Jak na škytavku snadno a rychle

1. Uvědomte si, že škytáte.

2. Představte si něco neobvyklého. Třeba, že kolem vás na Václaváku prošel George Clooney a šibalsky přitom mrknul vaším směrem.

3. Opravdu si to představte a pěkně se tomu podivte. Můžete si i zadychtit.

4. Nechte vaše tělo ať se diví či dychtí s vámi. Tedy nádech...

5. Uvědomte si, že neškytáte.

O přijetí

Mám za sebou již několikery přijímací zkoušky s různými výsledky. Většinou nedopadly úplně špatně, koneckonců studuju dvě vysoké školy. Prostě si jednou za čas vyplním formulář, projevím jistou známku úsilí a pak napjatě očekávám. Ovšem čím jsem starší, tím trapnější pocit mám z tohoto koloběhu. Na finštinu jsem se nejpíš dostala za zářivý úsměv a malou trému, jelikož mi o nic nešlo. Finsky jsem neuměla ani slovo a z reálií jen to, co se večer před tím našlo na webu. A byla jsem tam. Nedostala se hromada lidí, u kterých byla připravenost i touha po finštině mnohonásobně větší.

*

Poslední přijímací zážitek mám velice čerstvý. Ano, já, která jsem zabrala místo na finštině některému ze skutečných nadšenců, jsem se po dvou letech boje odhodlala k ústupu a přihlásila se do vnitrofakultního přijímacího řízení, abych mohla změnit obor a pokračovat méně bolestivě ve studiu své srdeční záležitosti. A znovu jsem si ověřila, jak subjektivní je hodnocení přijímacích pohovorů. Zájem o obor a orientaci v odborné literatuře jsem po pěti letech na pedagogické fakultě mohla komisi pro obor pedagogika prokázat snadno. Kdyby šlo o načtené knihy a obsolvované semináře. O co šlo skutečně, netuším. Nejsilněji si pamatuju, že vedoucí katedry se tvářila tak stroze, že jsem začala pochybovat o tom, zda si přeji tímto pohovorem úspěšně projít. Nejen porota se tedy řídí subjektivními pocity.

*

Abych vám nedlužila závěr: na pedagogiku jsem se, ač s třetím nejvyšším počtem bodů, nedostala. A po dnech, kdy jsem napjatě očekávala výsledky a pořád nebyly dostupné, jsem se dostala do takového stavu, že se mi dnes při pohledu na ně dokonce ulevilo. Vždyť kdo by se chtěl vídat s tou nepříjemnou paní? A navíc, kdybych se dostala já, jiní by museli se školou skončit. Zatímco takhle se jen jedna bláznivá holka vrátí ke své finštině a bude pokračovat v boji, který by třeba byla škoda vzdát. Když už se tam jednou dostala, že.

*

A úplný závěr? Přijímací řízení asi nezrušíme, objektivní hodnocení neexistuje. Cesty života jsou zapeklité, nu, nezbývá než je přijmout.

Díky, pračko!

Je tomu několik dní, co jsme se poprvé odhodlali k praní. Na krychloidní automatku WM66 jsme s nedůvěrou pohlíželi již delší dobu, ona se však na nás vždy přívětivě usmála, jako že nic. Konec smíchu nastal, když jsme se jí poprvé odhodlali použít. Za roztomilým úsměvem byla maskována vyhořelá šňůra a poněkud nevzhledné útroby... ach jo. A jelikož hromady po všech letních akcích už ležely roztříděné na zemi a samy by ubývat nezačaly, nezbývalo, než sehnat nějakou kolegyňku pradlenku a vydat se k ní na návštěvu.
Jestli jsem tam jela lehce rozhořčená, zpátky jsem se vracela s připitomělým úsměvem a jiskřičkami v očích. Nikoli, nepožila jsem při praní ani pracího prášku ani jiných škodlivin. Místo toho jsem poprvé v životě spatřila mnohokrát doporučovaný film Amélie z Montmartu. A dám si pořádně záležet, abych to v nejbližší době udělala ještě alespoň jednou. Takovou radost ze života jsem už dlouho neměla a to věřte, že se umím radovat z maličkostí. Přála bych si takto prát častěji!

Země krásná neznámá

Píše se rok 2003. Po mnohahodinové jízdě dálkovým autobusem nás pohltilo londýnské metro a vydalo napospas sevřeným prostorům. Hromada lidí, nepřehledné přestupy, množství nových informací... zmatek nad zmatek. Za nepředstavitelné množství liber nakupujeme celodenní lístky na čtyři pásma, na dnešek i na zítřek. Hledáme záchody, svačíme v parku, jdeme zpátky do podzemky. Na druhém konci Londýna zjišťujeme, že naše zítřejší lístky platí dneska. Mizerná angličtina, obrovská únava po probdělé noci v buse, slzy v očích. Jízdenky musíme vrátit ve stanici nákupu. Stres, bezmocnost, výčitky nad penězi vyhozenými do vzduchu. Naštěstí je berou zpět a prodávají nové. Vyčerpáni vystupujeme z podzemí a usedáme na rozpálenou lavičku. Žízeň, vedro a ...

... zázrak. Sedíme uprostřed malého náměstí obklopeni lidmi a obrovskými fotografiemi leteckých snímků Země. Klopíme oči před nádherou, která uklidňuje rozbouřenou mysl. Earth from the air nás pohladila po duši. Jak příjemné jsou další dny v Londýně, v metru i mimo něj.

*

Píše se rok 2004. Farma ve Skotsku, jahody, bolavá záda, karavan, jahody. S výdělkem pak hurá do hor: krásná příroda, houfy miggies, vřesoviště a polévka z pytlíku. Strašlivá bouře Nad Ben Macdui velí rychle pryč. Země Mordoru. A pak ten pád. Konec mobilitě, konec horám. Usazujeme se v Edinburgu u přátel. Všechno špatně? Ne. Vládne pohoda a k tomu všemu objevujeme v botanické zahradě Earth from the air. Příjemné pronásledování a nezapomenutelné dny ve dvojposchoďovém městě.

*

Píše se rok 2006. Fontík, stěhování, Dánsko, jazykovka, vnitrofakultky,... Na Kampě jsem ještě nebyla, ale určitě se na výstavu vydám. Země krásná neznámá.

Doma je doma

Co je doma, to se počítá, praví staré známé přísloví, a pokud je na tom něco pravdy, počítejme tedy dva. Nebo tři, protože pes má také právo na domov a naše Feliska si ho obzváště zaslouží poté, co v minulých letech prakticky neustále pendlovala mezi několika "doma" svého páníčka. Oba už toho měli dost a tak se není čemu divit, že se překvapivě rychle zabydleli tady, v Praze. (Ani v Podolí, ani u lékárny, byť od každého relativně kousek. )

Babička mi často vyprávěla o tom, jak se jako čerstvá novomanželka nastěhovali s dědou do nového bytu. Tehdejší hospodinka se nejvíce těšila na vlastní kuchyňku a hodiny nikým nerušeného stání u sporáku. Má největší potěcha? Když otevřu ledničku, je sice poloprázdná, ale nemám problém najít v ní něco, co si ochotně namažu na chleba k snídani, svačině i večeři. Bála jsem se, že možnost jíst co chci se promění v střemhlavé vrhnutí se na oblíbené jogurty, rybičky, brambůrky, zmrzlinky... a místo toho: klid na duši. S dostupností opadly vášně a nastala harmonie.

Zjištění, která další věc přispěla k pocitu "být doma" mě lehce zaskočilo. Internet. Kdyby mi před lety někdo tvrdil, že na možnost být online budu svádět svou domácí pohodu, demonstrativně bych se odstěhovala mimo všechny signály. Dnes jsem vděčná, že po náročném dni nemusím stát fronty ve studovnách, otravovat u rodičů ani šetřit drobné na internetové kavárny. Není nad to být ve své závislosti nezávislá.

Ještě jedno mě pobavilo. Mám takový pocit, že mým oblíbeným způsobem relaxace se stane žehlení. Alespoň tedy do té doby, než mě přestane fascinovat neuvěřitelná symbióza naší nové žehličky a kvalitního žehlicího prkna. A spokojené žehlitelky a vděčného nositele nezmačkaných košil. Řeknu vám, dámy, stojí to za to.