Pražská "úschovna" vysloužilých Maďarů

Dnes večer jsem se rozhodla trochu kulturně žít a vydala se do Maďarského kulturního střediska. Program byl poměrně zajímavý, pan profesor Richard Pražák představoval svou knihu Maďarsko (vydaná v edici Stručná historie států nakladatelstvím Libri) a jeho žena Hana Pražáková, dcera spisovatele Františka Křeliny, vyprávěla o svém novém memoárovém románu Dobrý den Brno. Obě knihy jsou bezesporu zajímavé a ještě o nich možná uslyšíte, nicméně nyní se s vámi chci podělit spíše o své dojmy z většiny osazenstva sálu v Rytířské. Pokaždé mě totiž znovu a znovu udiví věkový průměr zůčastněných, zejména pak těch, kteří se rádi přidají se svými dotazy do závěrečné diskuse. Ten průměr se totiž neblíží dvacítce ani třicítce a vy v první chvíli, kdy v sále sedíte a posloucháte nekonečné dotazy maďarských staříků, pozorujete čas a opíráte hlavu, aby vám nepadala do stran, nevěříte vlastním očím kolik že se jich to ještě hlásí o slovo se stejnými úsměvnými a někdy i trochu nelogickými dotazy. Se spolužáky se pak ještě dlouho bavíme nad bezmeznou touhou těchto velkých dětí přidat také svou trošku do mlýna.
Až cestou domů jsem o celé věci přemýšlela i trochu jinak než jako o legračním zážitku.

Vzpomněla jsem si na svou (mimochodem stále velmi mladou) babičku, která od doby co odešla do důchodu neprovádí takřka jinou činnost mimo nákupů, vaření, handrkování se s dědou či občasného poklevetění s kamarádkou. Nanejvýš si při troše štěstí zkrátí čas několikadenním pobytem na zahrádce, je-li zrovna teplo. Oproti tomu lidé, které jsem dneska potkala, pravidelně vycházejí do společnosti, aby se s ostatními podělili o svůj vztah k dějinám svého národa, jeho literatuře a o mnoho dalších tak nesamozřejmých věcí, až se člověk zastydí, že dokázal zpochybňovat adekvátnost jejich příspěvků. Samozřejmě je důležité, aby kulturní večer splnil svůj cíl a poskytl účastníkům slibovaný program. Ale není přitom daleko cennější ten rozměr, který umožní několika stárnoucím lidem dál smysluplně a plnohodnotně žít?

Doufám, že budu jednou jako oni. Upovídaná babička, která má chuť říci k věci svůj názor. A mladí lidé ať se smějí... však oni pochopí.