"Szimpatikusan könnyű hátizsákot", okomentoval řidič můj skromný náklad, když mi ho u Népligetu pomáhal naložit na záda. Ano, Budapešť. Známý bezdomovecký zápach, všudypřítomní revizoři, rozhrkané metro. A přesto (nebo právě proto?) hřejivý pocit návratu. Nu, byl to zkrátka bezmála rok života a na ten se nezapomíná.
Z Jižního nádraží je výhled na hrad, mezi mraky pobleskuje slunce a kolem mě létají holubi. Kupuju si lístek a nasedám do zrychleného vlaku směr Tapolca, který mě má dovézt do cíle několika následujících dní, do Balatonfüredu. Čeká mě tam klid překladatelského domu a na nádraží snad i jeho správcová, nicméně vzhledem k tomu, že čas svého příjezdu jsem hlásila do Budapešti až včera večer, tak se raději připravuju na první dobrodružnou cestu podél jezera, během které si své útočiště budu muset najít sama. Kéž bych rovnou věděla, že mě nikdo čekat nebude - mohla bych vystoupit o zastávku dříve a mít to pak pár set metrů. Nicméně za blbost se platí.
Vlastně jsem málem nikam nejela. Možná bych místo týdne v překladatelském domě ocenila spíš tu poukázku na knihy, na druhou stranu, darovanému koni ani výhře na zuby nekoukej a radši si koukej najít chvíli, kdy ti tahle neplacená dovolená a za ni výměnou získaná samota pod Bakoňskými kopci nejméně ublíží a nejvíce prospěje. Škoda, že alespoň tu Sárgu nemůžu mít s sebou, ale možná budu nakonec ráda právě za ten týden bez venčení.
Vlastně čím víc se zmíněné dny ticha blíží, tím víc se na ně těším. A na rušný víkend v Budapešti poté možná ještě o něco víc. Takže hyjé vláčku zrychleňáčku, kde to zase stojíš?
Z Jižního nádraží je výhled na hrad, mezi mraky pobleskuje slunce a kolem mě létají holubi. Kupuju si lístek a nasedám do zrychleného vlaku směr Tapolca, který mě má dovézt do cíle několika následujících dní, do Balatonfüredu. Čeká mě tam klid překladatelského domu a na nádraží snad i jeho správcová, nicméně vzhledem k tomu, že čas svého příjezdu jsem hlásila do Budapešti až včera večer, tak se raději připravuju na první dobrodružnou cestu podél jezera, během které si své útočiště budu muset najít sama. Kéž bych rovnou věděla, že mě nikdo čekat nebude - mohla bych vystoupit o zastávku dříve a mít to pak pár set metrů. Nicméně za blbost se platí.
Vlastně jsem málem nikam nejela. Možná bych místo týdne v překladatelském domě ocenila spíš tu poukázku na knihy, na druhou stranu, darovanému koni ani výhře na zuby nekoukej a radši si koukej najít chvíli, kdy ti tahle neplacená dovolená a za ni výměnou získaná samota pod Bakoňskými kopci nejméně ublíží a nejvíce prospěje. Škoda, že alespoň tu Sárgu nemůžu mít s sebou, ale možná budu nakonec ráda právě za ten týden bez venčení.
Vlastně čím víc se zmíněné dny ticha blíží, tím víc se na ně těším. A na rušný víkend v Budapešti poté možná ještě o něco víc. Takže hyjé vláčku zrychleňáčku, kde to zase stojíš?
Příspěvky
