Do ticha

vnitřní ozvěna
jak tahací harmonika
dýchá
a budík tik
tak
a nebo onak

po splavu pocitů
bez záchranné vesty
věští
on a
nebo ona

přijde pokora?

O dávání, tedy spíš o přijímání

Mnoho lidí má problémy přijímat dary. Většinou proto, že je to pro ně situace nestandartní, nepřirozená, něvědí jak se chovat, tvářit, možná jen nemají dost zkušeností s jejím řešením. Někdy je problém v tom, že nejsou z daru úplně nadšeni, přitom však dobře vědí, že "darovanému koni..." S tím má asi problémy obzvláště pánská polovina populace, ale nikoliv pouze ona. A proto se takové chvíli vyhýbáme seč můžeme: rozesíláme svatební seznamy (kdo by chtěl dostat 4 sady čajové keramiky, že) , s velkým "Jééé" naznačujeme, co by nám udělalo radost, píšeme dopisy Ježíškovi a nebo rovnou žádáme o peníze, vždyť tak je to nejjistější, riziko minimalizováno.

Problém může být i jinde. Některé dary se zkrátka přijímat nehodí: jsou příliš drahé (nebo levné), od příliš známého nebo příliš neznámého člověka, nejsou dost z lásky nebo by přeci mohly být osobnější, jsou příliš zavazující nebo prostě přišly ve špatnou chvíli. Z pohledu obdarovaného zatraceně svízelná situace, neboť odmítnout dar může ublížit nebo urazit, může to být bráno jako provokace nebo jako výsměch. A pohled darujícího? Přiznám se, že tady mě nenapadá moc situací, ve kterých by mohl odmítnutý vnímat odmítnutí pozitivně. Jaké mocné síly by jej nutily dávat dar, který darovat nechce a přitom se neděsit, co si teď má počnout, když byl odmítnut?

Konec úvah, byť téma ještě zdaleka není vyčerpáno. Můj dnešní osobní závěr je, že dary se mají přijímat. I když mi dalo pořádně zabrat dospět k tomu v situaci, která z mé strany vyžadovala více než běžný překvapený souhlas. Takže díky, těším se na poštu holubí!

Kultura podle...

Tak zní název pravidelné rubriky Roverského Kmene. V dubnovém čísle jsem svou trošku do mlýna přidala i já, tak vám ji tady také předkládám.

Spíše než doporučení k četbě, návštěvě kina, divadla či koncertu je pro mě kultura kontext, ve kterém žijeme. Způsob komunikace s ostatními, hodnoty, které uznáváme, prostředí, které si vytváříme. Liší se kontinent od kontinentu, kraj od kraje, snad i člověk od člověka. Následujícími střípky bych vás ráda pozvala do jedné ze svých oblíbených kultur, nikterak vzdálené a přesto pro Čechy zahalené tajemstvím. Malý úvod do maďarské kultury.

Očima českého čtenáře
Jak snadno se skrze knihy poznávají cizí země! Milovníky historických románů jistě nadchne Jókai Mór a pohled do aristokratického prostředí Uher 19. století v knize Uherský nabob, Sándor Márai nás ve svých knihách provede středostavovskými Košicemi a dalšími místy Horní země. Četbou snáze nahlédneme maďarskou duši toužící po pochopení, uznání a nebojící se smrti. A kdo z nás se nebojí, jistě neopomene zařadit do své knihovničky Imreho Kértésze a jeho romány Člověk bez osudu nebo Kaddiš za nenarozené dítě. Autobiografické příběhy maďarského Žida nejen z prostředí koncentračního tábora mají velký filosofický přesah a Nobelovu cenu (2002) si bezpochyby zasloužily.

Pro mlsné jazýčky
Maďarsko by nebylo Maďarskem, kdybychom z jeho poznávání vynechali chuťové buňky. Posaďme se v oblíbené cukrászdě s kalíškem kávy, která by skolila i pověstný Velký maďarský skot, dejme si jeden z oblíbených krémových dortíků (Dobos torta, Krémes,...), které by nám náš dietolog zaručeně nedoporučil, a zapadneme mezi maďarskou smetánku. Nebo raději zakusíme atmosféru venkovské csárdy? Za zvuku cikánských houslí zalovíme v kotlíku... kdo chce guláš, nechť si prosím objedná perkelt, vegetariáni pozor, na vás se tu moc nemyslí a kdo odmítne pálinku, bude mít co vysvětlovat. A já si dám pořádnou bableves, maďarsky pikantní fazolovou polévku s klobáskou – to je moje!

Něco z Ameriky?
Jako pověstné milovnici maďarského čehokoliv mi zprvu málokdo věří, že by měl také shlédnout jeden z nejlepších filmů, který jsem viděla, maďarskou komedii Valami Amerika (Něco z Ameriky, režie Gábor Herendi, 2002). Zkuste to a neprohloupíte. Zápletka je jednoduchá: hlavní hrdina Tamás doposud točil jen reklamy a jeho potenciální filmový debut leží v šuplíku. Zčistajjjjjjjjasna však dostane nabídku amerického producenta, že na natáčení poskytne peníze, když Tamás dodá zbylých $220,000. Na rozlousknutí tohoto oříšku je zapotřebí vzít si na pomoc oba své bratry – a show může začít. Film, který dokáže smíchy rozbrečet celé kino, sklidil ovace zejména ve střední Evropě. Že by se v ledasčem nelišil průměrný Čecháček a maďarský našinec?

Královna noci Budapešť a pustopustá Puszta
Na závěr dva pohledy do krajiny, tolik rozdílné a přesto tolik maďarské. V prvním se procházíme noční Budapeští. V lesklé hladině Dunaje se odráží rozsvícený Lánchíd (Řetězový most), vpravo svítí Rybářská bašta, vlevo monumentální Parlament. Jak hřejivě dýchá atmosféra nejzápadnějšího města Orientu v srdci Evropy! Pohled druhý: vzduch hustý vedrem, koňské spřežení, travnatá rovina kam jen oko pohlédne. A vahadla. Jen váhavě rozsetá po obzoru.

Stovka

Jednu stovku jsem nedávno našla na zemi uprostřed Václaváku. O víkendu se v Praze konají oslavy stého výročí založení světového skautingu. Respekt píše, že v ČR momentálně žije 673 stoletých občanů. Voda se při sto stupních Celsia vaří, moji druháčci už do sta sčítají i odčítají. A toto je přesně stý příspěvek Katalinky bločku.

Ze všech světů světa

Včera mi přišla poštou obálka. Nebyla v ní čínská modlitba štěstí, ale most. Most mezi minulostí a současností, spojnice mezi tím pravděpodobně nejlepším, co mě v životě potkalo a tím, k čemu až to vedlo. Na stole mi leží pozvánka na oslavu dvacátého výročí založení stodůleckého oddílu Paráda.

Vzpomínky se daly do pochodu. Mohla jsem být tak ve čtvrté třídě, když mě spolužačka přivedla do oddílu. Zatímco ona svou činnost záhy ukončila, já jsem se držela zuby nehty a po překonání počátečních obtíží zakotvila v pevném jádru. Má první zima na běžkách, opatrné sjíždění sjezdovek v Železné Rudě v maximálním pluhu, noční cesta zamrzlými vodopádky k Černému jezeru, srdce ze svíček a poznávání hvězd... Obrovská vatová mumie a USka, dlouho neslučitelná kombinace, až se jednou Míša slitovala a uznala, že už mám zabaleno dostatečně dobře na uznání dlouho chybějícího posledního bodu nováčkovské... jo, tu usárnu jsem vozila ještě roky a její balení dotáhla k dokonalosti. Výpravy na Slunečnou, Chrám Inků, Alkazar,... Tábor v Křešicích, v Bradle, v Kašperkách,... Nevím, co bych tenkrát bez oddílu dělala. Tolik se mi vždycky nechtělo domů...

Jak je to dávno a přeci blízko, některé zážitky jako bych prožila před několika málo týdny, maximálně měsíci. Na tváři úsměv... ale u srdíčka to trochu píchá. Staré časy jsou pryč a s nimi i stará přátelství, mnohá na život a na smrt. Co nerozdělily první lásky, to rozdělila střední škola či doširoka otevřený svět roveringu. Fons, Pons, Fonticulus... svět, ve kterém jsem ze všech světů světa nejvíc doma.

Přišel čas poděkovat. Myslím, že si tu květnovou neděli udělám volno, i když to nebude bez komplikací.

Do hor!

Venku je krásné jaro, nejhezčí za několik posledních let a já sedím doma u počítače. Je potřeba sepsat reflexe ze souvislé praxe, přeložit do angličtiny nějaké žádosti do Maďarska, juknout na přípravy na zítřejší hodiny... kdepak volná neděle, alespoň ne celá. Krásné dopoledne na Pražském hradě muselo stačit, teď zpátky k povinnostem.

Sluníčko svítící do našeho skleníku, spálená záda ze včerejšího zkoušení a intenzivní zpěv ptáků však neustále odvádějí mou pozornost. Kdepak učení, kdepak práce, dokonce kdepak skautské porady a kurzy. Na vandr by to chtělo! Celé tělíčko o to prosí, unavené z posledních tří let dvojitých studií a velmi omezeného pohybu. Duše by se vznášela nad horami, nejlépe v cizích krajích, nadnášena vzduchem prosyceným jarními vůněmi. Skotsko... Krkonoše... Brdy... nebo alespoň do Šárky!

Pane Bůh, tady Anna!

Čas od času se mi daří žít svůj život dětskýma očima. Zvídavě objevovat jeho taje, nevycházet z údivu nad každodenními maličkostmi, s ohníčky v očích rozverně poskakovat ulicí plnou "moudrých a dospělých". Ve Fynnově knížce (Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 2000) jsem našla piliardu návodů, jak na to dál a houšť.

"Nikdo mi nemusel říkat, co se jí děje v hlavě; bylo to očividné. Ostrou jehlou svých myšlenek sešívala tu květinovou scenérii, v níž jsme se nacházeli, s holými parcelami East Endu. Semena bylo samozřejmě možné přenášet z místa na místo - takže - proč to neudělat? Pohlédla na mě s velkým otazníkem v očích a já jí bezeslova podal svůj čistý kapesník. Rozprostřela ho na zem a s nekonečnu opatrností zatřásla dozrálými tobolkami. Bílý kapesník byl záhy plný tmavých zrníček.

Takové sbírání semínek jsem od té doby spatřil ještě tisíckrát; nikdy se k tobolkám nechovala nešetrně a pokaždé docházelo k momentu rozhodování: "Nevzala jsem si jich příliš mnoho?" "Zůstalo jich dost?" Někdy bylo možné k rozhodnutí dojít až po pečlivé inspekci tobolky. Pokud došla k závěru, že si vzala příliš, rozdělila semínka, která si již vzala, a část z nich velice pečlivě rozesela zpátky po zemi. Semínky si u ní pan Bůh polepšil o dobrých deset bodů a říkala: "Není ten pan Bůh báječnej?"

Jo jo. Mít v sobě malou Annu je báječné. Díky.

Stop dětské práci

Jedním z Rozvojových cílů tisíciletí, které se Česká republika spolu s ostatními členskými státy OSN zavázala do roku 2015 splnit, je dostupnost základního vzdělání pro všechny. Je rok 2007 a na světě je stále 246 miliónů dětí, které místo aby chodily do školy musí pracovat. Něco tady nehraje. Koneckonců, ani s naplněním ostatních cílů to není nijak slavné.

Co s tím můžeme jako běžní smrtelníci dělat? Šťouchat nahoru do těch, kteří se zavázali tyto problémy řešit. Naši politici se příliš nenamáhají plnit mezinárodní závazky a jistě není na škodu jim připomenout, že opravdu stojíme o to, aby věnovali slíbený podíl z HND na rozvojovou pomoc. Petice, kterou v rámci celosvětové kampaně vyhlásil Člověk v tísni na novém webu Stop dětské práci se právě o to snaží, se zvláštním zřetelem na druhý bod výše zmíněných rozvojových cílů. Nu, teď už nemůžeme říkat, že se nás to netýká.

Ze života praktikujícího učitele

Tento týden je velice pozitivní. Zejména tedy proto, že je tak krátký, tedy ne pro běžné vysokoškolské či pracující smrtelníky, ale pro člověka na pedagogické praxi je přímo ideální. Po dvou a půl týdnech jsem už potřebovala trochu polevit, takže mi začínající velikonoční prázdniny přijdou pořádně vhod. Netvrdím, že budu mít nějak moc volna, ale určitě jej budu moci mít alespoň tolik, abych si nemusela vyčítat denní proflákanou hodinu jako ztrátu drahocenného času. Snad jediné, o co mě přestávka v pravidelném docházení na stodůleckou miniZŠ ochudí budou pravidelné a vydatné obědy ve školní jídelně. Povím vám, v kombinaci s pravidelným vstáváním (byť v čase nepříliš příjemném) se to mému zažívání opravdu zamlouvá, jedna báseň. Ale ač podstatná, skutečně je to asi jediná změna, po které se mi po návratu do zajetých vysokoškolských kolejí zasteskne.

Dnes jsme byli s dětmi naposledy plavat. Kdykoliv cítím pach chlorované vody, vytanují mi na mysli rané vzpomínky na mé vlastní plavecké zkušenosti. Jako ubohý druháček-neplavec jsem se v obavách před terorem cvičitelek s dlouhými tyčemi utíkala k jakékoliv výmluvě, jen abych se každotýdenní hrůzy nemusela účastnit. Zapomínala jsem igelitku s plaváním doma. (Ve skutečnosti se mi to myslím povedlo jen jednou, a i tak mi ji máma stihla včas donést do školy a uchránit mě před nedostatkem pohybu.) Bývalo mi pořádně špatně od žaludku. Mám tedy opravdové pochopení pro všechny obdobné psychosomatické obtíže svých svěřenců. Radlice už vypadají o poznání lépe a o poznání méně smrdí chlórem, cvičitelky mají však stále v ruce ten podivný hák a nutí neplavce "překonávat se" na hloubce. Nu, je mi jasné, že to myslí dobře, ale o úspěchu jejich metod si dovoluji pochybovat. Z početné skupiny neplavců nenaučili plavat jediného. Naštěstí jsem zářným příkladem toho, že když člověk a vysokoškolské zápočty chtějí, dá se i s mizernou plaveckou zkušeností (a pravda, vypětím všech sil k tomu), zvládnout i kraul podobající se řádnému kraulu.