aneb jak to všechno dopadlo s tou bankou a imigračním úřadem.
Hned na začátek podotýkám, že se jednalo o jedno příjemné a jedno spíše nepříjemné setkání s maďarskou byrokracií. Začněmě popořadě, tedy bankou. Po dřívější nepříliš šťastné zkušenosti s maďarskou OTP, která je tu moloch typu Česká spořitelna u nás, nejvíce bankomatů, nejvíce poboček a nejvíce poplatků, jsme se rozhodli změnit lokál a zamířili jsme si to do Erste, pod kterou patří právě i naše spořka. Čekalo nás sice zhruba hodinové posezení, než se nacvakaly do počítače všechny naše údaje a podepsaly všechny potřebné formuláře, nicméně čas uběhl v příjemném rozhovoru, s maximální ochotou úřednice a k naší naprosté spokojenost. Dokonce za nás bez ptaní vyplnila i to, že nechceme dostávat žádné reklamy. Takže uvidíme, co z toho ještě bude, ale jsem v tomto ohledu optimistická. Jo a bez té kartičky z imigračního se to samozřejmě obešlo, no problem.
Mé dnešní posezení na imigračním úřadě trvalo jen něco málo přes hodinu a "ani jsem se nenadála" a seděla jsem před okýnkem u paní, která snědla ke snídani kyselý citron. Na úvod jsem se dozvěděla, že ten papír, co jí nesu, vůbec nepotřebuje, pro jistotu ho ale orazítkovala a přidala do mé složky, abych si ho snad náhodou zase neodnesla. Dále jsem se dozvěděla, že co se mého účtu týče, je hezké, že jsem si ho zřídila, nicméně oni potřebují doklad o tom, kolik na něm mám peněz. Překvapilo mě, jak dlouho mi trvalo jí vysvětli, že na dnes zařízením účtě žádné peníze nemám a že to stipendium tam teprve začne chodit. Její komunikace se pak na pár minut omezila jen na "uvidíme", "já se zeptám" a "tohle vám určitě kolegyně včera jasně řekla", načež mi pak s vražedným výrazem beze slova zařídila to, pro co jsem si přišla a s kyselým úsměvem "custommer friendly" úřednice mě zase propustila.
To nejlepší mi došlo až cestou domů. Celý tenhle koloběh jsem vlastně absolvovala jenom proto, abych si mohla zařídit účet v bance, který jsem si nakonec bez problémů zařídila i bez toho. Ach jo.
Hned na začátek podotýkám, že se jednalo o jedno příjemné a jedno spíše nepříjemné setkání s maďarskou byrokracií. Začněmě popořadě, tedy bankou. Po dřívější nepříliš šťastné zkušenosti s maďarskou OTP, která je tu moloch typu Česká spořitelna u nás, nejvíce bankomatů, nejvíce poboček a nejvíce poplatků, jsme se rozhodli změnit lokál a zamířili jsme si to do Erste, pod kterou patří právě i naše spořka. Čekalo nás sice zhruba hodinové posezení, než se nacvakaly do počítače všechny naše údaje a podepsaly všechny potřebné formuláře, nicméně čas uběhl v příjemném rozhovoru, s maximální ochotou úřednice a k naší naprosté spokojenost. Dokonce za nás bez ptaní vyplnila i to, že nechceme dostávat žádné reklamy. Takže uvidíme, co z toho ještě bude, ale jsem v tomto ohledu optimistická. Jo a bez té kartičky z imigračního se to samozřejmě obešlo, no problem.
Mé dnešní posezení na imigračním úřadě trvalo jen něco málo přes hodinu a "ani jsem se nenadála" a seděla jsem před okýnkem u paní, která snědla ke snídani kyselý citron. Na úvod jsem se dozvěděla, že ten papír, co jí nesu, vůbec nepotřebuje, pro jistotu ho ale orazítkovala a přidala do mé složky, abych si ho snad náhodou zase neodnesla. Dále jsem se dozvěděla, že co se mého účtu týče, je hezké, že jsem si ho zřídila, nicméně oni potřebují doklad o tom, kolik na něm mám peněz. Překvapilo mě, jak dlouho mi trvalo jí vysvětli, že na dnes zařízením účtě žádné peníze nemám a že to stipendium tam teprve začne chodit. Její komunikace se pak na pár minut omezila jen na "uvidíme", "já se zeptám" a "tohle vám určitě kolegyně včera jasně řekla", načež mi pak s vražedným výrazem beze slova zařídila to, pro co jsem si přišla a s kyselým úsměvem "custommer friendly" úřednice mě zase propustila.
To nejlepší mi došlo až cestou domů. Celý tenhle koloběh jsem vlastně absolvovala jenom proto, abych si mohla zařídit účet v bance, který jsem si nakonec bez problémů zařídila i bez toho. Ach jo.
Příspěvky
