Není na škodu si čas od času připomenout, jak se žilo v minulém režimu. Já zažila tak akorát výrobu mávátek v první třídě ZŠ, lampiónový průvod ve starých Stodůlkách a slib jisker, po kterém už nic nenásledovalo, protože jsem se coby plaché děvče bála sama vstoupit do zavřené třídy a doma nikdo neprotestoval, že jsem takto zbaběle zazdila svůj potenciální postup na poli socialistické mládeže. Stejně už jí odbíjely poslední hodinky. Ovšem pionýrský kroj jsem přesto navlékla, o mnoho let později při posledním zvonění na gymplu. A měl něco do sebe - nikdy nezapomenu na výraz vyděšeného cyklisty, když jsme s Verčou ruku v ruce běžely vstříc lepším zítřkům s natrhanými šeříky, které jediné chyběly dokonalé atmosféře školní tělocvičny. Kde je těm dnům konec.
Nu, zpátky k připomínání. Vzala jsem to pěkně z gruntu a hnedle nadvakrát: knihu Jana Nováka o bratrech Mašínech jsem doplnila návštěvou budapešťského Domu teroru, místa, kolem kterého se dlouhá léta chodilo se sklopenou hlavou a staženýma půlkama.
Novákovo Zatím dobrý (Brno, Petrov 2004) mi doporučil Pu. Osmisetstránková kniha byla těžkým kalibrem v čase zkoušek, ještě že mi dilema učit se nebo číst ulehčili budínští přátelé, kteří se do ní v nestřežený čas začetli a já jim ji ochotně na chvilku přenechala. Zázemí k příběhu studené války poskytuje první část knihy, v níž Josef Mašín starší jako první z rodu „vojáků do války“ vede své jednotky proti císařským vojskům, aby se pak ve druhé světové stal hlavou protinacistického odboje. Právě od otce se Radek a Pepa naučili bojovat za své ideály, střílet jako první a nevzdávat se v situacích zdánlivě bezvýchodných. První výstřely, Bartolomějská, pět mladíků proti tisícům vojáků východního Německa, Amerika sladká, ale bez iluzí, nelítostná pomsta tehdejšího režimu na všech, kteří po nich zůstali. Kniha je čtivá, působivá a přes všechen autorův obdiv k Mašínům mě přitom vedla k přemýšlení. Až jejich příběh někdo zfilmuje, do kina na něj nepůjdu. Nemám ráda ani krváky, ani patetické slaďáky a nic lepšího by z toho asi nebylo. Ke čtení ho však výrazně doporučuju.
Terror háza již jen krátce. Stálá expozice na dvou patrech a původních sklepních prostorech domu, ve kterém postupně sídlili Szálasiho Šípové kříže a komunistické ÁVO/ÁVH předkládá moderně zpracované materiály o nacistickém i komunistickém Maďarsku. Důraz je kladen na atmosféru místa: ze všech koutů zní audionahrávky, na stěnách běží filmy dokumentující transporty židů, koberec s mapou Sovětského svazu ukazuje drobné předměty z jednotlivých gulagů. Starým telefonem se dovoláte do rádia Moskva nebo uslyšíte Kádárův projev, chodbou z cihel vepřového sádla projdete třeba do soudní síně zastavěné soudními spisy a dále až k výtahu, který vás hlemýždím tempem doveze do prostor bývalé věznice a mučírny. V každé místnosti jsou k dispozici texty v maďarštině i angličtině, kdo si udělá dostatek času, může načerpat informací až až, nebo si je alespoň zpětně pročíst v klidu domova. My jsme mnoho času neměli, nevadí, někdy příště. Toho domu už se snad nikdo bát nemusí.
Co dodat. Život v komunismu určitě nebyl jednoduchý ani jednoznačný. Zaplať Pánbůh, už je za námi. Ať tam také zůstane.
Příspěvky
