Ještě před pár lety bych to dokázala. Bylo dobré chodit běhat? Chodila jsem běhat. Klidně denně. Stálo mi za to nemluvit sprostě? OK, prostě jsem přestala mluvit sprostě, dokonce na několik let. (Dodnes si živě pamatuju, jak byl spolužák na gymplu překvapen ("Káťo?!?"), když z mých úst poprvé uslyšel něco jako "dopr..!") Bylo potřeba přestat si škrábat záda? No jasně, tak přestanu.
Dnes se marně ptám, kde je těm dnům konec. Můj největší ovládací výkon spočívá v několika týdnech bez slaných brambůrek. Záda škrábu (škráb, škráb), běhat nechodím, mluva přiměřená situaci a společnosti. Neschopnost poručit si začíná při ranním etapovém vstávání a končí večerním "ještě bych se měla chvilku učit". Ano, měla bych. A co jako. (škráb, škráb)
Celé mi to do sebe nezapadá. Myslím, že už jsem tu jednou psala o tom, že mě nic neuspokojuje víc, než právě když nějaký takový odpor překonám: sednu - naučím se, zvednu se - zacvičím si, sepíšu, vymyslím, odevzdám (zakázané slovo),... Miluju pocit radosti z hotové práce. Nesnáším nechuť pustit se do věcí. Zdálo by se, že nemám na výběr.
V takovou chvíli pomůže snad jedině deadline (ale zase ne moc deadlinů naráz). A nebo sparing partner. Minitým s předem určeným cílem a vymezeným časem na práci. To je to pak život krásně efektivní!
Takže hurá na poradu Fontíku, ať nám jde práce pěkně od ruky. (škráb, škráb)
Příspěvky
