schodech“ nechávám dovézt ke konečné busu 112, teď už znám trasu obou spojů, které mě mohou dovézt až před koleje. Vyvětraná, hladová a trochu zmatená systémem místních autobusových jednosměrek dorážím dom a blaží mě, že tohle doma je zase o kousek víc doma, protože kde člověk nezná nejbližší okolí, jako by ani nebydlel.
Několik foteček k nahlédnutí zde.
Příspěvky
