Zakořeněno

Každý někde začínáme, každý máme to své „ve vínku“. Narodili jsme se v určité části planety Země, v konkrétní kultuře a sociální situaci, našim rodičům, kteří s tím dál mohli či nemohli něco dělat. Ač by se to nabízelo, tenhle článek nebude o negramotných afrických dětech, které nemají co jíst, ani o jejich chudých rodičích s AIDS, kteří se protloukají životem od nuly k nule. Potřebuji je jen jako opěrný bod pro další úvahy. Ano, my, občané prosperující země střední Evropy si věru nestojíme špatně.

Tak znovu. Každý někde začínáme, každý máme svůj „vínek“. Já jsem se svou zavinovačkou spadla do náručí mladých rodičů v malém bytečku, vlastně tedy jen jednoho z nich, protože ten druhý si nedlouho předtím začal odsluhovat svá povinná vojenská léta. Určitě jsme se měli dobře. Pamatuju si, jak jsme s kamarádem z vedlejšího bytu „bafali“ na maminy, když vyjížděly z domu s kočáry plnými čerstvě narozených sourozenců, vybavují se mi chvíle, kdy jsem spokojená balila vařečky do utěrek jako panenky a pomáhala tak s nádobím nebo kdy jsem nadšeně olizovala prkýnko se zbytkem česneku utřeného se solí. Mňam. Je to pevně zaryto.

Hluboce jsou ve mně zaryté i pozdější okamžiky. Tlusté umělohmotné růžové brýle na nose pro ostudu mezi spolužáky. První kino s maminkou kamarádky a o pár hodin později i první cukrárna... ještě dlouho ve mně zůstával trapný pocit z jejího soucitu, o který jsem stála i nestála. První brigáda, kde roznesené letáky platili od kusu a náš přidělený úsek rodinných domů nám moc nevynesl. Často opakovaná slůvka nemůžu, nemám. Hodní kamarádi, kteří občas na něco pozvali, „že to vrátím někdy někomu, až mít budu“. První vlastnoručně zakoupené oblečení, které jsem se bála přinést domů, abych nedostala vynadáno, za co že to zbytečně utrácím. A pak už pěkně podle priorit: vlastní kytara, spacák, batoh,... a s nimi oslňující pocit vlastnictví, opravdového a soukromého, které mi nikdo nesebere.

Čas běžel a vyrostla jsem v dospělého člověka s jasnými prioritami: postarat se o sebe, být nezávislá, nemuset o nic prosit. Pracovat, umět a moci. Bojovnice na cestě mezi mít a být. Často mám pocit, že snad nic jiného než výše vyjmenované a tomu podobné můj přístup k životu víc neovlivnilo. Žiju, tedy počítám a kalkuluju a zároveň se snažím vymanit ze zajetí večného počítání a kalkulu. Hluboce zakořeněno, to vám povím. Někdy si připadám strašně protivná minimálně sama sobě, když se zase slyším: „A kolik Tě to stálo... no to nevím, kde bych na to vzala.“ nebo „Víš kolik zase nechal v antikvariátu!“

No jo. Chodící kalkulačka. Jak se toho zbavit?

Ale co. Vždyť vlastně o nic nejde. Jsem zdravá, studuju, slušně si žiju a spousta lidí mě má rádo.

„No girls, go without me, I can’t afford it...“

Co si v sobě nesete vy?