Jak se žije - nejen pro příbuzenstvo

Dny běží a nějak zapomínáme informovat alespoň nejbližší příbuzenstvo, jak se vlastně daří. Inu, spokojeně, unaveně, maďarsky. Já mám školu jen tři dny v týdnu a zbylé dva dny na to, abych stíhala přečíst zhruba dvě maďarské knížky týdně a několik stran poesie, napsala nějakou tu esej, naučila se nově probraná slovíčka z jazykových hodin a samozřejmě přeložila další úryvek nějakého současného maďarského autora. Střet zájmu je v tom, že tyto dva dny (a večery a alespoň část víkendu) potřebuju využívat i (nebo hlavně?) na pracovní překlady, takže dohromady je z toho poměrně intenzivní zápřah. Ale lepší, než kdyby nebyl.
Miško má školu vždy dopoledne, rychlostí světla postupují v základech maďarštiny, což je dost rychle na to, aby to stíhal všechno vstřebávat a dost pomalu na to, aby byl schopen porozumět, jak je možné, že málokterý den končí tak, jak to mají napsáno v rozvrhu. Pomalu rozjíždí svou překladatelskou kariéru, včera dodělal svůj první 45 minutový pořad pro Discovery a stal se tak zasloužilým spoluživitelem rodiny :) Bohužel už téměř celé září nemá brýle, ruply mu obroučky a posléze se rozbilo i svépomocí do nich připevněné sklíčko, takže jsme museli nechat dělat obojí nové. Snad se to na druhý pokus podaří, protože první vyrobená skla mu neseděla a musel si nechat znovu změřit kukadla, aby to už napodruhé zaručeně odpovídalo. Tak alespoň jsme měli takovou malou maďarskou bojovku. Jen těžko říct, jestli jsem bobříka za dorozumění se s optikem získala nebo ne. Bobříka za dorozumění se s vlastním mužem snad nakonec ano :)
Šarinka se má asi nejlíp. Venčíme co to dá, snažíme se jí vyhledávat psí společnost, o víkendu byla každý den na pár hodin v lese, jednou na výletě s mými spolužáky, podruhé na vižlatúře, což je psí procházka, kterou místní nadšenci organizují pro maďarské vižly, tedy ohaře. Malinko jsme se poohlíželi i po nějakém cvičáku, ale vypadá to, že je to tu několikanásobně dražší než u nás, takže si to asi nebudeme moci dovolit. Tak holt bude muset cvičit jen s náma :)
Na závěr ještě jedna organizační: v tuto chvíli už je poměrně jasné, že Maďarsko až do konce našeho pobytu neopustíme, nebo rozhodně ne oba dva společně. Tedy ani na Vánoce. Cesta do ČR a zpět vlakem s psinou totiž není žádná psina, jelikož bychom pak aspoň dva měsíce museli jíst suchý brambory a Šárga oškrábaný šlupky. Takže z druhého konce: autobus do Budapešti je levný a my vás rádi uvidíme tady! Téměř kdykoliv :) (A to neplatí jen pro příbuzenstvo.)

Z hotesky prodavačkou, aneb české dny v maďarské tržnici

Požádali mě z českého velvyslanectví, jestli bych dnes nemohla zaskočit jako hosteska-tlumočnice na českých dnech ve Velké tržnici. Mělo se jednat o představování výrobků označených značkou Klasa, rozdávání letáků, zvaní lidí k ochutnávkám a nákupům a případně i drobné tlumočení u stánků, kdyby si snad někdo přál navázat nějaký ten obchodní kontakt. Tak jsem se před spaním i po vstanutí jala učit nezanedbatelné množství maďarských slov o Klase, abych mohla jaksepatří reprezentovat, hodila se do gala a naklusala do tržnice.
Práce nakonec vypadala (nejspíš naštěstí) úplně jinak. Celý den jsem strávila ve stánku s valašskými frgály a jinými dobrotami, v milé přítomnosti majitelky této velkokarlovické firmy. Vysvětlovala jsem (povětšinou) milým (nejčastěji) Maďarům, co za "pizzu" to tam vlastně máme a že rozhodně stojí za to ji nejen ochutnat, ale i si ji koupit, vypisovala paragony, vracela drobné a všemožně jinak se zasluhovala o chod našeho stánku. A samozřejmě jedla frgále a jiné karlovické dobroty :)
Práce to byla fajn, i když jeden den rozhodně stačil. Odnáším si (kromě trochy těch dobrot a bolavých nohou) několik základních poznatků:
- Maďarští důchodci jistojistě trpí akutním hladem, jelikož způsob (a to množství!), kterým jsou do sebe schopni tlačit ochutnávky čehokoliv, aniž by se zastyděli, je ohromující.
- Cizince ze Západu poznáš, protože když si bere druhý kousek, tak se provinile usměje a zeptá se, jestli může vzít kamarádovi, který skutečně vždy stojí opodál.
- Když celý den mluvíš maďarsky a prokládáš to češtinou, anglicky mluvící cizinec tě pekelně vyvede z rovnováhy. V jednu chvíli jsem stihla zapomenout jak se řeknou švestky, koláč i 810. Vracím diplom.
- Maďaři frgále neznají, zato se jich dost ptalo po Karlovarských oplatkách a knedlících.
- Někteří ochutnávači, nejspíš, aby neměli špatné svědomí, že nic nekoupili, komentovali svůj odchod tím, že je to uvnitř trochu syrové. Samozřejmě až poté, co snědli minimálně čtvrtý kousek.
- Valaši jsou milí lidé. (Což už jsem samozřejmě dávno věděla :))
- Poprvé za ta léta, co se snažím komunikovat tím divným jazykem, se mi dostalo skutečně upřímné reakce: "Vy ale mluvíte divně!" No, musím říct, že nadšené ohlasy na to, že jakožto Češka vůbec hovořím po jejich, se mi přijímají mnohem lépe.
A to je pro dnešek vše, přátelé.

Vítejte v absurdistánu II.

aneb jak to všechno dopadlo s tou bankou a imigračním úřadem.

Hned na začátek podotýkám, že se jednalo o jedno příjemné a jedno spíše nepříjemné setkání s maďarskou byrokracií. Začněmě popořadě, tedy bankou. Po dřívější nepříliš šťastné zkušenosti s maďarskou OTP, která je tu moloch typu Česká spořitelna u nás, nejvíce bankomatů, nejvíce poboček a nejvíce poplatků, jsme se rozhodli změnit lokál a zamířili jsme si to do Erste, pod kterou patří právě i naše spořka. Čekalo nás sice zhruba hodinové posezení, než se nacvakaly do počítače všechny naše údaje a podepsaly všechny potřebné formuláře, nicméně čas uběhl v příjemném rozhovoru, s maximální ochotou úřednice a k naší naprosté spokojenost. Dokonce za nás bez ptaní vyplnila i to, že nechceme dostávat žádné reklamy. Takže uvidíme, co z toho ještě bude, ale jsem v tomto ohledu optimistická. Jo a bez té kartičky z imigračního se to samozřejmě obešlo, no problem.

Mé dnešní posezení na imigračním úřadě trvalo jen něco málo přes hodinu a "ani jsem se nenadála" a seděla jsem před okýnkem u paní, která snědla ke snídani kyselý citron. Na úvod jsem se dozvěděla, že ten papír, co jí nesu, vůbec nepotřebuje, pro jistotu ho ale orazítkovala a přidala do mé složky, abych si ho snad náhodou zase neodnesla. Dále jsem se dozvěděla, že co se mého účtu týče, je hezké, že jsem si ho zřídila, nicméně oni potřebují doklad o tom, kolik na něm mám peněz. Překvapilo mě, jak dlouho mi trvalo jí vysvětli, že na dnes zařízením účtě žádné peníze nemám a že to stipendium tam teprve začne chodit. Její komunikace se pak na pár minut omezila jen na "uvidíme", "já se zeptám" a "tohle vám určitě kolegyně včera jasně řekla", načež mi pak s vražedným výrazem beze slova zařídila to, pro co jsem si přišla a s kyselým úsměvem "custommer friendly" úřednice mě zase propustila.

To nejlepší mi došlo až cestou domů. Celý tenhle koloběh jsem vlastně absolvovala jenom proto, abych si mohla zařídit účet v bance, který jsem si nakonec bez problémů zařídila i bez toho. Ach jo.

Vítejte v absurdistánu

Rozhovor první, s kolejbabou:
- Víte, ještě mám jeden problém. Vždycky, když spláchneme wc a pak ho nějakou dobu nepoužíváme, tak se do něj pak jaksi vrátí, no, víte co myslím.
- No ano, s tím se nedá nic dělat, tak to vždycky bylo, prostě máte propojené trubky s vedlejším pokojem, musíte často splachovat.
- Takže vždycky když tam na víkend nebudeme, ... ?- Bohužel ano.

Rozhovor druhý, cizinec na imigračním úřadě a security guard:
- Dobrý den, dostanu tu formulář k nahlášení pobytu? (krásně anglicky)
- Co potřebujete? Rozumíte mu? (maďarsky)
- Formulář k nahlášení pobytu. (krásně anglicky)
- Co potřebuje? ... Formulář k nahlášení pobytu? Aha. A má pořadové číslo? (maďarsky)
- To je jenom pro kamaráda, chci jenom ten formulář a zase jít. (obzvláště krásně anglicky)
- Jestli má pořadové číslo, to je hlavní. U okýnka to s ním vyřeší. (maďarsky)
- Nemůžu jenom dostat ten papír? (rezignovaně usedá a dál čeká, až na něj vyjde řada v několikahodinovém pořadníku.)
- Jakým jazykem mluvil? To byla angličtina? Tak to asi nějak špatně vyslovoval! (s výrazem "angličtině bych přeci rozuměl, no ne?")

Série třetí, byrokratická:
Ve škole:
- Tady ten papír musíte vyplnit, my vám ho pak potvrdíme a s ním půjdete na imigrační úřad.
Na úřadě:
- Ale tohle jste přeci vůbec vyplňovat nemuseli! To vám řekli ve škole? To tam nemají všech pět pohromadě?
Na úřadě u přepážky A, po 2,5 hodinách čekání:
- Ještě ale musíte přinést kopii evropské kartičky pojištěnce a doklad o tom, že máte otevřený bankovní účet.
- Ale v bance mi nechtějí otevřít účet bez kartičky od vás.
- To je blbost, tam to musí jít nějak zařídit.
Na úřadě u přepážky B, jiná osoba po stejné době čekání:
- Vy jste tu na státním stipendiu, že? Tak mi jenom sepište čestné prohlášení, že dostáváte měsíčně stipendium a že jste v jeho rámci i pojištěn a je to. (takže i tady to zdá se šlo nějak zařídit :(()

O tom, jak jsme se zabydleli a co už umí Miško maďarsky

Tak máme za sebou první celý týden v Budapešti a přišel čas napsat pár řádek o tom, jak se nám tu zatím daří. Za základní informaci považuji to, že už jsme skoro vybalení z krabic a že ve srovnání s Kamýckým bytečkem si užíváme dokonce hned několika metrů čtverečních prázdného místa! Dále už jsme se naučili s přehledem rozlišovat všechny klíče od asi milionů zámků na dveřích od bytu, mříže do chodby a dalších bariér, přes které bychom jednou neradi utíkali v případě požáru. (No, trochu to přeháním, ale těch klíčů je fakt hodně.) Už jsme navštívili místní Ikeu i OBI, Tesko i Spar a dokonce i Magyar Postu (to slovní spojení na mě vždycky dýchalo tak exoticky, když jsem jako malá sbírala známky :)). Upekli jsme první bábovku (trochu se přichytila, ale to do příště vykoumáme), napustili si první vanu a vůbec si užíváme všech vymožeností, kterými naše dřívější bydlení neoplývalo. Střídavě překládáme, učíme se slovíčka a venčíme psinu. (Takže už i Miško umí říct maďarsky, že nekouše, je to puberťačka, zlodějka a má hebký kožíšek.) Dále máme rozjednanou práci v Českém centru, tak uvidíme, co přesně se z toho vyklube. Jo a taky máme prvního nového kamaráda, se kterým jsme dneska byli na výletě a který už si příště na vycházku s námi určitě vezme boty do lesa :) Ugye, Tamás?