Jedním z typických témat, na které v pravidelných intervalech narážím při výuce angličtiny jsou adrenalinové sporty. Mezi studenty jsem našla odvážlivce, kteří se pouští do sjezdů divokých řek, skáčou z letadla nebo o tom minimálně sní, či prostě jen milují rychlost v autě, na lyžích, na čemkoliv. Měla jsem za to, že sama se v této oblasti nenajdu, ale ouha. Dochází mi, jak moc jsem se mýlila.
Po své mnohaleté působení na naší alma mater se čas od času vyšmodrchávám z tak napjaté situace, že nad sebou nestačím hlavou kroutit. A přitom pořád studuju a nejen to, skoro to vypadá, že ty chvilky napětí, jestli zápočet ještě dostanu nebo už je úplně pozdě, takřka vyhledávám. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že se z těch všech stresů s tím spojených nedokážu poučit a alespoň tak jednou do roka si je potřebuju připomenout. Naposledy v posledních několika dnech, naštěstí i protentokrát šťastně zakončených vymodlenými podpisy do "žákovské" knížky. Proto díky paní Shovívavé, která naštěstí někde nabyla dojemu, že nejsem úplně hloupá a byla by mě škoda; díky i své maličkosti za všechny síly, které ještě dneska dopoledne vkládala do intenzivního žehlení pořádně zmuchlaného prádla.
Naštěstí se to začíná blížit ke konci, alespoň tedy jednokolejně. Snad na závěr svého neřízeného pádu přeci jen měkce přistanu. Snad ještě dost silné je lano co k nebi mě poutá.
Příspěvky
