Naposledy jsem něco takového dělala tak v šestnácti. „Dobrý den, tady XY, já vám volám z pověření firmy Nissan a chtěla bych hovořit s paní YZ.“ Kolem se podobné věty ozývají ještě maďarsky, slovensky a polsky, čtyřjazyčně nabízíme krajanům možnost testovací jízdy zdarma a vyplňujeme, kolik má kdo Volkswagenů a Oktávek. Tedy krajanům - u protějšího počítače se v pravidelných intervalech představuje Maďarka Csilla, statečná studentka češtiny, která se ve čtvrtém ročníku pustila do brigády, na kterou bych si já stěží troufla po státnicích. Samozřejmě, že každý pozná, že čeština není její mateřský jazyk, ale to nic nemění na tom, že plynule vyplňuje jeden dotazník za druhým a někdy u toho stíhá i vtipkovat.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám zapotřebí trávit hodiny obtelefonováváním lidí, kteří o to z velké části nestojí ani co by se za nehet vešlo. Dokonce jsem se málem přesvědčila, že vlastně ani ty peníze tolik nepořebuju... Ale nějak jsem tušila, že na mě u sluchátek s mikrofonem čeká jakási příležitost a s tím pocitem jsem do toho nakonec šla. A taky, že čekala. Stačilo každohodinovou desetiminutovou pauzu několikrát vyplnit povídáním s ostatními brigádníky a pomalu se mi otevíral nový svět česky mluvící Budapešti. S Csillou jsme skončily na kafi a příští týden mám sraz s jejími spolužačkami, abychom domluvily nějaké oboustranně výhodné konverzační setkávání. Sama Csilla bohužel v brzku míří na semestr do Brna, ale něco mi říká, že tenhle kontakt přesto vydrží. Hola hej, ať žije tušení. Já mám tedy dobře našlápnuto mimo budapešťskou mezinárodní komunitu a vy, Brňáci, se můžete nadšeně podílet na tom, aby se mezi česky mluvící nějak dostaly tři milé Maďarky. Kontakt zprostředkuju :)
Příspěvky
