Překladatelský oříšek

To nejlepší z místních sklípků tomu, kdo na to kápne:

potřebuju najít česká slova pro váRakozás (čekání či spíše očekávání) a váGYakozás (touha) tak, aby se v tom také skrývala nějaká jazyková hříčka. Výsledkem obojího má být tak jako tak marnost.

Hlavu si lámu až ji asi zlomím, stojí mi na tom celý další odstavec :(

Silnice napříč Letnou? Díky nechci!

Z domova: V reakci na médii přinesenou informaci, že kvůli stavbě tunelu má po dva roky vést napříč Letenskými sady silnice, sepsal Zelený kruh a přidružené neziskovky (mimo jiné AutoMat, Arnika a Hnutí Duha) otevřený dopis primátoru Bémovi. Více k celé záležitosti na stránkách Zeleného kruhu.
Ještě jsem neprozkoumala všechny dostupné informace, ale myslím, že moji podporu mají.

Do Moháče na Busójárás

Chvíli jsem nepsala a nakupila se mi spousta zážitků, které stojí za zaznamenání. Pokud mi tedy „psavá“ ještě chvíli vydrží, můžete se mnou podniknout pár výletů po zajímavostech Maďarska. Nejprve se vydáme daleko na jih od Budapešti, do Moháče.

O Moháči předpokládám každý z nás slyšel, ba bychom si dokázali vzpomenout i na rok, ve kterém zde slabé vojsko Ludvíka Jagellonského podlehlo mohutné turecké armádě a sám mladý panovník dovršil svůj život v místních močálech. Turci obsadili Uhry na 150 let a rozvoj země se nadlouho zastavil, či dokonce nabral opačné tendence. Na památku osudové bitvy a počest všech padlých byl u Moháče vystavěn zajímavý památník. K vidění je v něm třeba železná brána, která má vypadat, jako by byla sestavená z kostí těch, kteří v bitvě padli, nebo stovky vyřezávaných dřevěných sloupů, mezi kterými najdeme i podobu Ludvíka, Sulejmana nebo třeba i několika koní. Máte-li cestu kolem, není špatné se zastavit. Zatímco průvodce z roku 2003 ještě místo popisuje jako vesměs nezajímavý objekt s informacemi jen v maďarštině, dnes vás tu čeká promyšlené turistické lákadlo s plným konfortem jazyka anglického.

Samotné město Mohács je od památníku vzdálené 7 km. My jsme se do něj vypravili v čase Busójáráse - místního masopustu, oslav, které spojují pohanské rituály zahánění zimy se symbolickým připomenutím vyhnání Turků. Ulice jsou v těchto dnech plné stánků s řemeslnými výrobky a tradičními pochutinami (mezi které patří zejména kürtőskalács, česky trdelník) a hlavně plné lidí valících se ze všech stran. Na podiu se střídají taneční soubory, všude se to hemží řehtačkami a kurážnými mladíky v tradiční masce, viz foto. Úderem páté vzplane obrovský oheň uprostřed náměstí a začíná nevídaný rej, další fáze tentokrát už neorganizovaného veselí kolem ohně i všude kolem.

Na mě bylo místy té tlačenice už trochu moc a tak jsem se raději prošla po městě a udělala si vycházku podél Dunaje. K vidění je tu hlavně několik kostelů a malebné domky připomínající, že se blížíme k nejjižnějším územím někdejší monarchie. Na samotný výlet mimo masopustní slavnosti nic omračujícího, ale jako zastávku na cestě po okolí Pécse nebo po místních národních parcích lze Moháč jen doporučit.

Zatím dobrý a Andrássy út 60

Není na škodu si čas od času připomenout, jak se žilo v minulém režimu. Já zažila tak akorát výrobu mávátek v první třídě ZŠ, lampiónový průvod ve starých Stodůlkách a slib jisker, po kterém už nic nenásledovalo, protože jsem se coby plaché děvče bála sama vstoupit do zavřené třídy a doma nikdo neprotestoval, že jsem takto zbaběle zazdila svůj potenciální postup na poli socialistické mládeže. Stejně už jí odbíjely poslední hodinky. Ovšem pionýrský kroj jsem přesto navlékla, o mnoho let později při posledním zvonění na gymplu. A měl něco do sebe - nikdy nezapomenu na výraz vyděšeného cyklisty, když jsme s Verčou ruku v ruce běžely vstříc lepším zítřkům s natrhanými šeříky, které jediné chyběly dokonalé atmosféře školní tělocvičny. Kde je těm dnům konec.

Nu, zpátky k připomínání. Vzala jsem to pěkně z gruntu a hnedle nadvakrát: knihu Jana Nováka o bratrech Mašínech jsem doplnila návštěvou budapešťského Domu teroru, místa, kolem kterého se dlouhá léta chodilo se sklopenou hlavou a staženýma půlkama.

Novákovo Zatím dobrý (Brno, Petrov 2004) mi doporučil Pu. Osmisetstránková kniha byla těžkým kalibrem v čase zkoušek, ještě že mi dilema učit se nebo číst ulehčili budínští přátelé, kteří se do ní v nestřežený čas začetli a já jim ji ochotně na chvilku přenechala. Zázemí k příběhu studené války poskytuje první část knihy, v níž Josef Mašín starší jako první z rodu „vojáků do války“ vede své jednotky proti císařským vojskům, aby se pak ve druhé světové stal hlavou protinacistického odboje. Právě od otce se Radek a Pepa naučili bojovat za své ideály, střílet jako první a nevzdávat se v situacích zdánlivě bezvýchodných. První výstřely, Bartolomějská, pět mladíků proti tisícům vojáků východního Německa, Amerika sladká, ale bez iluzí, nelítostná pomsta tehdejšího režimu na všech, kteří po nich zůstali. Kniha je čtivá, působivá a přes všechen autorův obdiv k Mašínům mě přitom vedla k přemýšlení. Až jejich příběh někdo zfilmuje, do kina na něj nepůjdu. Nemám ráda ani krváky, ani patetické slaďáky a nic lepšího by z toho asi nebylo. Ke čtení ho však výrazně doporučuju.

Terror háza již jen krátce. Stálá expozice na dvou patrech a původních sklepních prostorech domu, ve kterém postupně sídlili Szálasiho Šípové kříže a komunistické ÁVO/ÁVH předkládá moderně zpracované materiály o nacistickém i komunistickém Maďarsku. Důraz je kladen na atmosféru místa: ze všech koutů zní audionahrávky, na stěnách běží filmy dokumentující transporty židů, koberec s mapou Sovětského svazu ukazuje drobné předměty z jednotlivých gulagů. Starým telefonem se dovoláte do rádia Moskva nebo uslyšíte Kádárův projev, chodbou z cihel vepřového sádla projdete třeba do soudní síně zastavěné soudními spisy a dále až k výtahu, který vás hlemýždím tempem doveze do prostor bývalé věznice a mučírny. V každé místnosti jsou k dispozici texty v maďarštině i angličtině, kdo si udělá dostatek času, může načerpat informací až až, nebo si je alespoň zpětně pročíst v klidu domova. My jsme mnoho času neměli, nevadí, někdy příště. Toho domu už se snad nikdo bát nemusí.

Co dodat. Život v komunismu určitě nebyl jednoduchý ani jednoznačný. Zaplať Pánbůh, už je za námi. Ať tam také zůstane.

Zobali vrabci zobali aneb další vá(r/l)ka plastu

V rohu pokoje, schované za závěsem a skříní, mi na provázku na topení visí dvě igelitky. Tedy omyl, dvě Tesco polyetylenové tašky, kde je igelitu konec. Do jedné strkám papír na vyhození a plní se pomalu, obaly od čajových pytlíků a účtenky z obchodů moc místa nezaberou. Druhá požírá plasty a tyhle všemožné obaly ji plní rychlostí světla. Kelímky od jogurtů, sáček od piškotů, obaly od sušenek,... Ostatní tašky z Tesca a pytlíky od ovoce strkáme za ledničku, že je ještě někdy využijem. Spokojeně si tam lebedí a jeden by řekl, že se snad i rozmnožují, jak jich je čím dál více. Uklidňovat mě může fakt, že jakmile začnou zpoza ledničky vykukovat do všech stran, můžu je nastrkat ke kamarádkám za skříň a odvelet do blízkého kontejneru na plasty. Co když ale neodhadnu správný čas a dříve se jich chopí ruce korejské či polské a pošlou je na věčná loviště skládek a smetišť?

Tohle téma se mi do hlavy vrací v pravidelných intervalech. A pak jdu do Tesca a přinesu si domu další várku jablek v novém pytlíku, velké balení Túrórudi omotané plastem každá tyčka zvlášť i pak ještě všechny dohromady, a předem krájený žitný chleba v pytlíku se zeleným potiskem, jeden z mála opravdových chlebů k sehnání, alespoň dle českého gusta. Obaly, obaly, kam se kouknu obaly. Čo s tým? Může mi poskytnout alibi fakt, že vše, co mi paní pokladní pracně cpe do igelitky (vypadá to, že to tu mají v popisu práce) z ní zase pracně vyndavám a cpu do batůžku? Neměla bych jí alespoň říct, ať se nenamáhá, že bych ráda byla trochu ökológiai?

Nemám ráda, když se usvědčuju z „trestných činů“, se kterými nejsem schopná přestat.

(Odkazuji na zajímavý článek k tématu na jednom z blogů Respektu.)

Výsledky ankety - příspěvek převážně faktografický

Za leden se na Katalinky bločku ukázalo rekordních 2067 lidí. To je průměrně 66,67 člověka na den, více většinou ve dny, kdy publikuju, rss čtečky zdá se fungují. Padl i rekord návštěvníků za den, 9.1. se tu vystřídalo 96 lidiček. Slušné. A jelikož se návštěvnost začala značně zvyšovat už v posledních měsících, rozhodla jsem se s pomocí malé anketky vyzjistit, jak jsem na tom se složením čtenářů. Výsledky zajisté nejsou úplně vypovídající, vždyť hlasovalo jen 74 lidí, ale v kombinaci s informacemi z TopListu už si dokážu udělat hrubý obrázek.

Tak tedy:

- V kratších či delších intervalech se na bloček vrací minimálně 37 osob.

- Během ledna jsem získala alespoň 9 nových čtenářů.

- Náhodní návštěvníci z vyhledávačů většinou touží po česko-maďarském slovníku, slepé mapě ČR nebo Falling slowly z Once. Většinou předpokládám našli, co hledali, byť hudbu si u mě tedy nestáhnou.

- Častý zájem je i o kulturní rubriku, zejména Dahla, Želary, Zdivočelou zemi, Hanu Pražákovou či Petru Soukupovou.

- Požadavky ostatních jsou nevyzpytatelné. Někdy chtějí info o pracovních pohovorech, jindy třeba o pevnosti boyard nebo příšeře, co řve do šera. A to tedy opravdu, ale opravdu nemůžu sloužit.

Ve víru telemarketingu a česky mluvící Budapešť

Naposledy jsem něco takového dělala tak v šestnácti. „Dobrý den, tady XY, já vám volám z pověření firmy Nissan a chtěla bych hovořit s paní YZ.“ Kolem se podobné věty ozývají ještě maďarsky, slovensky a polsky, čtyřjazyčně nabízíme krajanům možnost testovací jízdy zdarma a vyplňujeme, kolik má kdo Volkswagenů a Oktávek. Tedy krajanům - u protějšího počítače se v pravidelných intervalech představuje Maďarka Csilla, statečná studentka češtiny, která se ve čtvrtém ročníku pustila do brigády, na kterou bych si já stěží troufla po státnicích. Samozřejmě, že každý pozná, že čeština není její mateřský jazyk, ale to nic nemění na tom, že plynule vyplňuje jeden dotazník za druhým a někdy u toho stíhá i vtipkovat.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám zapotřebí trávit hodiny obtelefonováváním lidí, kteří o to z velké části nestojí ani co by se za nehet vešlo. Dokonce jsem se málem přesvědčila, že vlastně ani ty peníze tolik nepořebuju... Ale nějak jsem tušila, že na mě u sluchátek s mikrofonem čeká jakási příležitost a s tím pocitem jsem do toho nakonec šla. A taky, že čekala. Stačilo každohodinovou desetiminutovou pauzu několikrát vyplnit povídáním s ostatními brigádníky a pomalu se mi otevíral nový svět česky mluvící Budapešti. S Csillou jsme skončily na kafi a příští týden mám sraz s jejími spolužačkami, abychom domluvily nějaké oboustranně výhodné konverzační setkávání. Sama Csilla bohužel v brzku míří na semestr do Brna, ale něco mi říká, že tenhle kontakt přesto vydrží. Hola hej, ať žije tušení. Já mám tedy dobře našlápnuto mimo budapešťskou mezinárodní komunitu a vy, Brňáci, se můžete nadšeně podílet na tom, aby se mezi česky mluvící nějak dostaly tři milé Maďarky. Kontakt zprostředkuju :)