Dojde-li na znalosti českého místopisu, musím povětšinou sklopit oči a doufat, že mě červenající uši neprozradí. Tuším toliko, že Most je jedno z té šňůry měst, kde se "nahoře" těží uhlí, že do Zlína se musí dát dostat nějak přes Brno a Opava... jo, tak ta je někde u Ostravy. Místa, která jsem už měla tu čest navštívit si většinou vedou trochu lépe, nicméně postavte mě nad slepou mapu ČR a slibuji vám nezapomenutelný zážitek.
Gymnaziální zeměpis jsem si nijak zvlášť neužívala. Nepamatuju si z něj nic jiného něž zkoušení u mapy: čtyři místa, která člověk stěží kdy slyšel, za každé špatně určené známka o stupeň dolů... přávali jsme si trojky a brali za vděk čtyřkama... jo, to byly časy. A běda, když ještě došlo na to, kde je jaký průmysl. Vůbec si nevzpomínám, že by na hodinách padlo jediné slovo o chudobě, migracích, náboženství,... zkrátka o čemkoliv, čím bychom se z geografie zaměřené na mapy (nebo na půdy, brr) dostali ke geografii zaměřené na lidi. A jestli padlo, rozhodně nepadlo na úrodnou půdu.
Po letech jsem pochopila, že zeměpis není jen o místopise, surovinách a půdách. Ba naopak, že může být především o vztazích, že se může člověka hluboce dotýkat a že mu může být velice užitečný při "pochopování" světa. Skoro bych si až povzdechla, že jsem se to nedozvěděla dřív, vždyť jsem se té krásné vědě mohla věnovat více...
Nu nic. Od té doby, co jsem v Maďarsku, potkávám už zeměpis zase jen v jeho "kartografické" podobě. Dnes odpoledne jsem napsala test ze slepé mapy Karpatské kotliny, kdybyste chtěli vědět, kudy teče Zsil a ve které části Karpat leží Hargita, stačí říct. Za 14 dní mě čeká smrtelná dávka pojmů z celého Maďarska. 18 řek, 14 územíček, na které se dělí puszta, každé pidipohoříčko a že jich Maďaři mají. Už mi nikdo netvrďte, že tu není žádný kopec. Ještě chvíli a budu na maďarské kopce expert!
Asi to má nějaký smysl. Má-li mě maďarština jednou živit, budu k tomu potřebovat víc než jen znalost jazyka. Snad mi příliš neublíží vědět, kde leží Zalaiská vrchovina. I když si nejsem jistá, jestli bych raději neměla mít jasno v tom, kde že přesně najdu ten náš Zlín.
Gymnaziální zeměpis jsem si nijak zvlášť neužívala. Nepamatuju si z něj nic jiného něž zkoušení u mapy: čtyři místa, která člověk stěží kdy slyšel, za každé špatně určené známka o stupeň dolů... přávali jsme si trojky a brali za vděk čtyřkama... jo, to byly časy. A běda, když ještě došlo na to, kde je jaký průmysl. Vůbec si nevzpomínám, že by na hodinách padlo jediné slovo o chudobě, migracích, náboženství,... zkrátka o čemkoliv, čím bychom se z geografie zaměřené na mapy (nebo na půdy, brr) dostali ke geografii zaměřené na lidi. A jestli padlo, rozhodně nepadlo na úrodnou půdu.
Po letech jsem pochopila, že zeměpis není jen o místopise, surovinách a půdách. Ba naopak, že může být především o vztazích, že se může člověka hluboce dotýkat a že mu může být velice užitečný při "pochopování" světa. Skoro bych si až povzdechla, že jsem se to nedozvěděla dřív, vždyť jsem se té krásné vědě mohla věnovat více...
Nu nic. Od té doby, co jsem v Maďarsku, potkávám už zeměpis zase jen v jeho "kartografické" podobě. Dnes odpoledne jsem napsala test ze slepé mapy Karpatské kotliny, kdybyste chtěli vědět, kudy teče Zsil a ve které části Karpat leží Hargita, stačí říct. Za 14 dní mě čeká smrtelná dávka pojmů z celého Maďarska. 18 řek, 14 územíček, na které se dělí puszta, každé pidipohoříčko a že jich Maďaři mají. Už mi nikdo netvrďte, že tu není žádný kopec. Ještě chvíli a budu na maďarské kopce expert!
Asi to má nějaký smysl. Má-li mě maďarština jednou živit, budu k tomu potřebovat víc než jen znalost jazyka. Snad mi příliš neublíží vědět, kde leží Zalaiská vrchovina. I když si nejsem jistá, jestli bych raději neměla mít jasno v tom, kde že přesně najdu ten náš Zlín.
Příspěvky
