Je tomu několik dní, co jsme se poprvé odhodlali k praní. Na krychloidní automatku WM66 jsme s nedůvěrou pohlíželi již delší dobu, ona se však na nás vždy přívětivě usmála, jako že nic. Konec smíchu nastal, když jsme se jí poprvé odhodlali použít. Za roztomilým úsměvem byla maskována vyhořelá šňůra a poněkud nevzhledné útroby... ach jo. A jelikož hromady po všech letních akcích už ležely roztříděné na zemi a samy by ubývat nezačaly, nezbývalo, než sehnat nějakou kolegyňku pradlenku a vydat se k ní na návštěvu.
Jestli jsem tam jela lehce rozhořčená, zpátky jsem se vracela s připitomělým úsměvem a jiskřičkami v očích. Nikoli, nepožila jsem při praní ani pracího prášku ani jiných škodlivin. Místo toho jsem poprvé v životě spatřila mnohokrát doporučovaný film Amélie z Montmartu. A dám si pořádně záležet, abych to v nejbližší době udělala ještě alespoň jednou. Takovou radost ze života jsem už dlouho neměla a to věřte, že se umím radovat z maličkostí. Přála bych si takto prát častěji!
Příspěvky
