Tento týden je velice pozitivní. Zejména tedy proto, že je tak krátký, tedy ne pro běžné vysokoškolské či pracující smrtelníky, ale pro člověka na pedagogické praxi je přímo ideální. Po dvou a půl týdnech jsem už potřebovala trochu polevit, takže mi začínající velikonoční prázdniny přijdou pořádně vhod. Netvrdím, že budu mít nějak moc volna, ale určitě jej budu moci mít alespoň tolik, abych si nemusela vyčítat denní proflákanou hodinu jako ztrátu drahocenného času. Snad jediné, o co mě přestávka v pravidelném docházení na stodůleckou miniZŠ ochudí budou pravidelné a vydatné obědy ve školní jídelně. Povím vám, v kombinaci s pravidelným vstáváním (byť v čase nepříliš příjemném) se to mému zažívání opravdu zamlouvá, jedna báseň. Ale ač podstatná, skutečně je to asi jediná změna, po které se mi po návratu do zajetých vysokoškolských kolejí zasteskne.
Dnes jsme byli s dětmi naposledy plavat. Kdykoliv cítím pach chlorované vody, vytanují mi na mysli rané vzpomínky na mé vlastní plavecké zkušenosti. Jako ubohý druháček-neplavec jsem se v obavách před terorem cvičitelek s dlouhými tyčemi utíkala k jakékoliv výmluvě, jen abych se každotýdenní hrůzy nemusela účastnit. Zapomínala jsem igelitku s plaváním doma. (Ve skutečnosti se mi to myslím povedlo jen jednou, a i tak mi ji máma stihla včas donést do školy a uchránit mě před nedostatkem pohybu.) Bývalo mi pořádně špatně od žaludku. Mám tedy opravdové pochopení pro všechny obdobné psychosomatické obtíže svých svěřenců. Radlice už vypadají o poznání lépe a o poznání méně smrdí chlórem, cvičitelky mají však stále v ruce ten podivný hák a nutí neplavce "překonávat se" na hloubce. Nu, je mi jasné, že to myslí dobře, ale o úspěchu jejich metod si dovoluji pochybovat. Z početné skupiny neplavců nenaučili plavat jediného. Naštěstí jsem zářným příkladem toho, že když člověk a vysokoškolské zápočty chtějí, dá se i s mizernou plaveckou zkušeností (a pravda, vypětím všech sil k tomu), zvládnout i kraul podobající se řádnému kraulu.
Příspěvky
