Není prvák jako prvák

Tak dlouho jsem hledala ta správná slova, jak sem napsat, že mě moc baví chodit do školy, když už tam vlastně vůbec chodit nemusím, až se něco zvrtlo.

V pondělí jsem šla raději než na dějiny Polska (protože co je mi vlastně do dějin Polska?) pořádně ven s pejskou. A užily jsme si to.

Ve středu ráno jsem potřebovala spát, což bylo důležitější, než dějiny Maďarska (ze kterých už jsem stejně dělala minimálně tři zkoušky a dvoje přijímačky) a i přesto, že je přednáší fakt kapacita, tak mě trochu prudí znovu to poslouchat. Navíc, když kapacita spíše než pro posluchače přednáší pro levý horní roh učebny.

Ve středu odpoledne jsem potřebovala překládat. A venčit. A hnát se na hodinu, na kterou když jsem přiběhla minulý týden, tak nám pan oznámil, že potřebuje něco dodělat, a že tedy dnes přednášet nebude... Chápu, stane se. Ale zrnko k zrnku...

Na čtvrteční konverzaci nechodím od té doby, co se z ní vyklubala hodina čtení textů. 90 minut čtení článků stupňované obtížnosti, z knížky, kterou mám doma a velkou část už jsem toho tedy četla, jen proto, abych si do příštího týdne počkala na opravu, když si to mám přitom sama kde zkontrolovat? No nezlobte se...

Na Historickou geografii středoevropského prostoru jsem se původně moc těšila. Ale po první přednášce o vymezení středoevropského prostoru jsem přišla domů rozpačitá. Dozvěděla jsem se vlastně něco nového? Asi to bude tím, že žiju s geografem. A historikem. A že ho ten pán taky učil. A že mě to docela zajímá. A že jsme to řešili loni na BBI. A...

Nebýt v prvním ročníku určitého studia nefalšovaný prvák má své nesporné výhody. Spoustu věcí si lépe přeberete, zapojíte do kontextu, už na ně máte názor,... posloucháte je dobrovolně a rádi, i když to třeba znamená vstávat na přednášku od půl osmé.

Nebýt v prvním ročníku určitého studia nefalšovaný prvák má své nesporné nevýhody. Jak to jen říct... Prostě už nejste prvák.

Letem světem posledních dní

Od Balatonu jsem odfrčela v pátek brzy ráno a po mém intenzivním blogování byl v tu ránu zase ámen. Takže ani nevíte, že další výletování se konalo jen v dosti omezené podobě a za nepříliš vydařeného počasí, jednak proto, že mě nadmíru zaměstnalo titulkování bažantů, koroptví a divokých králíků, mimochodem tak zatracenou práci jsem už dlouho nedělala, a pak taky proto, že ani Veszprém, ani Székesfehérvár za víc než dvě-tři hodinky včetně návštěvy galerie minimálně v tomto ročním období nestáli. Ale Budapešť jsem si užila, to zase jo. Nejdřív jsem utratila velkou část zbylých forintů, protože k čemu vozit domů něco, co za pár měsíců nemusí mít vůbec žádnou hodnotu, pak jsem v několikahodinových blocích obšťastnila šest svých trvale či dočasně v BP pobývajících známých, a před zpáteční cestou oranžovým autobuskem už zbývalo jen v nejdražší možné kavárně (takhle ve svátek navíc pravděpodobně v jednom z mála otevřených podniků) utratit zbytek zmíněných barevných papírků. No a bylo po dovolené, která vlastně vůbec nebyla dovolená, ale i tak byla děsně fajn. 

Pátek se nesl ve znamení shonu, výuky a balení, na nádraží jsem si vyzvedla psinku a společně s její mánií lovit všechno, co má podobu fleku, stínu, šmouhy nebo odrazu, jsme se vydaly na lovecký výcvik do Horky nad Moravou. Zjistily jsme, že paniččiny nervy pořád nejsou tak pevné, jak by bylo u výchovy a výcviku takového štěněte potřeba, že v blízkosti bažanta se z divoženky stává megadivoženka, že hledání v poli nejen, že není naše silná parketa, ale vlastně to ještě vůbec není parketa, se kterou by si teroristka věděla rady, že na lovecké chatě se jí zvěřina a jiné maso a pak zase zvěřina a jiné maso, že existují výcvikáři, kteří vás dovedou dobře motivovat a ještě vám s ledasčím pomohou, aniž byste odcházeli s pocitem totálního trotla, a že po takovéhle akci potřebuje nejen pejska, ale i panička pořádně odpočívat. A panička by odpočívala i dál, ale už je zase čas se jít trochu projít, takže lovecké kynologii nazdar - zdar, jdeme se domluvit s místními myslivci, na které pole se jim můžeme chodit motat, aby dáma pochopila, k čemu jí na nose narostl ten čenich. 

Tihany, aneb kde je dobře i mimo sezónu (ale na jejím začátku by asi bylo ještě lépe)

Mám za sebou první větší výlet a musím říct, že se vydařil a navnadil mě i na další. Od rána svítilo sluníčko, nebylo sice úplně teplo, ale stačilo to na to, abych se letos poprvé cítila opravdu jarně, což je na 10. března docela úspěch, ne? Tihany je z Balatonfüredu 15-30 minut autobusem, záleží, kam až vám stačí se nechat dovézt, doporučuju ale jet až k poště, tj. do centra vesnice. Budete tak nejblíž místní dominantě, benediktínskému klášteru, který zde v roce 1055 založil Árpádovec Ondřej I. Stojí za prohlédnutí z venku a za drobný poplatek i zevnitř, jen ve všední den v půlce března vás tam nikdo nebude moc čekat. I paní v obchůdku Tourinformu naproti klášteru byla z turistky domáhající se mapy Balatonu poměrně vyvedená z míry. Brzy jsem taky pochopila, že spíš než teplé snídaně v jedné z místních cukráren či čajoven si užiju příjemné samoty v okolí blízkého jezera, vinic a gejzírových kuželů. Takže jsem se přestala namáhat hledáním otevřeného pohostinství (ale nebojte, v sezóně nebo alespoň o víkendu se tu o vás určitě budou přetahovat, to je vidět na každém rohu) a šla jsem pěkně za nosem dolů, k vodě.
Na Tihaňském poloostrově jsou dvě jezera, kousíček od vesnice Vnitřní (Belső-tó) a o něco dál pak rákosem zarostlé Vnější (Külső-tó). Já jsem měla tu čest pouze s prvním z nich, jelikož jsem brzy pochopila, že ani čerstvě vlastněná mapa mi dnes nepomůže natolik, abych mohla riskovat cestu k tomu vzdálenějšímu. Totiž poté, co jsem se rovnou za nosem vydala za krávama a pak přes vinici tam, kde jsem tušila slibovanou červenou značku, jsem ji asi dvakrát zahlédla, a pak už jsem se jen nestačila divit, jak to, že mi cesta před nosem končí v takřka neprůchodných lesích. No, průchodné nakonec byly, ale už jsem se fakt bála, že to budu muset otočit. Nikde ani živáčka, několikrát jsem se pokusila zorientovat mapu, ale kde jsem se mi nepodařilo zjistit ani o pár desítek minut později, kdy jsem zase objevila místní turistické značení. Dnes jsem zkrátka nechala svůj orientační smysl doma, a to je pak lepší moc neriskovat. Když ono to na mapě všechno vypadalo tak přehledně a tak blízko, ach jo.
Každopádně krajina, která je součástí Národního parku Balatonfelvidéki, se mi moc líbila, a i ty všemožné "gejzírkúpy" jsem nakonec našla. Cesta zpátky dokonce byla tak snadná, že jsem chvíli přeci jen uvažovala o návštěvě Külső-tó, vždyť kdo by nechtěl alespoň z výšky zahlédnout rákosem zarostlé jezero, ale vzpomněla jsem si na předešlé trampoty a nechala si zajít chuť. Chuť jsem si nechala zajít i na vytoužený teplý oběd, jelikož se mi nechtělo zjišťovat, zda má alespoň jedna ze snad tisíce místních restaurací a galarestaurací otevřeno, a raději jsem si počkala na autobus zpátky a včerejší gulášovou polévku. Maďarskou, od Vitany.
Tihany vám vřele doporučuju, sama si ho určitě ještě někdy zopakuju. Dnešní fotečky jsou zájemcům ke zhlédnutí na Picasu. A zítra dopoledne to vidím na Veszprém.

Imre Oravecz: Září 1972

Na počátku

jsi byla ty, bylo tam, bylo tehdy, bylo modré nebe, byl sluneční svit, bylo jaro, bylo teplo, byla louka, byla květina, byl strom, byla tráva, byl pták, byla síla, byla odvaha, byla rozhodnost, byla lehkost, byla důvěra, byla obětavost, bylo bohatství, byla radost, bylo jasno, byl smích, byl zpěv, byla řeč, byla modlitba, byla chvála, byla úcta, bylo porozumění, byla sladkost, byla čistota, byla kráska, byl souhlas, byla víra, byla naděje, byla láska, byla budoucnost, potom se z tebe stala ona, z tam tady, z tehdy nyní, z modrého nebe černý kouř, ze slunečního svitu déšť, z jara zima, z tepla chladno, z louky močál, z květiny suché býlí, ze stromu popel, ze síly slabost, z odvahy zbabělost, z rozhodnosti nejistota, z lehkosti tíže, z důvěry podezřívavost, z obětavosti sobeckost, z bohatství chudoba, z radosti smutek, z jasna pošmourno, ze smíchu pláč, ze zpěvu faleš, z řeči koktání, z modlitby rouhání, z chvály kletba, z úcty opovržení, z porozumění neshoda, ze sladkosti hořkost, z čistoty špína, z krásky ropucha, ze souhlasu odmítnutí, z víry pochybnost, z naděje zoufalství, z lásky nenávist, z budoucnosti minulost a tam to všechno začalo.

Už pěkně dlouho

jsem se tam potloukal, v hlavním městě tvé vlasti, ve tvém oblíbeném parku, s cílem sehnat si ženskou, která uspokojí mé touhy a ve které vyvolám touhy, které pak budu moci uspokojit já, a jelikož mé přízemní snahy nebyly korunovány úspěchem, už jsem byl téměř odhodlaný k odchodu, když jsem tě zahlédl u východu, postávala jsi na chodníku, kousek od zdi, v podzimním kalhotovém kostýmu, s kabelkou v ruce, a čekala jsi na někoho, kdo nepřicházel, ale to jsem tehdy ještě nevěděl, a s odhodláním lovce, kterému se celý den lepila smůla na paty, jsem tě bez rozpaků oslovil tvým mateřským jazykem, jako jednu z těch žen, ne těmi slovy, ale s tím záměrem, jak bývá zvykem, ale odpověď, kterou jsi mi ve správný čas dala na mou dotěrnou, neslušnou otázku, byla tak bezelstná, tak nevinná, že se můj záměr v mžiku odplížil jako zpráskaný pes, a já ho nenásledoval jen proto, že jsem se styděl a cítil jsem, že jsem se vážně provinil a musím to napravit, proto jsem se zeptal, jestli nemáš chuť se projít, ale mám, řekla jsi a bez váhání jsi se ke mně připojila, jako bys mě znala odjakživa, a během procházky jsme mluvili o všem možném, ani už si nevzpomínám o čem, a prošli jsme různé ulice a různá náměstí, jejichž jména se zachovala jen na mapě, a byla jsi tak čistá a bezbranná, čím dál víc jsi se mi líbila, a už jsem si nechtěl sehnat ženskou, ani tebe, ani žádnou jinou, jenom jsem chtěl být s tebou, připodobnit se té, která mi dala zapomenout, že ty jsi žena a já muž, a až potom jsem zase chtěl, a až potom jsem tě také získal, abys tuto schopnost ztratila.

(Z maďarského originálu 1972. szeptember, pro radost sobě i vám přeložila Katalinka.)

Balatonský fujavec, výpadek elektřiny a první dvě dobrodružné cesty

Začít je nutno dobrodružnou cestou číslo 1, ano, již zmíněným putováním od nádraží k překladatelskému domu. Samozřejmě, že jsem šla sama. Počítala jsem s tím a přičítala to vlastní blbosti. Ovšem až večer jsem zjistila, jak veliká má blbost vlastně byla. Nejen, že jsem dala o svém příjezdu vědět až večer předtím, než jsem dorazila, já jsem ještě ke všemu přijela o den dříve, než jsem kdysi, s vidinou sobotní noci v Budapešti, domlouvala. Ten plán jsem vlastně hned zavrhla s tím, že raději strávím v BP až celý následující víkend a víckrát jsem si nevzpomněla, že jsem vůbec kdy takový nápad měla. Tedy až do předvčerejšího večera. Naštěstí v tom, až na tu děsuplnou cestu od nádraží potemnělým Balatonfüredem, napůl nadnášená a napůl uzemňovaná hrozivým fujavcem, nebyl žádný problém. Tedy málem jsem se ještě nedostala do domu, protože nefungovaly zvonky (později se ukázalo, že nejen zvonky) a mě notnou chvíli trvalo, než mě napadlo, že mám vlastně někde vytištěné nějaké telefonní číslo, ale potom už mě bleskurychle vysvobodil můj srbský kolega Sava Babić, btw. asi jeden z nejvýznamnějších srbských překladatelů, který mě nad sklenkou báječného jihosrbského vína po zbytek večera upozorňoval na detaily moumentálního díla Bély Hamvase, které celé přeložil, ba některé svazky dokonce ještě dříve, než vůbec vyšly maďarsky. Ale jinak je to milý pán a všechno, nebo alespoň všechno, co zrovna bylo vidět, než vypadla elektřina i ve zbytku domu, mi tu ukázal a pohostil mě slaninou a tím vínem, které chutnalo i mě a to je skutečně co říct. Ve druhé půlce večera se k nám přidal ještě významný mongolský spisovatel neznámého jména a jeho určitě neméně významná maďarská přítelkyně, tak jsme si pak nad svíčkou povídali o zapeklitosti překládání zdaleka ne jen maďarských nadávek. Tedy oni si povídali a já jsem po nějakém tom igen, tényleg a de érdekes odešla na kutě.
Dobrodružná cesta číslo 2 se týkala až dalšího dne, tedy neděle, a vlastně už nebyla ani trochu dobrodružná. Fujavec ustal během odpoledne a když pak dokonce vysvitlo sluníčko, zanechala jsem překládání a pustila se na průzkumnou výpravu po Füredu. Objevila jsem množství památníků, smočila ruku v ledovém Balatonu, pochopila, že březen je ideální doba celé to tu rozkopat, aby to stihli dát dohromady, než přijedou první davy turistů, zamávala jsem přes vodu Tihanyi a pak jsem severním obchvatem obešla obě místní historická centra (tj. kostely na čemsi jako náves, v lepším případě náměstí), objevila místní csarnok, Spar a CBA a napochodovala zpátky k počítači. Vždyť zítra (tedy vlastně už dneska) je taky den.

Jste "srdíčko" zváni

Sympaticky lehký batoh

"Szimpatikusan könnyű hátizsákot", okomentoval řidič můj skromný náklad, když mi ho u Népligetu pomáhal naložit na záda. Ano, Budapešť. Známý bezdomovecký zápach, všudypřítomní revizoři, rozhrkané metro. A přesto (nebo právě proto?) hřejivý pocit návratu. Nu, byl to zkrátka bezmála rok života a na ten se nezapomíná.
Z Jižního nádraží je výhled na hrad, mezi mraky pobleskuje slunce a kolem mě létají holubi. Kupuju si lístek a nasedám do zrychleného vlaku směr Tapolca, který mě má dovézt do cíle několika následujících dní, do Balatonfüredu. Čeká mě tam klid překladatelského domu a na nádraží snad i jeho správcová, nicméně vzhledem k tomu, že čas svého příjezdu jsem hlásila do Budapešti až včera večer, tak se raději připravuju na první dobrodružnou cestu podél jezera, během které si své útočiště budu muset najít sama. Kéž bych rovnou věděla, že mě nikdo čekat nebude - mohla bych vystoupit o zastávku dříve a mít to pak pár set metrů. Nicméně za blbost se platí.
Vlastně jsem málem nikam nejela. Možná bych místo týdne v překladatelském domě ocenila spíš tu poukázku na knihy, na druhou stranu, darovanému koni ani výhře na zuby nekoukej a radši si koukej najít chvíli, kdy ti tahle neplacená dovolená a za ni výměnou získaná samota pod Bakoňskými kopci nejméně ublíží a nejvíce prospěje. Škoda, že alespoň tu Sárgu nemůžu mít s sebou, ale možná budu nakonec ráda právě za ten týden bez venčení.
Vlastně čím víc se zmíněné dny ticha blíží, tím víc se na ně těším. A na rušný víkend v Budapešti poté možná ještě o něco víc. Takže hyjé vláčku zrychleňáčku, kde to zase stojíš?