středa 24. října 2007

Právo měnit postoje?

O víkendu jsem přednášela na kurzu pedagogického minima pro pracovníky domů dětí a mládeže. Zadání znělo základy obecné pedagogiky a tak jsme měli prosvištět třeba základy pedagogického procesu ve volném čase, osobnostní a kvalifikační předpoklady pedagogické profese či soudobé teorie vzdělávání. Fíha. Současně šlo totiž o to, představit smysl pedagogiky lidem, kteří se s ní nikdy nepotkali a to ideálně tak, aby cítili, že se jim tyto poznatky hodí v jejich každodenní práci. Takže spíš než obecné teorie praktické rady. Proč ne, s tím se mohu snadno ztotožnit. Oříškem v tvrdé skořápce se však ukázalo být ještě něco trochu jiného: seděla přede mnou skupina lidí, která se z velké části na své kroužky nikdy nepodívala jinak, než že mají děti naučit správně pracovat s keramickou hlínou nebo dělat kotrmelec. Jak z nich během 20 hodin udělat uvědomělé pedagogy?
Přiznám to otevřeně, cíl jsem měla jediný: přimět je přemýšlet o jejich práci, o potřebách dětí, společnosti i nich samotných a uvědomit si zodpovědnost, kterou za pedagogický proces mají. Ano. Přimět dospělé lidi přemýšlet, podívat se na činnosti, které roky vykonávají z nového úhlu pohledu a ještě snad být rádi, že se jim tento úhel pohledu otevřel. Kde jsem vzala drzost chtít po nich něco takového? Cítila jsem však, že není jiná cesta.
Začali jsme zlehka. Kde se vzala potřeba vychovávat druhé, kde se vzaly volnočasové aktivity, v jakém stavu je dnešní společnost a k čemu se rozhodla děti a mládež vychovávat. Následovala exkurze do současné strategie MŠMT, stavu školství... ve skupině to vřelo, souhlasně mručela nad nutností něco dělat, zuřivě diskutovala nad správností či zbytečností různých kroků. Motivace se tedy povedla, vše fungovalo. Přesně do chvíle, kdy se měli stejnýma očima podívat na své kroužky.
To jako že by v těch 60 minutách co mají měli ještě učit děti komunikovat, spolupracovat, dělat rozhodnutí a přijímat za ně zodpovědnost, být jim vzory sociálního chování a dokonce snad i uznávat, že pokud kroužek děti nějak narušují, nemusí to být jen proto, že jsou nezvladatelné, ale možná i proto, že potřebují jiný přístup? Tak to ne. Tohle má dělat škola. Ne, tohle má dělat rodina. To my dělat nemůžeme!
Tak znovu to samé, jen jinak. Potřeby dětí, smysl volnočasových zařízení jak ho vnímá stát, koncepce MŠMT na nejbližších 7 let, specifika vzdělávacího procesu ve volném čase,... Osobnost vychovatele, pedocentrismus,... Klíčové kompetence jako výchova nejen k dovednostem a znalostem, ale i postojům. Co nejpraktičtěji, co nejvíc příkladů, výměna názorů a zkušeností. Chápou, nechápou... nevadí, jedeme dál, ono se to nějak srovná.
Bylo z toho několik hodin strávených nad vymýšlením, jak zahrnout klíčové kompetence do kroužku gymnastiky (např.). Následovalo několik hodin práce a diskusí nad smyslem hodnocení včetně vytvoření konkrétních rad, čeho se v hodnocení vyvarovat a proč. Pak jsme prakticky nacvičovali možné strategie pro získání a udržení autority, zvládání kázeňských problémů, došlo i na oprávněné požadavky a komunikační dovednosti jak je prosazovat, aby děti nemusely reagovat obranně nebo útočně. Ze všech stran jsme si ošahávali cestu, kterou lze respektovat dítě jako osobnost a pomáhat mu v jeho dalším rozvoji. Tak, jak tuto cestu prošlapalo mnoho pedagogů a psychologů před námi.
Po 20 hodinách jsem si stále nebyla jistá, zda někteří přijali alespoň fakt, že důležité je pro nás především dítě. Nikoliv gymnastika. Tak si tak říkám, jestli to za to úsilí stálo. Jestli jsem vůbec měla jít touhle cestou. Jestli by se raději neměli naučit zpaměti vyjmenovat druhy zájmových činností a neměli by klid a dobrý pocit, že pro sebe i děti něco udělali. Vždyť kdo mi dal právo chtít po nich, aby změnili svůj postoj?