Co je doma, to se počítá, praví staré známé přísloví, a pokud je na tom něco pravdy, počítejme tedy dva. Nebo tři, protože pes má také právo na domov a naše Feliska si ho obzváště zaslouží poté, co v minulých letech prakticky neustále pendlovala mezi několika "doma" svého páníčka. Oba už toho měli dost a tak se není čemu divit, že se překvapivě rychle zabydleli tady, v Praze. (Ani v Podolí, ani u lékárny, byť od každého relativně kousek. )
Babička mi často vyprávěla o tom, jak se jako čerstvá novomanželka nastěhovali s dědou do nového bytu. Tehdejší hospodinka se nejvíce těšila na vlastní kuchyňku a hodiny nikým nerušeného stání u sporáku. Má největší potěcha? Když otevřu ledničku, je sice poloprázdná, ale nemám problém najít v ní něco, co si ochotně namažu na chleba k snídani, svačině i večeři. Bála jsem se, že možnost jíst co chci se promění v střemhlavé vrhnutí se na oblíbené jogurty, rybičky, brambůrky, zmrzlinky... a místo toho: klid na duši. S dostupností opadly vášně a nastala harmonie.
Zjištění, která další věc přispěla k pocitu "být doma" mě lehce zaskočilo. Internet. Kdyby mi před lety někdo tvrdil, že na možnost být online budu svádět svou domácí pohodu, demonstrativně bych se odstěhovala mimo všechny signály. Dnes jsem vděčná, že po náročném dni nemusím stát fronty ve studovnách, otravovat u rodičů ani šetřit drobné na internetové kavárny. Není nad to být ve své závislosti nezávislá.
Ještě jedno mě pobavilo. Mám takový pocit, že mým oblíbeným způsobem relaxace se stane žehlení. Alespoň tedy do té doby, než mě přestane fascinovat neuvěřitelná symbióza naší nové žehličky a kvalitního žehlicího prkna. A spokojené žehlitelky a vděčného nositele nezmačkaných košil. Řeknu vám, dámy, stojí to za to.
Příspěvky
