Jste taková přírodní...

...slýchám v posledních dnech tak často, až se mi to stává jakýmsi monotónním rytmem kroužícím v mém podvědomí. Těžko zvát toto označení komplimentem, hloupost cítit se jím dotčená. Od "slečen ze salonů" jde spíše o snahu přijmout, že i o tohle stvoření s culíkem a v rejoicekách je třeba se náležitě postarat a rychle napravit, co příroda a "správkyně majetku" zanedbaly. Vycpávečky, kulmička, krémíček, seříznou obočíčko... Jen opatrně, aby to snad nevypadalo, že se nám nelíbí taková jaká je, ó né, to né, "tak bohaté vlasy jako máte vy se hned tak nevidí!"
K pobavení i k zamyšlení. Jaké by to bylo být jednou "krásná" po vzoru francouzských módních časopisů? Není právě teď ta pravá příležitost vyzkoušet si, po čem srdce prahne jen pokradmu a co běžný život ke spokojenosti nepotřebuje? Vždyť která by se nechtěla líbit! A speciální příležitost prý vyžaduje speciální přístup. "No přeci nebudete mít takhle krásný účes a přitom...!"
No, ale přeci nebudu celý den nesvá, že si nesmím sahat do očí?

Nu, uvidíme. Asi se nechám sama sebou překvapit.

Příště to vyjde

Sebevražedný termín - hrůza v očích - vypsání pozdějšího termínu - úleva a odhodlání - dny průběžného učení - trocha stresu - zrušený víkend v Beskydech - dobrý pocit - další procvičování látky - spokojenost - bezchyby vyplněná cvičení - téměř eufórie - ostrý střet s nečekaným kolemjdoucím - rána do palice - snaha vše urovnat - míjíme se - nervy v kýblu - čumění do blba - osm stránek testu - čumění do blba - participijní konstrukce - čumění do blba...

Když střeva stávkují

Tento příspěvek bude o vylučování. Tedy o střevech, konkrétněji o ucpaných střevech. Může vám to přijít nepatřičné, takže varuji hned z kraje. Ale jak jsem zjistila, zácpě a tisícům radám, jak na ní (tedy spíš od ní) se na Internetu věnují piliardy článků a diskusí, takže snad příliš neublížím svému "image intelektuálky" když si také přidám svou trošku do mlýna.
Že není něco v pořádku jsem si uvědomila, když mě začali v tramvaji pouštět sednout. Při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že skutečně vypadám jak ve čtvrtém měsíci a polil mě pot při představě, že mám jít za pár dní zkoušet svatební šaty. Chvilku jsem pouvažovala a došlo mi, že právě tomuhle se říká pořádná několikadenní zácpa, aneb husté jednání s řídkým běháním, jak mě kdysi kdosi naučil eufemisticky říkat. Rozhodně jsem se moc nenaběhala, byť už bych po těch dnech myslela, že by to snad i mohlo přijít... Takže místo toho přišly ty internetové rady.
Prvním krokem bylo uvědomit si, že zácpa má co dělat se špatnými stravovacími návyky. Takže šup sem zeleninu, ovoce, vločky a kašičky, obchvatem se vyhnout mléčným výrobkům a cukrovinkám a hlavně pít, pít a pít. Príma forma prevence. Ovšem jako léčba krátkodobý efekt nula.
Krok druhý: hledat přímo něco s projímacím účinkem. (Když nepomohla ani kupa šlehačky, po které to jde obvykle raz-dva i bez požádání.) Sebepřírodnější projímadlo z lékárny je humus, takže dle doporučení zvažuji švestky, fíky, bezový čaj, odvar ze lněného semene, okurkový salát, třtinovou melasu (ta je mimochodem opravdu dobrá na kde co!). Dny běží a úspěch nikde, takže nakonec dochází i na opravdové projímadlo. Úspěch nepopiratelný, nicméně nevalný. Co s tím?
A teď pozor, přichází vrchol příspěvku, jedinečný vlastní postřeh a myšlenka, kterou mi žádná přečtená internetová diskuse nepřinesla. Kde se vzalo, tu se vzalo, něco mi řeklo, že správná životospráva nebude jen o stravovacích návycích. Nuže, sebrala jsem své počítačem umořené tělo a věřte nebo ne, šla jsem si zaběhat.
Rozuzlení je prosté. Na závěr tohoto odvážného činu jsem byla ráda, že se mísa opět nachází v mé blízkosti a po krátké době opět blaženě usedla k počítači. V bříšku to ještě spokojeně vrní...

Někdo kávu, někdo čaj,...

...ale všichni potmě. Má to své výhody: nikdo nevidí, jestli jste se pobryndali nebo třeba netrefili s mlíčkem do hrníčku. A když si povídáte, můžete se pro mně za mně třeba dloubat v nose, přišlo by se na to jenom pokud byste u toho usnuli. Ale povídání jde samo, tak kdo by spal. My jsme tedy chvilku mysleli, že po dvou a půl hodinách tlachání ve frontě nebudeme mít už o čem mluvit, ale obavy se rozhodně nevyplnily, ba naopak, v lingvistických žvástech se pokračovalo o sto šest, úplně samo.

Asi nejzajímavější zážitek byl s paní novinářkou z Radiožurnálu. Vyptávala se nás u východu, jestli se nám po tak netradičním zážitku změnil pohled na svět nebo jestli jsme v rozhovorech řešili něco neobvyklého. Hm... nějak jsme nemohli na nic světoborného přijít. Asi je to tím, že běžný člověk úplně často nefunguje potmě, ale běžný skaut má přeci jen své zkušenosti. Námi daleko více než cokoliv jiného zacloumala radost, že jsme vyšli s vytouženým černým hrníčkem místo pravděpodobnějšího bílého.

Jestli chcete Kavárnu POTMĚ také zkusit, máte nejvyšší čas. Na pražském Ovocném trhu ji najdete ještě zítra "od nevidim do nevidim". Tak hurá do fronty!

Továrna na obrázky

V Redroomu jsem narazila na zajímavý projekt, ideální pro lidi, kterým je smutno z prázdné dopisní schránky. Po registraci na http://www.postcrossing.com/ dostanete adresu človíčka odkudsi z naší planety, tomu pošlete pohled a když v pořádku dojde, tak někdo další pošle pohled vám. Easy-peasy. Dokonce to podle všeho funguje, takže to hnedle běžím vyzkoušet. Má první pětice pohledů poputuje do Finska, Německa, Holandska, Singapuru a Turecka. Jsem zvědavá, odkud přijde první mně!

Kam zmizela síla vůle

Ještě před pár lety bych to dokázala. Bylo dobré chodit běhat? Chodila jsem běhat. Klidně denně. Stálo mi za to nemluvit sprostě? OK, prostě jsem přestala mluvit sprostě, dokonce na několik let. (Dodnes si živě pamatuju, jak byl spolužák na gymplu překvapen ("Káťo?!?"), když z mých úst poprvé uslyšel něco jako "dopr..!") Bylo potřeba přestat si škrábat záda? No jasně, tak přestanu.

Dnes se marně ptám, kde je těm dnům konec. Můj největší ovládací výkon spočívá v několika týdnech bez slaných brambůrek. Záda škrábu (škráb, škráb), běhat nechodím, mluva přiměřená situaci a společnosti. Neschopnost poručit si začíná při ranním etapovém vstávání a končí večerním "ještě bych se měla chvilku učit". Ano, měla bych. A co jako. (škráb, škráb)

Celé mi to do sebe nezapadá. Myslím, že už jsem tu jednou psala o tom, že mě nic neuspokojuje víc, než právě když nějaký takový odpor překonám: sednu - naučím se, zvednu se - zacvičím si, sepíšu, vymyslím, odevzdám (zakázané slovo),... Miluju pocit radosti z hotové práce. Nesnáším nechuť pustit se do věcí. Zdálo by se, že nemám na výběr.

V takovou chvíli pomůže snad jedině deadline (ale zase ne moc deadlinů naráz). A nebo sparing partner. Minitým s předem určeným cílem a vymezeným časem na práci. To je to pak život krásně efektivní!

Takže hurá na poradu Fontíku, ať nám jde práce pěkně od ruky. (škráb, škráb)

Bambule na špici čepice laskavosti

Tolik intenzivních hodin nad učením a pak jen jedna necelá k tomu a je to všechno pryč. Postupka úspěšně za mnou, ale radost nějak ne a ne přijít, tíha sice spadla, ale asi jsem se jí u toho postavila do cesty či co. Jedu domů, hlásím úspěch několika smskami, přijímám gratulace, ale pořád nic. Asi půjdu spát.

Najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, energie znovu naskakuje po pronesení kouzelné formulky strýčka z autobusu. Bambule na špici čepice laskavosti. Takhle mi ještě nikdy nikdo nepoděkoval, to musím uznat, a při přemítání, jak to zařídit, abych si tento bonmot zapamatovala alespoň tak dlouho, než si jej budu moci někam zapsat, se mi opatrně rozlévá úsměv na tváři. A je to tady. Krátkou sídlištní cestou už spokojeně plánuju, kam půjdu všechen ten stres zajíst a kde se stavím na první oslavovací zmrzlinu. Salve, navrácená normalito!!!