Známá neznámá reforma školství

Žijeme ve světě, kde se pořád něco děje. Tak moc věcí, že se o většině z nich nikdy ani nedozvíme, některé nás jen tak minou bez větší šance na zaujetí a jen minimum na nás natrefí ve stavu, kdy jsme ochotni je vůbec vnímat, natož o nich trochu popřemýšlet. A to přesto neustále o něčem přemýšlíme, teda nevím, jak vy, ale já to stěží dokážu na noc zastavit.

Co když nám ale v těch všech informacích uniká něco opravdu zásadního? Málokoho z nás asi minula zpráva, že se zastřelil Karel Svoboda (tak smutné, že je toho plný každý bulvár), kdo z nás ale alespoň tuší, že naši prvňáčci nemusí ve škole číst jen přihlouplé "Máma mele maso", že Scio poskytuje vyčerpávající manuál a přehršle materiálů, s pomocí kterých připravit školáka na přijímací zkoušky nebo že dokonce existují učitelé, kteří věří, že děti lze naučit myslet, hodnotit a mít rádo školu? A věříte na to vy? Slyšeli jste o Rámcovém vzdělávacím programu něco víc, než že se stejně jen přepíšou osnovy? Pohrdáte učiteli a nechápete, proč chtějí víc peněz při pětihodinové pracovní době a se dvěma měsíci prázdnin? Máte na to vůbec názor, máte k němu dostatek podkladů, máte o to vůbec zájem?

Vždycky jsem si myslela, že když nikdo jiný, budou se o vzdělání a vzdělávání svých dětí zajímat alespoň ti, pro které je to zrovna aktuální. Jak to tak pozoruju, nikoliv, nebo alespoň ne ve velkém počtu. A tak se o tom, jak to dělat a nedělat hádají odborníci, jestli to má smysl či je to naprostý nesmysl se hádají učitelé, ale většině populace je to úplně jedno. Přitom dokavaď nebude právě rodič chtít, aby škola jeho dítěti něco dala, nemyslím si, že bychom se ze současného rozpačitého reformního stavu někam výrazně posunuli.

Takže někdy příště třeba o té "meloucí mámě", ať víte co chtít či nechtít, až vaše děti půjdou do první třídy.

Na parket!

Táta mě kdysi pokládal za dřevo, co by se do rytmu nezahýbalo ani v silném větru. Pak jsem šla do tanečních a vydržela rok, dva, tréninky, předtančení,... i ten velký absťák nakonec. Nezapomenu na smutky v metru, když po nemoci nebyl partner a snad celá Praha najednou začala jezdit tančit. Nebylo kam koukat, aby se člověku nechvěla dušička. Ale zvykla jsem si. Následoval sem tam nějaký ples, pár marných pokusů sehnat partnera a roky keců o tom, že přeci umím docela obstojně tancovat a tak snad nemám zapotřebí cosi šlapat mimo rytmus. Bolavá zjištění, že už mi to vlastně nijak zvlášť dobře nejde na sebe nedala dlouho čekat. Zkrátka malá osobní tragédie.

No ale teď optimističtěji. To, co bylo dlouho jen v myšlenkách se přeci jen stalo realitou a naši báječnou dvojici s otevřenou náručí přivítal miniparket v Ymce na kurzu falešných začátečníků pro dospělé. Wow. Očíčka zasvítila při zjištění, že nás nebudou učit rumbu ale mambo a mé nadšení nesnížil ani vyučující mladík, který důsledně opravoval nášlapy a držení. Začínám zase věřit, že nejen že budu tančit, budu k tomu mít i kvalitní vedení. Za to (a nejen za to, já vím, Miško) stojí podstoupit i ty falešné začátečníky.

Zamyšlení nad jinakostí, zaručeně bez pointy

Téměř pokaždé, když jsem jela v Londýně metrem, hrávala jsem takovou hru na počítání černých a bílých a měla jsem radost, když mohli černoušci vyhrát. Je zajímavé, jak to, co je pro běžného Londýňana denním chlebem připadá Pražandě jako báječné vzrůšo i přesto, že v tom cítí tu záviděníhodnou britskou každodennost. Vlastně by mělo být normální, aby mi to přišlo úplně normální, ale vzhledem k tomu, že žiju v Praze a ne v Londýně bylo by s podivem, kdybych se nepodivila. He?

Dneska jsem si v metru českém uvědomila, že stejnou hru na počítání jen s malinko jinou proměnnou bych u nás (v Londýně asi také, nevím) prohrála. Nic velkolepého: stála jsem ve vagoně jediná holka (žena) s neobarvenou hlavou, pokud se tedy někdo snaživě nemaskoval pod čepicí. Zajímavý to úkaz posledních měsíců, dříve jsem si nevšimla. A tak jsem si popřemýšlela, zda bych se nad sebou neměla zamyslet... Ale naštěstí mě v dětství někdo (Kdo???) naučil, že trochu se odlišovat není trestné, takže tak žhavé to zase nebude.

Vlastně je zajímavé, jak se ve mně mixuje touha nevyčnívat se sveřepým odhodláním "no a co". Neustálé "co si o mně kdo pomyslí" s hrdým "však mám svůj názor, no ne?".

Nu dobrá. Vlasy si asi barvit nebudu, přežiju bez piercingu i řasenky (co se v mládí nenaučíš...) a budu hledat jiné cesty jak udržet krok s dobou a přitom na sebe příliš nepoutat pozornost.

A pražským černouškům zbývá popřát hodně štěstí.

Komu věřit?

Tak já už teda opravdu nevím. Už nějakou dobu se snažím najít mezi českými politiky někoho, na koho bych se mohla spolehnout a vždycky, když už už někoho takového mám, bum bác a rozšlapají mi bábovičky i s lopatičkou. Tak třeba Cyril. Takový zásadový a férový člověk, myslela bych. No a pak ta aféra se socialistama a odmítnutou rezignací... tak já nevím co si myslet. Třeba to i tak bylo zásadové. Mám ale pochybnosti.

A teď můj oblíbenec V. Mlynář. Taky by chtěli, abych jeho jméno zašlapala do země a třikrát plivla. No ale já se tentokrát nedám. Jako poctivá čtenářka Respektu si budu myslet, že i s těma pěti lety jen to jen nějaká další habaďůra. Nebo že by u nás v zemi byli skutečně nepostihnutelní všichni tuneláři a korupčníci a schytali to ti, kteří udělali a po zjištění ihned napravili chybu? Tuhle kauzu si každopádně hodlám dosledovat do konce, dokud mi ještě zbývá trocha víry. Protože jinak bych si musela myslet, že opravdu není komu věřit. Naděje umírá poslední. No a kdyžtak mi zbývá ještě Mejstřík, Schwarzenberg,... Snad nebudu muset do budoucna svůj i tak krátký seznam příliš zužovat.

Tak se plácám

Stalo se vám někdy, že jste měli tolik věcí, které bylo potřeba udělat, že vám jen bušilo srdce při pomyšlení, že když začnete jedno, nestihnete druhé a k tomu támhleto odsunuté a tohle, co se zrovna ohlásilo a pak ještě...? Včera večer jsem měla jednu ne zrovna příjemnou příležitost uvědomit si, že už jsem se zase zacyklila. Čím jasněji vidím, že jinak než postupně a popořádku tohle zamotané klubko nepovolí, tím více se ubírám k nejrůznějším úhybným manévrům a pochybným taktikám, z nichž nejčastější je ta, že se to celé snažím zapomenout někde v koutě duše a tvářit se, jakoby nic. A na to jsem expert.

Naštěstí čas od času začne něco opravdu hořet a já se do hašení pustím s vervou a, věřte nebo ne, radostí. Deadlines. Tak na mě. Není nad to dělat věci pod tlakem. Na celém procesu nechápu jedinou věc: velice mě uspokojuje pracovat a mít věci udělané. Dotažené do konce, odškrtnuté, smazané ze seznamu. A nesnáším, když se jen tak plácám a nic nedělám a všechno odsouvám. V reálu dělám přesně to, co nemám ráda byť řešení je tak jednoduché. Nebo není?

Tak a konec. Jdu nakoupit, dopíšu závěrečku a připravím se na zítřejší zápočet z angličtiny. Někdy potom navi!

Smysl blogu

V posledních dnech hodně přemýšlím o smyslu tohohle bločku. Existuje už skoro rok, intenzita mého přispívání se dosti různí, ale stále mě baví sem čas od času něco přidat. Proč to ale dělám? Mám potřebu vypisovat ze své hlavičky tíživé myšlenky, abych se jich zbavila a mohla v klidu usínat? Mám snad ambice oblažovat vás, čtenáře, svým pochybným stylem, rádoby vtipem, kulturními doporučeními a občasnými hrubicemi? Nebo jsem jen pošahaná sběratelka toužící po velké návštěvnosti a prahnoucí po vašich komentářích?

Tak teď zrovna nějak nevím. Nejvíc ze všeho je to asi můj způsob "být s kamarády". Trochu pochybný, když tak o tom uvažuju. Vždyť vlastně ani nevím, kdo že se skrývá pod těmi průměrnými deseti - patnácti návštěvníky za den, z nichž alespoň někteří se sem evidentně občas vrací. Jestli by tedy nebylo lepší udělat si občas chvilku a místo půl hodinky nad blogem strávit úměrné množství času příjemným popovídáním nad hrnkem čaje?

Smysl vzdělávání

Ráda se učím. Ráda se učím smysluplné věci a s každým novým dnem na akademické půdě mám větší a větší problémy učit se ty nesmysluplné. V očích vyučujících se pak dokážu okamžitě proměnit ve studentku-poškolačku. Psaní seminárních prací, které si stěží někdo přečte považuju za vrchol nesmyslnosti a jako takové je zpravidla odsouvám na nejzazší možný termín, ba někdy i za něj. Už nejednou jsem z podobných důvodů málem dostudovala. Nezapomenu na pána, který mi při odevzdávání jedné takové zapomenuté ovečky řekl, že doufá, že nikdo takový jako já nebude učit jeho děti. Byli jsme naladěni na jednu vlnu: doufala jsem, že nikdo takový jako on nebude nikdy učit ty moje.

Ovšem zpět k výchozí tezi. Ráda se učím smysluplné věci. Miluju chvíle pomalého pronikání do tajů užitečného předmětu, hltám pak nové informace a prahnu po nových zkušenostech. To je ze mě rázem studentka-nadšenec, oddaný psík empaticky přikyvující na seminářích a těšící se na zkoušky. To je vůbec největší blaho. Učím se takhle třeba teorii překladu a cítím, jak ve mě roste intenzivní touha být překladatelkou - nádhera! Není nad pomyšlení, že nabyté vědomosti budu moci uplatnit v praxi, že jsem zase o krůček blíže ke spokojenému životu malé intelektuálky.

Proč ale už druhá souborka z hudebky?!?

E-U-R útočí!

Neuvěřitelné se stalo skutečností a do skautského instruktorského světa včera vyplulo dvacet nadějných duší, které se během víkendu pokusily proniknout do základních tajů pedagogického modelu E-U-R. Třikrát sláva! Ze semináře jsem měla velký strach a ze všech možných školních i neškolních důvodů bych ho ještě pár dní před začátkem nejraději odvolala. Nicméně proběhl a podle všech ohlasů dokonce úspěšně! A jako každý experiment, i tento přinesl především spoustu závěrů pro pořadatele, takže se mé usilovné přemýšlení předchozích dní o tom, jak to udělat co nejlépe posunulo o úroveň dál, tj. jak to udělat příště ještě lépe. Napravovat samozřejmě je co.

Za nejúspěšnější blok lze jednoznačně pokládat historii skautingu. Splnila svůj cíl: ukázat, že i tak zkamenělé téma může být předáno bez jediného náznaku přednášky, účastníci si mnohé zapamatují (věřím, že nejen že "Tondo, Hořejší už táboří!") a ještě mají chuť dozvědět se více. A já si v praxi ověřila svou dosavadní domněnku, že smícháním metod Kritického myšlení a dramatické výchovy vzniká skutečně kouzelný lektvar. Teď už nezbývá než doufat, že naši noví skautští pedagogové využijí získané informace hlavně jako základ k vlastní tvůrčí činnosti. Aby se nestalo, že na jisté skupině letošních roverských kurzů zavládne éra skládankového učení a pětilístků :)

Stopovačka

Dneska jsem si zahrála stopovací hru. Začala docela nevinně: jako to občas dělám od té doby, co umím zjistit, odkud se ke mně na Bloček lidi dostali, i tentokrát jsem si procházela seznam těchto stránek. Obvykle na mě náhodní návštěvníci natrefí na Seznamu při hledání R.Dahla, CEA či škytavky, nebo se doklikají z odkazu na blogu kamarádů. Ale tentokrát to bylo trochu zapeklitější: odkaz na mé stránečky poskytoval dosud neznámý a kompletně anonymní blogger. Záhada! A taky zábava na několik následujících minut, protože to mi samozřejmě nedalo spát. S vervou sobě vlastní jsem se vrhla do pročítání textů a hledala indície. Napínavé jako sama pevnost Boyard! A ošemetné stejně tak! Jednou jsem si myslela, že už to asi mám, ale další článek mě hnedle vyvedl z omylu a byla jsem zase na startu.

No nic, nebudu vás napínat, přišla jsem na to a blažený úsměv se mi jako u každého "aha!" rozlil po tváři. A nové místečko, kam mohou mé oči zabloudit, když by se ze všeho nejvíce potřebovaly učit, psát diplomku či provádět nějaké jiné nepřístojnosti, přidávám i do své databáze.

Slyšíš jak čteš?

Nedávno jsme se s Naďou a Karbousem bavili o tom, jak čteme, a rozdělilo nás to na dvě skupiny: na ty, co "čtou a slyší přitom text v hlavě" a na ty, co "čtou jen očima". Pustili jsme se do přesvědčování, který postup je lepší, protože "Jinak to přeci nemůžeš pořádně vnímat!" a "To je ale o hodně pomalejší!" nebo "Zato pak umíš číst dobře i nahlas!" Skoro jako diskuse o loupání banánu od šťopky nebo od bubáka. Ovšem s tím rozdílem, že banán, při troše ochoty, oloupeš bez problémů i z druhé strany. Ale číst "bez slyšení"... to já prostě neumím. Nu co. Moc času navíc mi to nezabere, takže nevadí. Budu si dál myslet, že z toho třeba mám intenzivnější požitky :)

Ze šuplíku

Po maturitě jsem prožívala velké pnutí. Dostalo se mu nepříliš významného literárního ocenění a Míla to snad tenkrát recitovala na nějaké soutěži... Od té doby už vlastně nepíšu.

Boj o identitu

Nejdelší prázdniny v životě
zasloužené volno
po tisících hodinách
nadívání přehřátých hlaviček.

Dvě benzenová jádra a trochu hexametru k tomu
pořádně promícháme
snad abychom zabránili třetí světové
či jinak nenarušili
naši systematicky demoralizovanou společnost.

Pro budoucí pedagogicko-psychologickou kariéru
navštívíme pedagogicko-psychologickou poradnu
výčet minulých životů a nějaká čísla
IQ jako Inteligence Quasimoda
Ilegální Qákání
o Ideálním výQětu lidstva.

A doma zatím bitva u Midway
myšlenky na privát
a samostatnost kloubící se se soukromím
na úkor teplého žvance
kterého stejně nikdy není dost
nebo přinejmenším nikdy nebude
ve správný čas.

Výčitky svědomí
snad by to přeci jen šlo jinak
konečně vždyť jsme lidé
pár milých slov a chvilka žehlení
ty moje šikulko
no vidíš že to jde
diskrétní přetvářka
nebo snad láska?

Marný pokus

20.8.2001

Zdivočelá země

Knížku dostal Mishu k Vánocům, tedy vlastně k narozeninám, jen předání proběhlo poněkud opožděně. Těšil se na ni jako malý kluk, od sestry si ji přímo vyškemral a nemohl se dočkat, až se do ní začte a porovná psanou podobu se seriálovou. Já jsem z těch kaubojů viděla jen poslední dva díly - jako malou mě to pranic nezajímalo a že se nejedná jen o nějakou českou obdobu westernu jsem u nedávného vysílání dlouho netušila - a tak jsem byla zvědavá jen malinko. Přesto jsme začali číst společně, stránku po stránce. Zprvu jen před spaním. Později i po probuzení, nakonec i u jídla! A když to začalo být napínavé k nevydržení, ulevilo se mi. Mishu potřeboval nutně dodělat něco do školy a já mohla posledních 150 stránek slastně dočíst na vlastní pěst.

*

Když jsem se před pár lety poprvé naplno střetla se Sudetama a ti kolem říkali "jak to tam na ně dejchá" a "jakej maj génius loci", pokrčila jsem rameny. Ať si říkali co chtěli... nedejchalo. Nebo jsem to rozhodně nedokázala ucítit. Za mé povědomí o tom kraji by se tehdy styděl podprůměrný gymnazista. A v tom to asi bylo. Čím víc jsem TAM (myšleno naše SV pohraničí) jezdila, tím víc informací o kraji se mi dostávalo do ruky a tím víc mluvila i krajina sama. A dnes? Taky už se přistihnu, že si říkám "No jo, Sudety." A v hlavě se mi to tak nějak poskládalo, že genius loci má smysl jen s trochou toho povědomí a špetkou příběhu.

*

Dvojromán Jiřího Stránského Zdivočelá země/Aukce není jen o "kaubojích". Čiší z něj láska k přírodě, úcta k lidským vztahům a naděje pokojného života tam, kde jste doma. I když je to v poválečném Československu a v Sudetech k tomu. Každý z jeho hrdinů se svým osudem naložil jinak. Pral se, utekl, vstoupil do strany... tak, jak mu radila víra a svědomí. Přesto u koní stáli bok po boku. Nu, možná to tehdy nebylo tak černobílé, jak nám to dnešní hodiny dějepisu představují. Škoda jen, že tato beletristická učebnice moderních dějin je tak tlustá bichle a málokomu proto vstoupí do cesty. Skrze ni se dá nejen nahlédnout do minulosti naší země, ale i učit se číst v "dejchání" genia loci.

*

Jiří Stránský: Zdivočelá země; Aukce. Hejkal 2006