...ale všichni potmě. Má to své výhody: nikdo nevidí, jestli jste se pobryndali nebo třeba netrefili s mlíčkem do hrníčku. A když si povídáte, můžete se pro mně za mně třeba dloubat v nose, přišlo by se na to jenom pokud byste u toho usnuli. Ale povídání jde samo, tak kdo by spal. My jsme tedy chvilku mysleli, že po dvou a půl hodinách tlachání ve frontě nebudeme mít už o čem mluvit, ale obavy se rozhodně nevyplnily, ba naopak, v lingvistických žvástech se pokračovalo o sto šest, úplně samo.
Asi nejzajímavější zážitek byl s paní novinářkou z Radiožurnálu. Vyptávala se nás u východu, jestli se nám po tak netradičním zážitku změnil pohled na svět nebo jestli jsme v rozhovorech řešili něco neobvyklého. Hm... nějak jsme nemohli na nic světoborného přijít. Asi je to tím, že běžný člověk úplně často nefunguje potmě, ale běžný skaut má přeci jen své zkušenosti. Námi daleko více než cokoliv jiného zacloumala radost, že jsme vyšli s vytouženým černým hrníčkem místo pravděpodobnějšího bílého.
Jestli chcete Kavárnu POTMĚ také zkusit, máte nejvyšší čas. Na pražském Ovocném trhu ji najdete ještě zítra "od nevidim do nevidim". Tak hurá do fronty!
Příspěvky
