Téměř pokaždé, když jsem jela v Londýně metrem, hrávala jsem takovou hru na počítání černých a bílých a měla jsem radost, když mohli černoušci vyhrát. Je zajímavé, jak to, co je pro běžného Londýňana denním chlebem připadá Pražandě jako báječné vzrůšo i přesto, že v tom cítí tu záviděníhodnou britskou každodennost. Vlastně by mělo být normální, aby mi to přišlo úplně normální, ale vzhledem k tomu, že žiju v Praze a ne v Londýně bylo by s podivem, kdybych se nepodivila. He?
Dneska jsem si v metru českém uvědomila, že stejnou hru na počítání jen s malinko jinou proměnnou bych u nás (v Londýně asi také, nevím) prohrála. Nic velkolepého: stála jsem ve vagoně jediná holka (žena) s neobarvenou hlavou, pokud se tedy někdo snaživě nemaskoval pod čepicí. Zajímavý to úkaz posledních měsíců, dříve jsem si nevšimla. A tak jsem si popřemýšlela, zda bych se nad sebou neměla zamyslet... Ale naštěstí mě v dětství někdo (Kdo???) naučil, že trochu se odlišovat není trestné, takže tak žhavé to zase nebude.
Vlastně je zajímavé, jak se ve mně mixuje touha nevyčnívat se sveřepým odhodláním "no a co". Neustálé "co si o mně kdo pomyslí" s hrdým "však mám svůj názor, no ne?".
Nu dobrá. Vlasy si asi barvit nebudu, přežiju bez piercingu i řasenky (co se v mládí nenaučíš...) a budu hledat jiné cesty jak udržet krok s dobou a přitom na sebe příliš nepoutat pozornost.
A pražským černouškům zbývá popřát hodně štěstí.
Příspěvky
