Přesně tohle

Myslím, že přesně tohle jsem na tom milovala jako malá. V kroužku u ohně nebo cestou vlakem, často trochu jiní lidé, přesto vždy ona atmosféra. Pocit naplnění, souznění, snad i výlučnosti. S úsměvem vzpomínám na dívčí cajdáky z ranně oddílových let: Nedívej se na mě tak, Huaskarán, Řeka lásky, Válka růží, Diégo. První výpravy s klukama rozšiřují repertoár, nezapomenu na flétničkou doprovázenou Jantarovou zemi. Nebo tenkrát na vánoční, když jsem poprvé slyšela Jarního kurýra...
Čas dospívání přinesl i první koncerty - a ještě větší chuť do zpívání. Hop-trop, Kamelot, Klíč, pomalá cesta od "kotlíkářů" přes klasický folk až k "něčemu navíc". Vlastní kytara jako vůbec první velká věc zakoupená ze svých. Pofonsový úlet na Vasilovi a "Kateřinkách". Dodnes nevěřím, že třeba Redla jsem objevila až na Gemini. A Navarku u Evičky cestou z porady Fontíku. A Radůzu přes Hraboše... navždy pro mě zůstanou spojeni.
Myslím, že přesně tohle na tom miluju dodnes. V kroužku u ohně nebo po náročném dni přednášek a porad. Lidé se mění, atmosféra zůstává. A s mizející četností těch chvil roste jejich význam.

Právo měnit postoje?

O víkendu jsem přednášela na kurzu pedagogického minima pro pracovníky domů dětí a mládeže. Zadání znělo základy obecné pedagogiky a tak jsme měli prosvištět třeba základy pedagogického procesu ve volném čase, osobnostní a kvalifikační předpoklady pedagogické profese či soudobé teorie vzdělávání. Fíha. Současně šlo totiž o to, představit smysl pedagogiky lidem, kteří se s ní nikdy nepotkali a to ideálně tak, aby cítili, že se jim tyto poznatky hodí v jejich každodenní práci. Takže spíš než obecné teorie praktické rady. Proč ne, s tím se mohu snadno ztotožnit. Oříškem v tvrdé skořápce se však ukázalo být ještě něco trochu jiného: seděla přede mnou skupina lidí, která se z velké části na své kroužky nikdy nepodívala jinak, než že mají děti naučit správně pracovat s keramickou hlínou nebo dělat kotrmelec. Jak z nich během 20 hodin udělat uvědomělé pedagogy?
Přiznám to otevřeně, cíl jsem měla jediný: přimět je přemýšlet o jejich práci, o potřebách dětí, společnosti i nich samotných a uvědomit si zodpovědnost, kterou za pedagogický proces mají. Ano. Přimět dospělé lidi přemýšlet, podívat se na činnosti, které roky vykonávají z nového úhlu pohledu a ještě snad být rádi, že se jim tento úhel pohledu otevřel. Kde jsem vzala drzost chtít po nich něco takového? Cítila jsem však, že není jiná cesta.
Začali jsme zlehka. Kde se vzala potřeba vychovávat druhé, kde se vzaly volnočasové aktivity, v jakém stavu je dnešní společnost a k čemu se rozhodla děti a mládež vychovávat. Následovala exkurze do současné strategie MŠMT, stavu školství... ve skupině to vřelo, souhlasně mručela nad nutností něco dělat, zuřivě diskutovala nad správností či zbytečností různých kroků. Motivace se tedy povedla, vše fungovalo. Přesně do chvíle, kdy se měli stejnýma očima podívat na své kroužky.
To jako že by v těch 60 minutách co mají měli ještě učit děti komunikovat, spolupracovat, dělat rozhodnutí a přijímat za ně zodpovědnost, být jim vzory sociálního chování a dokonce snad i uznávat, že pokud kroužek děti nějak narušují, nemusí to být jen proto, že jsou nezvladatelné, ale možná i proto, že potřebují jiný přístup? Tak to ne. Tohle má dělat škola. Ne, tohle má dělat rodina. To my dělat nemůžeme!
Tak znovu to samé, jen jinak. Potřeby dětí, smysl volnočasových zařízení jak ho vnímá stát, koncepce MŠMT na nejbližších 7 let, specifika vzdělávacího procesu ve volném čase,... Osobnost vychovatele, pedocentrismus,... Klíčové kompetence jako výchova nejen k dovednostem a znalostem, ale i postojům. Co nejpraktičtěji, co nejvíc příkladů, výměna názorů a zkušeností. Chápou, nechápou... nevadí, jedeme dál, ono se to nějak srovná.
Bylo z toho několik hodin strávených nad vymýšlením, jak zahrnout klíčové kompetence do kroužku gymnastiky (např.). Následovalo několik hodin práce a diskusí nad smyslem hodnocení včetně vytvoření konkrétních rad, čeho se v hodnocení vyvarovat a proč. Pak jsme prakticky nacvičovali možné strategie pro získání a udržení autority, zvládání kázeňských problémů, došlo i na oprávněné požadavky a komunikační dovednosti jak je prosazovat, aby děti nemusely reagovat obranně nebo útočně. Ze všech stran jsme si ošahávali cestu, kterou lze respektovat dítě jako osobnost a pomáhat mu v jeho dalším rozvoji. Tak, jak tuto cestu prošlapalo mnoho pedagogů a psychologů před námi.
Po 20 hodinách jsem si stále nebyla jistá, zda někteří přijali alespoň fakt, že důležité je pro nás především dítě. Nikoliv gymnastika. Tak si tak říkám, jestli to za to úsilí stálo. Jestli jsem vůbec měla jít touhle cestou. Jestli by se raději neměli naučit zpaměti vyjmenovat druhy zájmových činností a neměli by klid a dobrý pocit, že pro sebe i děti něco udělali. Vždyť kdo mi dal právo chtít po nich, aby změnili svůj postoj?

Kde posedět v Budapešti?

Jsem tu již něco málo přes měsíc a pomalu se mi začínají otevírat milá zákoutí k příjemnému posezení za rozumné ceny. Budapešť skýtá v tomto směru mnohá překvapení: nejzajímavější podniky bývají schovány v místech, kde byste je rozhodně nehledali. Třeba Szimplu, podnik v podobě lehce undergroundových hospůdko-kaváren nabízející prostory nejrůznějším kulturním akcím, výstavám a klubovému kinu najdete v Pešti hnedle několikrát. Musíte ji však hledat ve dvorech oprýskaných domů, často navíc až za vybydleným průchodem, kudy by vás přes naskládané dřevo a pytle s cementem ani nenapadlo projít.
Stejně utajená nic netušícím turistům (a přitom jedna z nejlepších v Budapešti vůbec) je i Auguszt Cukrászda (nejen) na Kossuth Lájos utca. V jedné z nejrušnějších částí centra Pešti je třeba pozorně hledat průchod do předminulého století - secesní pavlačový dvůr má stejné kouzlo jako porcelánové šálky "po prababičce", ve kterých zde dostanete kávu.
Do třetice všeho dobrého, tentokrát pro milovníky dobrého čaje a báječných mléčných koktejlů. Čajovna Vörös Oroszlán leží kousek od Oktogonu v Pešti a nebo třeba ve Villányi utca v Budě a ba že se v ní dobře povídá!
Tak co, kávičku, čajíček, zákuseček?

Doslovné nestíhání

Už vás někdy provedla po výstavě sama kurátorka? Mně se to poštěstilo ve čtvrtek v budapešťském Műcsarnoku a doslova jsem nestíhala. Nestíhala jsem žasnout nad báječnou angličtinou, se kterou se charismatická třicátnice pouštěla do úvah o podstatě umění a jeho působení na člověka. Nestačila jsem postřehnout všechny detaily z jejího vyprávění o tom, proč a jak jsou díla seskupená v jakém prostoru. (Ještě, že mi poslední dobou spíš proklínaná PedF dopřála několik semestrů didaktiky Vv, jeden hned lépe rozumí, o čem je řeč.) A rozhodně jsem v následující třičtvrtěhodině do uzavření sálu (šli jsme tam až večer, na soukromou prohlídku) neměla dost času prohlédnout si jednotlivé expozice. Většinou totiž nebyly jen k prohlédnutí, takže bych řekla, že mě na Hősök tere ještě uvidí.

Esti mese

U nás bychom tomu říkali večerníček, v Maďarsku je to "esti mese". Maďaři milují už svého "televizního méďu", který funguje jako znělka před samotnou pohádkou i po ní. A večerníčky? Jak ukázala dnešní hodina dětské literatury, je na co koukat, jen z pera Istvána Csukáse je jich požehnaně. Bohužel to, po čem jsem prahla nejvíce jsem na YouTube neobjevila (geniálně absurdně-inteligentní Pom Pom Meséi), nicméně i kocour Mirr Murr potěší srdce mladého diváka. A když už jsem byla v tom hledání, zavzpomínala jsem taky na lišáka Vuka, který z našich obrazovek po revoluci úplně zmizel (nebo jen nejsem v obraze?) stejně tak jako Mézga Család - určitě je znáte!
Jó éjszakát!

Večerní

Vycházím nalehko, vítá mě vlahý podzimní večer. První opatrné krůčky, přehlédnutí silnice a pak už mě raz, dva, tři měkké odrazy od asfaltu vysílají směrem k Citadele. Dnes jsem v obzvláště dobré náladě, v hlavě mi ještě znějí poslední tóny vtipného maďarského večerníčku z právě skončené hodiny, i vzduch je první minutu hebký a útulný, snad než mu dojde, že je vlastně přeci jen docela chladno a měl by mě alespoň trochu štípat v nose. Nohy rytmicky dopadají na chodník, tlap - tlap - klap-klap-klap-klap, je zajímavé, jak se celé tělo přizpůsobuje schodům a nabízí úplně jiné možnosti pohybu. Cesta se pomalu rovná jak se blížím k parku. Ulice ani nedutá, takřka bych slyšela oddechování dvou starších pánů přede mnou, avšak jsou ta tam dříve než si stihnu rozmyslet, zda s nimi zkusím srovnat tempo. Nevadí. Stejně se akorát hlásí první zapíchání v boku, takže prodloužit krok i dech, jo, já vím, hlavně pořádný výdech, má největší slabina.
Kolečko kolem záhonků a pak už zpátky, pomalu už tradiční trasa. 15 minut pohybu po 10 hodinách sezení je oázou nejen pro osedělé hýždě. Tak třeba příště 20, nic se nesmí přehánět.

Meglepetés

Vždycky když to nejméně čekáme, vstoupí nám do života nové překvapení. Začínám si zvykat, že život na kolejích přináší překvapení v podobě nových spolubydlících. Ještě jsem si úplně nezvykla na intenzivní pocit narušení soukromí pocítěný vždy, když nový spolubydlící bez jakéhokoliv předchozího varování vstoupí do pokoje a lámanou maďarštinou sdělí, že "tady mě máte". Ale naštěstí jsme si snad to horší už vybrali a je nám dopřáno bydlet v relativním souznění. Judit (či jak se vlastně jmenuje - ve svém jazyce určitě úplně jinak) je Korejka a je moc milá, usměvavá, při každém setkání vás pozdraví a právě nám představila jakýsi zajímavý červený přístroj, ve kterém si bude připravovat svou denní porci rýže. A o podzimních prázdninách se chystá do Prahy - tak hnedle máme něco společného :) Uvidíme, jak se život v pokojíčku bude vyvíjet. Zatím jsme přestěhovali nábytek zpět do podoby obyvatelné ve třech lidech a snad brzy najdeme systém v tom, jak jej ve třech lidech skutečně obývat. Je tu teď trochu těsno, nicméně útulno.

Nefalšovaná schůze mládeže

Povinná přednáška protipožární ochrany. Obtloustlý šedesátník popisuje rozdíly mezi dvěma druhy hasicích přístrojů. Studenti se postupně trousí. Pána nikdo neposlouchá a tak si na své otázky bez meškání i odpovídá. Když po třičtvrtěhodině končí, jsme konečně skoro všichni. Rozhodně podepsaní.
Máme se k odchodu, ale jsme jemně upozorněni, že program ještě neskončil. Nastupuje "mop lady", vrchní kolejbaba jako vystřižená ze 70. let. Téměř po měsíci našeho pobytu zde s námi rozebírá jednotlivé body kolejního řádu. Pomalu usínáme. Ano, sušáky je třeba vracet a ne půjčovat dalším, kdo ještě nepřinesl kopii složenky ať tak urychleně učiní, vše završuje malá agitka členů studentského kolejního výboru. "Uspořádáme si výlet a budeme se mít dobře!" Zprostřed polské party zaznívá bujarý potlesk.
Uplynuly dvě hodiny. Odcházím s hrstí brambůrek a spoustou nových informací. Škoda jen, že jsem přeslechla, kolik tu platí hosté za nocleh. To jediné by mě skutečně zajímalo.

Úvaha nad slepou mapou

Dojde-li na znalosti českého místopisu, musím povětšinou sklopit oči a doufat, že mě červenající uši neprozradí. Tuším toliko, že Most je jedno z té šňůry měst, kde se "nahoře" těží uhlí, že do Zlína se musí dát dostat nějak přes Brno a Opava... jo, tak ta je někde u Ostravy. Místa, která jsem už měla tu čest navštívit si většinou vedou trochu lépe, nicméně postavte mě nad slepou mapu ČR a slibuji vám nezapomenutelný zážitek.

Gymnaziální zeměpis jsem si nijak zvlášť neužívala. Nepamatuju si z něj nic jiného něž zkoušení u mapy: čtyři místa, která člověk stěží kdy slyšel, za každé špatně určené známka o stupeň dolů... přávali jsme si trojky a brali za vděk čtyřkama... jo, to byly časy. A běda, když ještě došlo na to, kde je jaký průmysl. Vůbec si nevzpomínám, že by na hodinách padlo jediné slovo o chudobě, migracích, náboženství,... zkrátka o čemkoliv, čím bychom se z geografie zaměřené na mapy (nebo na půdy, brr) dostali ke geografii zaměřené na lidi. A jestli padlo, rozhodně nepadlo na úrodnou půdu.

Po letech jsem pochopila, že zeměpis není jen o místopise, surovinách a půdách. Ba naopak, že může být především o vztazích, že se může člověka hluboce dotýkat a že mu může být velice užitečný při "pochopování" světa. Skoro bych si až povzdechla, že jsem se to nedozvěděla dřív, vždyť jsem se té krásné vědě mohla věnovat více...

Nu nic. Od té doby, co jsem v Maďarsku, potkávám už zeměpis zase jen v jeho "kartografické" podobě. Dnes odpoledne jsem napsala test ze slepé mapy Karpatské kotliny, kdybyste chtěli vědět, kudy teče Zsil a ve které části Karpat leží Hargita, stačí říct. Za 14 dní mě čeká smrtelná dávka pojmů z celého Maďarska. 18 řek, 14 územíček, na které se dělí puszta, každé pidipohoříčko a že jich Maďaři mají. Už mi nikdo netvrďte, že tu není žádný kopec. Ještě chvíli a budu na maďarské kopce expert!

Asi to má nějaký smysl. Má-li mě maďarština jednou živit, budu k tomu potřebovat víc než jen znalost jazyka. Snad mi příliš neublíží vědět, kde leží Zalaiská vrchovina. I když si nejsem jistá, jestli bych raději neměla mít jasno v tom, kde že přesně najdu ten náš Zlín.

Od místnosti k pokojíčku

Dneska jsme zaskočily na poobědovou siestu do pokojíčku chorvatských děvčat z naší skupiny a nestačily jsme žasnout. Nejen že koláč, na který jsme byly nalákány stál víc než za to, ale jejich pokojíček ještě ke všemu vypadal skutečně jako pokojíček, tedy nikoliv jako podlouhlá nudle kolejní místnosti, která z naší místnosti zbyla poté, co do ní byly nastrkány 3 postele, 3 poličkové skříňky, 3 židle a 1 stůl. Holky vše přestavěly a jaksepatří doplnily hromadou z domova přivezených drobností, takže výsledkem bylo útulné "doma".
Nu, nepotřebovaly jsme si toho s Kasiou moc říkat a věděly jsme, že tahle inspirace vyžaduje okamžité naplnění. K našemu štěstí nám odpadla večerní hodina, takže jsme místo ní funěly po pokoji a posouvaly postele tak dlouho, dokud jsme nebyly spokojené. Teď už jen doplnit ty maličkosti, ale to by myslím nemusel být nepřekonatelný problém. Tak jako tak, "doma" je zase o kousek víc doma!

Goodbye, Travian

Tak a je to. "Váš účet bude za 72 hodin smazán" sděluje mi obrazovka a já si mohu jedině oddechnout. Po téměř měsíci každodenního "semtamkliknutí" jsem si včera při usínání uvědomila, že už dál nechci vstávat s myšlenkou, že musím rychle zkontrolovat, kolik mi přes noc přibylo obilí a zda mě nikdo neokradl. A pak znovu po škole, a mezi odpoledními hodinami, a po večeři... Ne, děkuji.
O Travian jsem poprvé zavadila před půl rokem právě v Budě. J. byl už tenkrát vášnivým hráčem a já se vždy jen pousmála, když si běžel "kliknout". O několik měsíců později, ani nevím jak mě to zrovna napadlo, jsem si hru našla, že se podívám, co je to vlastně zač. Že v Travianu nejde o to "zjistit jak a pak rychle vyhrát" mě zprvu rozladilo, nicméně nenechala jsem se odradit. A kolotoč se dal do pohybu. "Vždyť je to jen pár minut denně", říkala jsem si později, "prostě jen jednou za pár hodin kliknu, tak jako tak bych u počítače nad něčím seděla...".
Nu, dost bolo. Uvědomila jsem si, že se mi tahle "jen hra" vloupala do života víc, než bych chtěla. Není nic jednoduššího, než se jí zase rychle zbavit.