V rohu pokoje, schované za závěsem a skříní, mi na provázku na topení visí dvě igelitky. Tedy omyl, dvě Tesco polyetylenové tašky, kde je igelitu konec. Do jedné strkám papír na vyhození a plní se pomalu, obaly od čajových pytlíků a účtenky z obchodů moc místa nezaberou. Druhá požírá plasty a tyhle všemožné obaly ji plní rychlostí světla. Kelímky od jogurtů, sáček od piškotů, obaly od sušenek,... Ostatní tašky z Tesca a pytlíky od ovoce strkáme za ledničku, že je ještě někdy využijem. Spokojeně si tam lebedí a jeden by řekl, že se snad i rozmnožují, jak jich je čím dál více. Uklidňovat mě může fakt, že jakmile začnou zpoza ledničky vykukovat do všech stran, můžu je nastrkat ke kamarádkám za skříň a odvelet do blízkého kontejneru na plasty. Co když ale neodhadnu správný čas a dříve se jich chopí ruce korejské či polské a pošlou je na věčná loviště skládek a smetišť?
Tohle téma se mi do hlavy vrací v pravidelných intervalech. A pak jdu do Tesca a přinesu si domu další várku jablek v novém pytlíku, velké balení Túrórudi omotané plastem každá tyčka zvlášť i pak ještě všechny dohromady, a předem krájený žitný chleba v pytlíku se zeleným potiskem, jeden z mála opravdových chlebů k sehnání, alespoň dle českého gusta. Obaly, obaly, kam se kouknu obaly. Čo s tým? Může mi poskytnout alibi fakt, že vše, co mi paní pokladní pracně cpe do igelitky (vypadá to, že to tu mají v popisu práce) z ní zase pracně vyndavám a cpu do batůžku? Neměla bych jí alespoň říct, ať se nenamáhá, že bych ráda byla trochu ökológiai?
Nemám ráda, když se usvědčuju z „trestných činů“, se kterými nejsem schopná přestat.
(Odkazuji na zajímavý článek k tématu na jednom z blogů Respektu.)
Příspěvky
