neděle 26. února 2006

Nejlepší dárek je dort!

A jak táta řekl, tak se celá rodina zařídila. Jeden nejspíš přiveze babička, do druhého se právě pustila mamka a třetí jsme včera večer tajně smolili s klukama. Na naše společné dílo jsme jaksepatří hrdí a abyste z toho taky něco měli, podělím se s vámi alespoň o recept.
První otázka zněla "Péct či nepéct?" Zvítězil náš mlsný jazýček a s ním nepečený dort ze zakysané smetany a tvarohu, předpokládaná toť lahůdka. Na internetu jsme objevili slušné množství zaručených receptů, jejichž kombinací vznikl následující:
do běžné dortové formy se vejde:
- 4x hustší zakysaná smetana 125ml
- 2x měkký tvaroh
- 4-5 pytlíčků vanilkového cukru
- jahodový kompot, banány a kiwi (či jiné ovoce dle chuti)
- 2x dětské piškoty
- vanilkový puding
- trocha másla a kokosu
+ něco na ozdobení
Nejdříve jsme stěnu dortové formy vymazali máslem a vysypali kokosem - díky tomu bude dort z venku kokosový. Potom jsme na dno položili vrstvu piškotů a zalili trochou hmoty z tvarohů, smetany a vanilkového cukru (sladké dle chuti). Následovaly jahody a pak se celý postup opakoval, jen jahody vystřídaly banány. Třetí vrstvu pak zdobila tenká kolečka kiwi. Na závěr jsme šťávu z kompotu uvařili s pudingem a touto mňam želatinou celý dort zalili. O zbytek se postará čas a lednička, ve které se přes noc a dopoledne stane zázrak - vše příjemně ztuhne.
Mňam dort je na světě a ani to nebolelo. Teď už jen napjatě očekáváme, co na něj naši řeknou...

sobota 25. února 2006

Nejen pro děti

Znáte finského spisovatele Miku Waltariho? Ano, ale ještě jste se neodhodlali něco si od něj přečíst? Pravda, jeho historické romány jsou poněkud bichloidního charakteru a ne každý si může dovolit trávit mládí nad jednou knihou. Mohla bych vám tedy doporučit některou z jeho povídkových knih. Já mám ale ještě lepší nápad: přečtěte si jeho pohádky! Ty jsou totiž úplně nejvíc nejlepší :)
Waltariho poutavé vyprávění vás v nich zavede do světa hravé fantasie, která překvapuje svou něžností a působí jako balzám na duši. Promlouvají zde lidé, zvířátka a nebo třeba polobotky. Čtení je radostné, i když pro děti před spaním takřka nevhodné - málokdo by se nenechal přemluvit přečíst "ještě jednůůů!!!" (A ještě další dvě byste si u lampičky potají přečetli sami.)
Snad jsem vás tedy nalákala a už běžíte do nejbližší knihovny :)
-
Waltari, Mika: Čínská kočka a jiné pohádky, Knižní klub, Praha 2002
Waltari, Mika: Bílý slon a jiné pohádky, Knižní klub, Praha 2004

pátek 24. února 2006

Chvilka poesie

Přišel čas, abych vám představila svou nejmilejší sbírku. Spíš než mnoho slov si zaslouží tiché čtení. Proto čtěte, vybírám ukázku co možná nejtypičtější.

Karel Šiktanc: Adam a Eva (Den druhý)
Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonout rybu - - -

Šiktanc, Karel: Adam a Eva, Československý spisovatel, Praha 1968

čtvrtek 23. února 2006

Naučte nás i mluvit!

Ač by to tak podle nadpisu mohlo vypadat, nebudu zde popisovat výuku jazyků na českých vysokých školách, i když i nad tou je občas radno se zamyslet. V posledních dnech mě více zaujalo jiné téma, pravda, jazyka se také týkající: úroveň vyjadřování českých absolventů.
Určitě už se vám někdy stalo, že jste se vydali na přednášku renomovaného odborníka a s nadšením si zapisovali tisíce zajímavých informací o všem možném. Ano, "být odborníkem" nás na mnohých školách učí. Kolikrát se vám ale v takovém případě stalo, že onen renomovaný odborník uměl přednášet poutavě, přiměřeným tempem a s adekvátním výrazem? Já musím přiznat, že se s tím setkávám spíše méně nežli více. A když o tom trochu přemýšlím, ani mě to nepřekvapuje.
Na pedagogické fakultě máme díky praxím relativně dost příležitosti "mluvit k publiku". Kdybychom jen cosi nevýrazně drmolili, stěží bychom před dětmi vydrželi - stěží by ony vydržely s námi. Jakožto budoucím učitelům nám škola dopřála dokonce i několik hodin rétoriky, ať už jakkoliv efektivních. Jak jsou na tom ale ti, kteří jsou školou předurčeni být specialisty a na prezentaci svých objevů ústní formou nejsou vůbec připraveni? Cožpak se nepočítá s tím, že budou někde mluvit o své práci? Cožpak nebudou přednášet a jezdit na konference?
Mám teď čerstvě za sebou jednu takovou přednášku. Paní si velice vážím a cením si jejích znalostí. Škoda ale, že z nich sama nemohu mít trochu víc: během hodiny jsem slyšela takovou přehršli slov bez jakékoliv změny intonace, že jsem se nad nimi nestihla ani zamyslet. Bylo stěží poznat, jestli paní zrovna mluví nebo čte. Myslím, že byla tlačena časem. Není ale v takovou chvíli lepší říci méně a vzbudit u posluchačů opravdový zájem, než se pokusit vysypat ze sebe všechno co vím?
Mám dojem, že se u nás stále poněkud přeceňuje hodnota informací. Něco víš (hlavně, když hodně), nějak to řekneš, někdo si to poznamená a co už s tím udělá je jeho věc. Informace jsou předány. Ano, z jistého pohledu je účel splněn. Něco mi tam ale chybí...
Proto díky všem, kdo jsou si vědomi i toho, že záleží na tom "Jak?". A díky každému, kdo se z nás studentů pokouší mimo odborníků dělat i přiměřeně schopné řečníky. Tato schopnost je k nezaplacení.

pondělí 20. února 2006

Předsevzetí

Dnešní večer je ve znamení radosti. Napsala jsem totiž cvičné testy k CAE a mám od jazykovky zmiňovanou garanci, tj. kdybych reálné testy nenapsala, můžu na další zadarmo!!! A je opravdu co oslavovat, protože nevozita zapracovala a málem to dobře nedopadlo... ještě že mě má tam nahoře někdo rád. A já teď slibuju, že se budu pořádně učit anglicky. Nejlépe denně. To jako abyste to věděli :)

čtvrtek 16. února 2006

Pride and Prejudice

Nechodím moc do kina. Ale kvůli zítřejší zkoušce z anglické literatury jsem se rozhodla udělat výjimku a vydala se na Pýchu a předsudek.
Když jsem vloni vzala do ruky tuto knihu Jane Austen, příliš jsem od ní nečekala. Okouzlila mě. Když jsem se dnes posadila v liduprázdném sále, trochu jsem se filmového zpracování obávala. Okouzlilo mě. Přinejmenším do večera budu chodit světem okouzlená.

úterý 14. února 2006

V Praze do divadla?

Už jste se několikrát pokoušeli zjistit, kdy kde co v Praze hrají a zabralo vám hromadu času proběhat všechny interentové stránky jednotlivých divadel? Já jsem si s tím v poslední době užila své, přeci si nebudu kupovat papírový kulturní přehled kvůli jedné akci, že. Dneska jsem ale objevila web i-divadla a na něm spoustu zajímavého. Nejenom, že zde naleznete repertoár pražských divadel, ale dozvíte se tu i spoustu informací navíc: tipy na zajímavá představení, recenze, srovnání cen vstupenek, informace o sehnatelnosti vstupenek a mnohé další užitečnosti. Zkrátka jsou to stránky, které mohou ušetřit spoustu cenného času.

Distrikt! (Nyócker!) Film, který není pro děti.

Následující článek vyšel v únorovém čísle časopisu Roverský Kmen 13/2006

Kdybych nebyla studentka maďarštiny, asi jen stěží bych se dostala k filmu s podobnou pověstí. Moji kamarádi by mě nejspíše odrazovali: „Nechoď tam, to není nic pro tebe, to není nic pro slušňáky.“ A já bych jim asi věřila. Nemusím totiž vidět všechno a na žádné krváky a sposťárny mě neužije. Jenže já studentka maďarštiny jsem. Proto jsem neváhala a zmiňovaný film shlédla dokonce dvakrát. Nutno dodat, že s nadšením.
Když jsem se jednoho říjnového večera posadila do přeplněného sálu Maďarského kulturního střediska, nevěděla jsem o moc víc, než že jdu na celovečerní animovaný film, maďarskou novinku roku 2004. Trochu o jeho obsahu se dalo vyčíst už ze samotného názvu: Nócker je označení budapešťského osmého distriktu (nyolc je maďarsky osm), oblasti, ve které to žije. Romové, Číňané, Maďaři, Arabové; kasina, sex shopy či putyky nevalného charakteru; veksláci, prostitutky, zkorumpovaní policisté,... zkrátka živly nejrůznější. Připravila jsem se tedy na všechno a v duchu přemýšlela, jak to udělám, kdybych se rozhodla v půlce filmu opustit sál. Sedělo se totiž všude, schodiště nevyjímaje. Takže ještě štěstí, že jsem žádný ústup podnikat nemusela.
Moderní rapová hudba, dnešní době odpovídající množství vulgárních výrazů a těmto výrazům odpovídající animace... tak to všechno začalo. V člověku by až hrklo, kdyby se v zápětí celá scéna poněkud neodlehčila a nemusel se začít smát. Děj je rozehraný v duchu Romea a Julie: nešťastný romík Ricsi by se rád dal dohromady s Julikou, děvčetem ze znepřáteleného gangu. Jak, to mu poradí jeho zkušený dědeček: peníze, peníze, peníze. Kdo chce ženskou, potřebuje peníze. Jenže k těm je, jak známo, dětem vždycky přístup odepřen a tak se na to musí šikovně. Je potřeba nějaký nenápadný zdroj... co takhle ropa?
Jak nenápadně ovšem nápaditě dostala děcka z osmého distriktu na své území ropu, to vám už prozrazovat nebudu. Jisté je, že z ní kromě peněz měli i dost polízanic, ono takové nečekané naleziště dokáže pěkně zamávat světovou politikou. Tato jednoduchá zápletka spolu s výstižným vhledem do života té „špatné městské čtvrti“ dodala filmu velmi aktuální rozměr a kde co vypovídá o životě naší středoevropské společnosti. A zřejmě nejen středoevropské, Distrikt! totiž v posledních měsících sklízí úspěchy po celém světě a byl dokonce prohlášen animovaným filmem roku 2005. Přes to všechno si ale nejsem úplně jistá, jestli jej mohu doporučit vám. Přeci jen, není to nic pro slušňáky.

Maďarsko, 2004
Režie : Áron Gauder
Scénář : Viktor Nagy, László Jakab Orsós, Damage
Výtvarník : Igor Bóka

Sluníííčkóóóóó!!!

Svítí sluníčko! The sun is shining! Aurinko paistaa! Süt a nap! Le soleil briller!
A dál už to neumím, ale snad to i takhle dostatečně vyjadřuje mou radost :)
Půjdu ven, usmívat se na lidi!

neděle 12. února 2006

Hana Pražáková: Dobrý den Brno

Před pár dny jsem si pořídila nový svazek do své knihovničky, útlou autobiografii Hany Pražákové Dobrý večer Brno. Lákalo mě k tomu několik věcí: měla vyprávět o nelehkém životě dcery zakázaného křesťanského spisovatele v dobách totality, značná část děje mě měla přenést do mého oblíbeného Brnéčka a podstatná část pak do mé milované Budapešti, na velvyslanectví České republiky v Maďarsku.
Trvalo mi docela dlouho, než jsem se do knihy začetla. Kraťoučké kapitolky na sebe zprvu příliš nenavazovaly a až později se mi z těchto střípků začal sestavovat barvitější obraz. Jak stránky ubíhaly, bylo těžší a těžší odtrhnout se od čtení a posledních 60 stran jsem již musela dočíst v kuse. Jako na dlani se mi otevřel příběh (ne)obyčejné předlistopadové rodiny, popsaný v poklidném duchu a přitom jasně svědčící o nepěknostech tehdejší doby. Neméně zajímavé byly stránky popisující radosti i strasti ženy velvyslance (v letech 1994-1998) i doslov, ve kterém tato léta velmi lidsky popsal sám Richard Pražák.
Mám z celé knihy takový poklidný, hřejivý pocit a myslím, že stojí za posezení nad ní nejen těm z nás, které k ní láká láska k Maďarsku.

Pražáková Hana: Dobrý den Brno, nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod 2005, 176 s.
Pražáková Hana: Nadějí tu žijem, nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod 2001, 144 s. - Autobiografie popisující devět let života autorčiny rodiny v době, kdy byl její otec, katolický spisovatel František Křelina, uvězněn.

sobota 11. února 2006

V létě do Finska?

Když jsem se loni vrátila z letní školy v Debrecenu (mimochodem báječná dovolená z peněz maďarské vlády, výuka jazyka a veškerý konfort v ceně :)), říkala jsem si, že za rok to chce Finsko. Pak přišel lepší nápad: přihlásím se do Maďarska znovu, tentokrát i s Miškou, kterému se základy maďarštiny hodí k disertačce, a budeme mít dovolenku ještě báječnější. Ale ouha. Zájemců bylo netradičně mnoho a pár lidí tudíž nemohli vzít... takže Mishu jede a já ne. Přiznávám, chvilku jsem smutnila. Ale pak jsem si naštěstí vzpomněla na svůj dřívější plán: což takhle zkusit to Finsko?
Před pár minutami jsem konečně dopsala životopis ve finštině a můžu odeslat přihlášku. Tedy řeknu vám, byl to porod. Čtyřista slov, aby to navíc nebyly jen variace jednoho a toho samého... dalo mi to pěkně zabrat. (Vůbec nezávidím spolužákům, kteří ve Finsku zrovna jsou a podobně dlouhé eseje u nich patří ke každodenní rutině.) Ale psací trápení je u konce a teď už můžu jenom čekat, jak to dopadne. Alespoň mám pořádnou motivaci učit se ten "sobí jazyk":).

Překvapivá návštěva

Dneska k nám přijel na návštěvu strejda. Neviděla jsem ho alespoň deset let a úplně nejvíc si jej pamatuji z dob, kdy jsem byla maličká a chodil nás navštěvovat do pidibytečku v Podolí. "Jé, hele čert," neslo se tenkrát pokojem. Býval pěkně zarostlý a já jsem se ho naoko bála.
Dnes je z něj elegantně prošedivělý čtyřicátník. Má se dobře: pracuje čtyři hodiny denně, zaplaceno dostává osm, pohoda. Nemá se dobře: nejhorší bude až přijememe Euro a lidi jsou blbý, protože i když do EU nechtěli, tak nešli hlasovat. Vidí zajímavá řešení: Cikány a Vietnamce do konzervy a poslat k tučňákům, ženským omezit porodnost...
Je velký vtipálek a ne všechno co řekne myslí vážně. Asi. Já to dál nezjišťuji. Budu raději vzpomínat na svého čerta.

Půjdu k CAE v klidu?

Už několik let učím angličtinu a vždycky, když se mě někdo zeptá, mám-li z ní nějakou zkoušku, pokrčím rameny. "No, budu mít státnice.." Taky už jsem přemýšlela, že bych si mohla přivydělat nějakými překlady, ale zase jsem to odložila, aby na mě všude nevyskakovala stejná otázka. Raději jsem se rozhodla najít si cestu k nějakému tomu "papíru na hlavu" a přihlásila se na přípravný kurz k CAE. A dobře jsem udělala.
Kdo by si myslel, že udělat takové zkoušky bude hlavně o dobré znalosti angličtiny, neměl by úplně pravdu. Podle mě jde hlavně o to perfektně znát strukturu testů a správnou strategii "jak na to". Po semestru v jazykovce mám radost z množství "helpful hints", díky kterým bych měla být schopná na vše jakž takž vyzrát. Ale znervózňuje mě ještě jedna věc: koncentrace.
Když jsme naposledy dělali listening, zjistila jsem, že ať dělám co dělám, vůbec se na to nemůžu soustředit. Půlku testu jsem přemýšlela o tom, proč ten kazeťák musí tak pískat a jak to, že mi zase utekla tahleta část... Byla jsem unavená a zdeptaná a místy jen tak tupě zírala... a výsledek podle toho vypadal, stěží jsem se vyšplhala nad 55% správných odpovědí. Nic moc. Co když mě něco takového postihne během zkoušek? Co mám udělat pro to, abych přišla k testům koncentrovaná a bez stresu?
Na hledání správné odpovědi mám ještě několik měsíců, hodně by se ale mohlo rozhodnout příští týden. V jazykovce se píší cvičné testy, které nám, když je napíšeme nad 65% a máme k tomu dobrou docházku, zajistí klid během reálných zkoušek. Komu se příští týden zadaří, ale u zkoušek ne, dostane možnost absolvovat ještě dvanáctitýdenní kurz a další zkoušky zdarma. No není to skvělé? Kdo by si nepřál jít k CAE v klidu a zvýšit tak svou šanci na úspěch! Musím tedy doufat, že se mi příští týden zadaří.

čtvrtek 9. února 2006

Legrační Maďaři

Tenhle článek mě dneska rozesmál. A to přesto, že to z určitého úhlu pohledu není zrovna veselá záležitost. No není to ale originální nápad?

úterý 7. února 2006

Pražská "úschovna" vysloužilých Maďarů

Dnes večer jsem se rozhodla trochu kulturně žít a vydala se do Maďarského kulturního střediska. Program byl poměrně zajímavý, pan profesor Richard Pražák představoval svou knihu Maďarsko (vydaná v edici Stručná historie států nakladatelstvím Libri) a jeho žena Hana Pražáková, dcera spisovatele Františka Křeliny, vyprávěla o svém novém memoárovém románu Dobrý den Brno. Obě knihy jsou bezesporu zajímavé a ještě o nich možná uslyšíte, nicméně nyní se s vámi chci podělit spíše o své dojmy z většiny osazenstva sálu v Rytířské. Pokaždé mě totiž znovu a znovu udiví věkový průměr zůčastněných, zejména pak těch, kteří se rádi přidají se svými dotazy do závěrečné diskuse. Ten průměr se totiž neblíží dvacítce ani třicítce a vy v první chvíli, kdy v sále sedíte a posloucháte nekonečné dotazy maďarských staříků, pozorujete čas a opíráte hlavu, aby vám nepadala do stran, nevěříte vlastním očím kolik že se jich to ještě hlásí o slovo se stejnými úsměvnými a někdy i trochu nelogickými dotazy. Se spolužáky se pak ještě dlouho bavíme nad bezmeznou touhou těchto velkých dětí přidat také svou trošku do mlýna.
Až cestou domů jsem o celé věci přemýšlela i trochu jinak než jako o legračním zážitku.

Vzpomněla jsem si na svou (mimochodem stále velmi mladou) babičku, která od doby co odešla do důchodu neprovádí takřka jinou činnost mimo nákupů, vaření, handrkování se s dědou či občasného poklevetění s kamarádkou. Nanejvýš si při troše štěstí zkrátí čas několikadenním pobytem na zahrádce, je-li zrovna teplo. Oproti tomu lidé, které jsem dneska potkala, pravidelně vycházejí do společnosti, aby se s ostatními podělili o svůj vztah k dějinám svého národa, jeho literatuře a o mnoho dalších tak nesamozřejmých věcí, až se člověk zastydí, že dokázal zpochybňovat adekvátnost jejich příspěvků. Samozřejmě je důležité, aby kulturní večer splnil svůj cíl a poskytl účastníkům slibovaný program. Ale není přitom daleko cennější ten rozměr, který umožní několika stárnoucím lidem dál smysluplně a plnohodnotně žít?

Doufám, že budu jednou jako oni. Upovídaná babička, která má chuť říci k věci svůj názor. A mladí lidé ať se smějí... však oni pochopí.

pondělí 6. února 2006

První literární ochutnávka: Roald Dahl

Přináším vám první ochutnávku z do budoucna doufám poměrně rychle rostoucí sekce příspěvků, sekce literární. A jelikož si myslím, že by to napoprvé mělo být něco opravdu velkolepého (něco co mám ráda ráno i odpoledne, k čaji i zmrzlině, před spaním i během něj), představuji vám svého vrchního oblíbence, krále fantasie a absurdního humoru Roalda Dahla.
Asi jste o něm nebo alespoň o filmové adaptaci jeho knihy Charlie and the Chocolate Factory (Karlík a továrna na čokoládu) všichni slyšeli, nicméně pokud se vám ještě nepoštěstilo nic od Dahla číst, vězte, že o hodně přicházíte. Já jsem si jej zamilovala dokonce v několika různých polohách.

Nejprve se mi do ruky dostaly jeho knihy psané pro děti. Tedy nejen pro děti, ale pro každého, kdo má chuť vstoupit do světa pohádkové fantasie, ve které je všechno povoleno a kde nic nemusí dopadnout tak, jak bychom to v souladu se svými zkušenostmi čekali. Představte si například kluka, který tak strašně nemá rád svou otravnou babičku, až z nejrůznějších domácích přípravků vytvoří "medicínu", která ji má z její nesnesitelnosti vyléčit. Babička v závěru knihy k nesmírné potěše chlapcova otce zmizí, je po problémech a vy jen pobaveně kroutíte hlavou. Kniha George's Marvellous Medicine bohužel ještě v češtině nevyšla, nicméně nakladatelství Academia již na český trh uvedlo neméně povedené knihy Jakub a obří broskev, Obr Dobr či zmíněný Karlík a továrna na čokoládu.

Druhá poloha je od té první jen málo vzdálená, jedná se o autorovy básně. A než abych je nějak pracně popisovala, nabízím všem anglicky čtoucím krátké ukázky:

Letters from Abroad
(When children wrote to R.D. they often received a poem in reply)
Dear children, far across the sea,
How good of you to write to me.
I love to read the things you say
When you are miles and miles away.
Young peolple, and I think I'm right,
Are nicer when they're out of sight.

Little Red Riding Hood and the Wolf
from Revolting Rhymes
As soon as Wolf began to feel
That he would like a decent meal,
He went and knocked on Grandma’s door.
When Grandma opened it, she saw
The sharp white teeth, the horrid grin,
And Wolfie said, „May I come in?“
Poor Grandmamma was terrified,
„He’s going to eat me up?“ she cried.
And she was absolutely right.
He ate her up in one big bite.


Obě ukázky jsou z knihy The Roald Dahl Treasury (Puffin Books 2003), se kterou jsem si zažila svůj vlastní absurdní příběh. Když jsme se před lety vydali do Skotska na farmu, cestou v Londýně jsme se zastavili v naší oblíbené čtvrti Greenwich, ráji antikvariátů. Vlezli jsme i do jednoho krásného dětského knihkupectví a tam jsem tento zázrak poprvé spatřila. "Tu musím mít", řekla jsem si a hned jsem měla větší motivaci trhat jahody o sto šest. Na výletě v Edinburgu jsme však knihu neobjevili a později v Londýně nám dokonce tvrdili, že nic takového ani nikdy nevyšlo... už jsem uvěřila tomu, že jsem si ji celou jen vymyslela, s něčím spletla nebo tak nějak. Nicméně knihu vlastním. O pár měsíců později ji Mishu objevil v brněnském knihkupectví a že byl zrovna čas mých narozenin, dostala jsem báječný dárek.

Ještě jsem slíbila jednu tvář literární tvorby Roalda Dahla a to povídky pro dospělé. Nechybí v nich tradiční absurdní humor, při kterém se čtenáři až tají dech. Můžete se dočíst třeba o otci, který je posedlý tím, že se vášnivě rád sází. A když na to přijde, neváhá vsadit ani vlastní dceru. Pohroužíte se do světa fantasie, která už rozhodně není pro děti. Je to stále zábava, ovšem někdy při ní běhá mráz po zádech. A kdo chce, může v povídkách hledat i hluboké zamyšlení.

Kdybych měla zhrnout Dahlovo dílo v jediné větě, použila bych jeho vlastní:
"Those who don't believe in magic will never find it"

neděle 5. února 2006

K volbám v tričku!

Ač do voleb zbývají ještě čtyři měsíce, čím dál tím častěji se o nich s někým bavím. Naposledy jsme si společný postoj potvrdily dneska doma s mamkou, nic nečekaného. Zato na nedávném setkání týmu Maděry jsme v souvislosti s volbami přišli na zajímavý (byť asi nikterak originální) nápad: Nejenže samozřejmě plánujeme jít volit, ale chceme tak učinit v triku proti komunismu. Mám z té myšlenky radost a protože tričko ještě nevlastním, měla bych s tím něco udělat. Naštěstí mám zmíněné čtyři měsíce času a tudíž bych to mohla stihnout :).

sobota 4. února 2006

Nejvyšší čas založit si blog

Už jsem o tom tak dlouho uvažovala, že to nemohlo trvat o mnoho déle. Stalo se to vlastně náhodou: v pondělí mě čekají dvě písemky z finštiny a tak se dnes "intenzivně učím". A při vší té intenzitě jsem se dala do prohlížení blogů svých přátel, až jsem na jednom z nich klikla na malý čudlíček... a ten mě přivedl na stránku, kde to všechno začalo. Nikdo po mně nechtěl nic, co bych nebyla schopna udělat (napsat své jméno a kliknout "Yes" umí každý) a tudíž to nemohlo dopadnout jinak, než že šla finština na chvíli stranou a já si začala plnit sen posledních měsíců: zakládám svůj vlastní blog, tedy bloček!
Dávám mu do vínku vše dobré: nadšenou autorku, milé čtenáře a spoustu společných dní!