Tak se plácám

Stalo se vám někdy, že jste měli tolik věcí, které bylo potřeba udělat, že vám jen bušilo srdce při pomyšlení, že když začnete jedno, nestihnete druhé a k tomu támhleto odsunuté a tohle, co se zrovna ohlásilo a pak ještě...? Včera večer jsem měla jednu ne zrovna příjemnou příležitost uvědomit si, že už jsem se zase zacyklila. Čím jasněji vidím, že jinak než postupně a popořádku tohle zamotané klubko nepovolí, tím více se ubírám k nejrůznějším úhybným manévrům a pochybným taktikám, z nichž nejčastější je ta, že se to celé snažím zapomenout někde v koutě duše a tvářit se, jakoby nic. A na to jsem expert.

Naštěstí čas od času začne něco opravdu hořet a já se do hašení pustím s vervou a, věřte nebo ne, radostí. Deadlines. Tak na mě. Není nad to dělat věci pod tlakem. Na celém procesu nechápu jedinou věc: velice mě uspokojuje pracovat a mít věci udělané. Dotažené do konce, odškrtnuté, smazané ze seznamu. A nesnáším, když se jen tak plácám a nic nedělám a všechno odsouvám. V reálu dělám přesně to, co nemám ráda byť řešení je tak jednoduché. Nebo není?

Tak a konec. Jdu nakoupit, dopíšu závěrečku a připravím se na zítřejší zápočet z angličtiny. Někdy potom navi!