Byla jednou jedna děravá ponožka. Zamlada nebyla jen tak pro každého, vždyť byla utkaná z vybraného materiálu a hrdě vystavovala na odiv svůj modrý vzorek. Jenže už zestárla. A jak říkám, byla v ní díra. Pěkně nafoukaná, lemovaná třásněmi. Žila na samém spodku rozhrkaného šuplíku té úplně nejvíc nejrozhrkanější skříně.
- „Proto jsem hezčí než ty,“ řekla díra ponožce.
- „Co?“ podivila se ponožka. „Jak jako hezčí? V čem?“
- Protože je skrze mě vidět,“ odvětila díra.
- „No,“ poučila ji ponožka, „na mně je krásné právě to, že průhledná nejsem. Podívej se na mé rozkošné modré vzory!
- „A taky jsi špinavá,“ pokračovala díra bez ohledu na její poučování, „ale já se nikdy neušpiním.“
Nad tím se ponožka musela zamyslet.
- „Tak vidíš,“ hulákala díra, „taky to uznáváš! Není fér, že já jsem tak malá a ty taková velká.“ A škubla sebou a povyrostla.
- „Všecko zkazíš,“ fňukala ponožka.
- „Buď ráda, že můžeš bydlet s tak překrásnou dírou,“ naparovala se díra a vyrostla ještě víc.
- „Jémináčku, zabiješ mě!“ vykřikla ponožka. Ale díra se dál vypínala, až z ponožky nezbylo nic. Jenže jakmile zmizela ponožka, zmizela i díra, protože nemůžeš mít jednu bez druhé.
A tak si teď neexistující díra marně stýská po neexistující ponožce.
Z maďarského originálu A lyukas zokni nejen pro své potěšení přeložila Já :)
Příspěvky
