V příjemném zajetí maďarských filmů

Včera jsme se po dlouhé době rozhodli pro improvizované domácí kino a v poměrně pozdních hodinách vybrali film s příznačným názvem Náměsíčníci (Ébrenjárók, 2002). Během první půl hodiny jsem držela oči otevřené jen s námahou a občas přemýšlela, zda ještě bdím či už spím, ale pak se nitky příběhu začaly pospojovávat a já se najednou přistihla, jak se pobaveně usmívám nad propletenými osudy tří komických postaviček bloudících noční Budapeští. Čtyřicátník vyhozený toho dne z práce objeví na své cestě na Jadran kouzlo graffiti, mladík zasažený elektrickým proudem cílevědomě hledá zmizelé světlo, děvče z reklamy na cigarety zase trajdá nocí v nebezpečně krátkém latexovém oblečku a modré paruce. Poselství filmu: náhoda je blbec a zázraky se dějí. Vzdáleně podobné českým Knoflíkářům, doporučuji.

Abychom pokračovali v sérii, přišel dnes na řadu Dlouhý víkend v Budě a Pešti (Hét Pesten és Budán, 2003). Tento vhled do života stárnoucí generace, zejména pak dvojice rozdělené emigrací během revolučního roku 1956, mě dojmul již před několika lety na FebioFestu. Nečekaný telefonát hlásící vážnou nemoc přiměje hlavního hrdinu k návratu do Maďarska, kde na něj čeká nejedno překvapení. Ač je pro diváka hlavní zápletka poměrně průhledná, nedá se v souvislosti s tímto filmem mluvit o jednoduchosti a jednotvárnosti. I zde má svou podstatnou roli náhoda, která tu hraje nepoctivou hru s lidskými osudy. Slabším povahám doporučuji kapesník.

Že má maďarský film českému diváku co nabídnout potvrzuje i program blížícího se FebioFestu. Letošní týden nám poskytne výběr dokonce z 12 filmů v kategoriích Současný maďarský film a Pocta: Béla Tarr. Zájemcům o židovskou problematiku druhé světové války doporučuji zejména Člověka bez osudu (Sorstalanság, 2005), natočeného na motivy stejnojmenné knihy Nobelovkou oceněného autora Imreho Kertésze. Já se každopádně chystám na některé další, takže kdo má chuť se přidat, bude vítán!

A líbí se mi, nevím proč

Poskakování ve větru, překážková dráha přes převrácené dopravní značky, společnost paní psové, co přes uši si nevidí... jindy proklínané psí počasí, dneska žůžo chvíle pro rozverné neposedy. Jo jo, líbí se mi to, nevím proč. Větříčku, buď tak hodný a ještě mě chvilku poponášej, jen žádné jiné nezbednosti!

A jako asociaci přidávám jednoho oblíbeného Skácela.

Jan Skácel
Kresba

A líbí se mi, nevím proč,
že pršelo dnes v noci k ránu
a na lavičkách, na pavlánu
kapičky visí průhledné.

A líbí se mi, nevím proč,
čerstvá a mokrá kresba dne,
i černé kmeny na pozadí,
i čas na věži v poledne.

A líbí se mi, nevím proč,
to, jak se kapka drží dřeva,
bezbranná je a neumdlévá
na novostavbě plné trámů.

A líbí se mi, nevím proč,
ta kresba k stromům přišpendlená,
i to, že u ní není cena,
je ve vzduchu a nemá rámu.

A přesto říci životu ano

"Musíme učit sami sebe i ty, kteří si zoufají, že v žádném případě nejde o to, co my ještě očekáváme od života, jako spíše o to, co život očekává od nás. ... Život ve svém důsledku neznamená nic jiného než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny."

(Viktor E. Frankl: A přesto říci životu ano. Karmelitánské nakladatelství 2006)

*

Kdybych se ke mně titul s nálepkou "nejprodávanější kniha z oblasti psychologie v dějinách" nedostal darem (díky Mao!), stěží bych si k němu našla cestu. Tyto bestsellery nebývají mým šálkem čaje. Ovšem stalo se, a podtitul "psycholog prožívá koncentrační tábor" byl navíc natolik lákavý, že jsem se bez delšího váhání do čtení pustila. Raději jen po kousíčcích, protože byť psána maximálně srozumitelným jazykem, tato kniha potřebuje čas na prokousání se skrz.

Hutná strava pro duši, nutno říci. A přesto, že utrpení lidí v koncentračním táboře je dnešnímu životu na hony vzdáleno, předložené myšlenky nabízí mnoho odrazových můstků pro přemýšlení o vlastním životě. Vždyť o to jak žít hrdě a lidsky musíme i my bojovat v každodenních situacích. Velká rozhodnutí v malých chvílích. Nebo naopak?

Není špatné si uvědomit, že máme docela výhodnou startovní pozici.

(Never)ending studies

Tak vám ani nevím, jak se to stalo, ale 6 let uplynulo jako voda a včera nastal ten slavný den, kdy jsem v rámci výuky naposledy navštívila pedagogickou fakultu. Hurá sláva, oslavujme! Dnes jsem se byla zapsat ke státnicím, v pondělí nastupuji na měsíční souvislou praxi... ještě není ani zdaleka vyhráno, diplomka se mi odsouvá na nevidím a s ní i státnice z angličtiny, ale dobrý pocit z toho všeho přeci jenom mám. Takže tu zmrzlinu jsem si zasloužila!

Jen k jednomu se musím přiznat. Za celých těch 6 let studia mě prakticky nenapadlo, že bych vlastně jednou vůbec nemusela jít učit (myslím na základní školu). Oproti tomu v posledních týdnech se mi ta myšlenka parádně zavrtala do hlavičky... kde se vzala, tu se vzala, je tam. Že by riziko toho, že člověk studuje déle, než by měl?

No nic, není důvod to teď řešit. Než se doplazím k titulu na první i druhé škole, vystačím si s angličtinou v jazykovce. A pak, pak se uvidí.

Pro oživení

Byla zima mezi námi...

Někdy to člověku trvá. Jede si takhle v pátek odpoledne domů autobusem, po sto letech v ruce beletristické dílo oblíbeného autora, nevidí, neslyší, jen občas vzhlédne od papíru a zasněně si povzdychne. Najednou však prozře. Keře se zelenají novými pupeny a někde už i celými listy, zlatý déšť svítí do dálky. Jak dlouho už asi?

Ale nějak mi letos ono náhlé prozření nepřináší tu každoroční nutkavou radost, že jaro už je tady. Chuť rozeběhnout se s větrem o závod po louce a skákat salta, na která jinak než v představách nemám odvahu. Netěší mě vytoužený konec zimy, vždyť nebylo zimy která by konečně končila. Ani jsem letos nevytáhla běžečky... Škoda tedy hned dvou radostí, o které jsem zdá se letos přišla. Nezbývá než pokorně čekat na nějaké další.

Jak silné je lano?

Jedním z typických témat, na které v pravidelných intervalech narážím při výuce angličtiny jsou adrenalinové sporty. Mezi studenty jsem našla odvážlivce, kteří se pouští do sjezdů divokých řek, skáčou z letadla nebo o tom minimálně sní, či prostě jen milují rychlost v autě, na lyžích, na čemkoliv. Měla jsem za to, že sama se v této oblasti nenajdu, ale ouha. Dochází mi, jak moc jsem se mýlila.

Po své mnohaleté působení na naší alma mater se čas od času vyšmodrchávám z tak napjaté situace, že nad sebou nestačím hlavou kroutit. A přitom pořád studuju a nejen to, skoro to vypadá, že ty chvilky napětí, jestli zápočet ještě dostanu nebo už je úplně pozdě, takřka vyhledávám. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že se z těch všech stresů s tím spojených nedokážu poučit a alespoň tak jednou do roka si je potřebuju připomenout. Naposledy v posledních několika dnech, naštěstí i protentokrát šťastně zakončených vymodlenými podpisy do "žákovské" knížky. Proto díky paní Shovívavé, která naštěstí někde nabyla dojemu, že nejsem úplně hloupá a byla by mě škoda; díky i své maličkosti za všechny síly, které ještě dneska dopoledne vkládala do intenzivního žehlení pořádně zmuchlaného prádla.

Naštěstí se to začíná blížit ke konci, alespoň tedy jednokolejně. Snad na závěr svého neřízeného pádu přeci jen měkce přistanu. Snad ještě dost silné je lano co k nebi mě poutá.