Včera jsme se po dlouhé době rozhodli pro improvizované domácí kino a v poměrně pozdních hodinách vybrali film s příznačným názvem Náměsíčníci (Ébrenjárók, 2002). Během první půl hodiny jsem držela oči otevřené jen s námahou a občas přemýšlela, zda ještě bdím či už spím, ale pak se nitky příběhu začaly pospojovávat a já se najednou přistihla, jak se pobaveně usmívám nad propletenými osudy tří komických postaviček bloudících noční Budapeští. Čtyřicátník vyhozený toho dne z práce objeví na své cestě na Jadran kouzlo graffiti, mladík zasažený elektrickým proudem cílevědomě hledá zmizelé světlo, děvče z reklamy na cigarety zase trajdá nocí v nebezpečně krátkém latexovém oblečku a modré paruce. Poselství filmu: náhoda je blbec a zázraky se dějí. Vzdáleně podobné českým Knoflíkářům, doporučuji.
Abychom pokračovali v sérii, přišel dnes na řadu Dlouhý víkend v Budě a Pešti (Hét Pesten és Budán, 2003). Tento vhled do života stárnoucí generace, zejména pak dvojice rozdělené emigrací během revolučního roku 1956, mě dojmul již před několika lety na FebioFestu. Nečekaný telefonát hlásící vážnou nemoc přiměje hlavního hrdinu k návratu do Maďarska, kde na něj čeká nejedno překvapení. Ač je pro diváka hlavní zápletka poměrně průhledná, nedá se v souvislosti s tímto filmem mluvit o jednoduchosti a jednotvárnosti. I zde má svou podstatnou roli náhoda, která tu hraje nepoctivou hru s lidskými osudy. Slabším povahám doporučuji kapesník.
Že má maďarský film českému diváku co nabídnout potvrzuje i program blížícího se FebioFestu. Letošní týden nám poskytne výběr dokonce z 12 filmů v kategoriích Současný maďarský film a Pocta: Béla Tarr. Zájemcům o židovskou problematiku druhé světové války doporučuji zejména Člověka bez osudu (Sorstalanság, 2005), natočeného na motivy stejnojmenné knihy Nobelovkou oceněného autora Imreho Kertésze. Já se každopádně chystám na některé další, takže kdo má chuť se přidat, bude vítán!
Příspěvky
