Skauting na vlnách ČR 2

Před několika minutami jsem doposlouchala záznam vysílání Českého Rozhlasu 2 ze dne 24.4. o historii i současnosti skautingu. Mauglí s Bobem pěkně odpovídali na otázky moderátora i volajících a celý pořad Káva o čtvrté vyzněl velmi mile... potěšil mě zájem posluchačů vzpomínajících na svá mladá léta i to, co jim skauting dal do života, stejně jako otázky umožňující ukázat, že jsme v tom, co dětem nabízíme nezůstali "out".

Den pro Fair Trade

Máte rádi čokoládu? Kafíčko? Dobrý čaj? A uvažovali jste někdy o tom, jak se k nám tyto a mnohé další produkty dostávají? Jestli za ně někdo dostane řádně zaplaceno, jestli se na jejich získávání nepodílí dětské ručky? Podobné dotazy je možno slýchat již v řadě vyspělých zemí. Věřím tomu, že pomalu přichází čas, kdy i běžný český spotřebitel při nákupu v supermarketu zapřemýšlí víc než jen "co je dneska v akci".

Den pro Fair Trade bude v Praze probíhat již 3.5. Dopoledne v Riegerových sadech pro žáky základních škol. Odpolední férové občerstvení v bufetu Městské knihovny na Mariánském náměstí. Večerní Fair Trade Fiesta s množstvím nejen hudebních ochutnávek. Bude zajímavé jen tak zaskočit a načerpat informace. A kdo by chtěl, určitě se pro něj najde prácička v řadách dobrovolníků pomáhající s přípravou akce. (Mimopražští nevěste hlavy - akce se bude konat i v Brně a Olomouci!)

více na www.fairtrade.cz

Občané, probuďte se!

Špinavá politika? Stejně tak je špinavé vysoké školství, podnikatelská společnost,... všichni spolu zápasí - u politiků je to jen vidět. "Kdo je nahoře, ten krade" je generální soud svědčící o ubohosti toho, kdo ho říká.

*

Podobnými slovy probudil Cyril Svoboda účastníky včerejšího skautského semináře Politika - věc veřejná. Po nepříliš hodnotné přednášce renomovaného politologa Vladimíra Srba se řady posluchačů se zájmem narovnaly - konečně přichází to, kvůli čemu i ve večerních hodinách usedáme v univerzitní posluchárně. Neoslovil mě popis pracovního dne Jiřího Witzanyho (člen Zastupitelstva hl. m Prahy) ani potměšilé úsměvy novináře Michala Musila. Zaujalo mě ale upřímné rozhořčení našeho ministra zahraničích věcí nad tím, proč by se Junák, jakožto apolitické sdružení, nemohl zajímat o konkrétní programy konkrétních stran. Vždyť kdo jiný než podobná seskupení by měl trvat na jejich vysvětlování a obhajování?

Padlo ještě několik zajímavých úvah. Například o lhostejnosti - která činí českou politickou scénu tou špatnou. Politici si dovolí to, co jim dovolí vnější prostředí. Nebo o kritickém myšlení, bez kterého není možné se zodpovědně rozhodovat. Či o novinářském politickém vlivu.

*

Jiné povinnosti mě přiměly opustit budovu před koncem, a tak mi případný celkový závěr unikl. Ale i bez něj hodnotím akci jako smysluplnou. Mluvit (nejen) s politiky o politice je asi jediný způsob, jak se o ní něco opravdu dozvědět.

*

Na závěr jedna úsměvná edukativní poznámka Cyrila Svobody:

"Stejně jako se neluxuje, ale vysává, v pračce se neždíme, ale odstřeďuje, tak za Evropskou unii nerozhoduje Brusel, ale celá řada jinde sídlících orgánů."

Finsko nebude

To je už druhá letní škola, která mi letos "pro velký počet přihlášených" nevyšla. Trapné. Nu co, stejně mám s tímhle jazykem více či méně skryté zaječí úmysly, tak mě to nemrzí tolik, jako mrzelo to Maďarsko. Však za pecí v létě sedět nebudu, to se zase o mě nebojte :)

Smetana zůstal stát

Dnes jsem byla v Národním divadle. Nikoliv v tom současném, kam už se snad chodí i v džínách, ale v tom původním, pěkně v gala. Během tříhodinového bloku lekce dramatické výchovy jsem se spolu se svými kolegy ponořila do druhé poloviny devatenáctého století a prožila si napínavá léta výstavby tohoto kulturního stánku. Vybírali jsme důležitá fakta, vytvářeli živé obrazy, zůčastnili se slavnostního otevření. Sál byl plný k prasknutí společenskou smetánkou. A Smetana přitom zůstal stát v rohu, nezbylo ani místečko. Jak na něj mohli zapomenout? Hanba!

Požár byl strašlivý. Na mimořádně uspořádané tiskové konferenci jsme se dozvěděli podrobnosti, ze kterých se tajil dech. Jak neuvěřitelný sled náhod zavinil, že nebyl uhasen včas... však jsme to také pěkně rozebrali v denním tisku. A byla nová sbírka, každý dal co mohl, jen v rámci národní hrdosti se nezdůrazňovalo, že značnou část vybrané částky poskytla císařská rodina. Mnoho umělců nesneslo zkázu svého díla a na nové výstavbě se již nepodíleli. Přesto jsme se dočkali tolik očekávaného znovuotevření. A za tónů Libuše se i z nás, pedagogů jednadvacátého století, stávali vlastenci.

Záhada z dětství

Jednou za čas na mě z paměti vyskočí série dětských říkanek, které jsem jako malá hltala jednu za druhou. Chodím pak s rozverným úsměvem a postupně si je přeříkávám... ideálně nahlas, ještě ideálněji někomu k pobavení. Obyčejně když jsem hodně unavená. A to dneska jsem, a už je to zase tady, znovu útočí ve své větší či menší inteligentnosti :)

Schovává se mezi nimi jedna, která ve mně, přes svou nepříliš velkou literární hodnotu (ta děti nezajímá), obzvláště utkvěla. Zároveň s ní nosím v hlavě jeden velký otazník, na který již několik let marně hledám odpověď: Kdo je jejím autorem?

Našlo slůně v sobotu
na pěšině u plotu
dvě sklenice kompotu.
V tom však drclo do plotu
a sklenice kompotu
upustilo z chobotu.
To mám za svou dobrotu
vzdychlo slůně u plotu.
Teď mám střepy v kompotu
a ne kompot v chobotu.
Víčka hodím do šrotu.

Co s načatým čtvrtkem

Děláme si s Julií a Evou příjemný večer. V centru Prahy probíhá již dříve avizovaná Noc literatury. Zprvu ani nepočítáme s tím, že bychom navštívily všechna čtecí místa, ale nohy nás s radostí poponáší až do úplného závěru akce, takže vynecháváme jen jednoho pána odpudivě čtoucího na Můstku.

Nejdříve rychle ze školy rovnou do Klubu Lávka, za Jaroslavem Duškem a jeho úryvky z maďarského a německého filosofa. Jeho výkon je výborný... dokud nemáme s čím srovnávat. Do kapsy ho strčí hned Jan Budař na FAMU, kam zavítáme vzápětí. Určitě si musím přečíst jak britského Johna O'Farrella (a dozvědět se více o chlapci, jemuž prděl jeho starší bratr doslova a do písmene pod nos), tak Rusa Vladimira Sorokina a jeho Trip (aneb jak se sjet literaturou). Nestačíme se za břicho popadat.

Ljubu Fuchs v Rotundě svatého kříže zve Jula výstižně "paní s jiskrou věčného hledání v očích". Prévertova Pštrosa naštěstí podává hezky, celkový dojem je ale spíše záporný. Nu co, jde se dál a čeká nás půlhodinová pauza, protože kolem osmé hodiny je najednou u Staromáku plno a už se nikam nevejdeme.

Počkat si na Petra Nikla se vyplácí. Čtení z Deníku polského spisovatele Witolda Gombrowicze je hlavně divadelní minipředstavení báječné úrovně. Knihu nutno přečíst! Před Astrid Lindgren hlasujeme a Bratři Lví srdce vyhrávají nad Dětmi z Bullerbynu díky paní, kterou minule přehlasovali a tak přišla znovu. V pohádkové Nangijale se nám moc líbilo. A pak už zase běžíme (tentokrát opravdu) do Galerie Oliva, kam se nevejde moc lidí a kde svým kouzelným hlasem předčítá Petra Špalková. Henriho Machaux přidávám do seznamu "nutno přečíst" a jdeme bojovat o další místo. Tentokrát stíháme zabrat i židličky a už nám čte a zpívá líbezná Aňa Geislerová. Ať žije surrealismus!

Jsem hodně unavená a u Barbory Kodetové napůl usínám. Je vidět, že i ona už toho má dost, čte tento večer již po osmé, musí ji to stát hromadu energie. Alessandro Baricco je opravdu dobrý, i když v hlavě už mám jen spleť a nevím přesně, o čem tohle čtení bylo.

Čeká nás poslední zastávka. Můstek nebo kolektory na Senovážném? Rozhodnutí přichází jen co pána na Můstku spatříme a tak tradá na kolektory. Velmi netradiční prostředí desítky metrů pod zemí a báječný přednes Radka Valenty... už ale víc spím než bdím a po pár minutách netuším, co jsem právě slyšela. Na jeden večer toho bylo až dost, ale rozhodně to stálo za to. Díky Českému Centru za báječný zážitek! (Odpouštím vám i to, že jste mi na vaši budapešťskou pobočku odvedli mého nejoblíbenějšího učitele maďarštiny.)

Hana Pražáková: Nadějí tu žijem

Před pár minutami jsem dočetla poslední stránku, zaklapla knížku, setřela slzičku. Nadějí tu žijem je sice čtení na jedno odpoledne, ale přemýšlení na mnoho hodin. Podobné knihy bych řadila do seznamu středoškolské povinné četby. Nese lehkým slovem psanou a přeci tak tíživou výpověď o procesu se Zelenou Internacionálou, katolickými spisovateli souzenými a na dlouhá léta i odsouzenými ve vykonstruovaných procesech počátku padesátých let. Nejen František Křelina, autorčin otec, ale i celá jeho rodina a mnoho podobných si zažila příkoří, která nám s odstupem let a zmenšující se komunistickou zkušeností připadají jen těžko uvěřitelná. Půl dne dlouhá a těžce vyprošená cesta za tatínkem do vězení, aby z třicetiminutové povolené návštěvy zbylo ze zlovůle bachaře stěží dvanáct... na více místech se mi zatajoval dech. Přesto má knížka velmi poklidný, měla bych chuť říci až optimistický podtón. Mezi řádky se v ní skrývá drobnost dnešnímu životu tak často vzdálená: pokora.

*

23.ledna 1953

Moji nejmilejší, s vroucností, se vzpomínkami na Vás i na všechny Vám píšu tento dopis, první v novém roce. Vánoce jsme měli pěkné, i vánočku i písně i veselí jsme byli, a jako Pavel přednášel, i tady zazněla Erbenova báseň Štědrý den. Poslední Váš dopis mám z 5.10., ale doufám, že již brzy dostanu další, jsem v tom klidný, vím, že si poradíte beze mne, mám ve Vás velkou důvěru. Má maminko drahá, vzpomínám na Vás denně a vyprošuji vám zdraví. O mne nemějte starosti, jsem zdráv a žiju klidně, pokojně. I bez Vašeho dopisu vím o Vás, tak jsem stále v duchu s Vámi, vím, že jste o svátcích byly u Jany - všechny - a že na Nový rok byla Jana u nás, ba docela i přípitek nechyběl. Pište mi tedy dál, jen termíny prodlužujte, jinak neposílejte nic, ani peníze. Balíček nedostanu, mám dobrou váhu vzhledem k výšce. Jen se netruďte nad mým osudem: měl jsem nesmírně šťastný život... Mám Vás, moji drazí, Tebe, má starší dceruško, Tebe, má mladší, nikdy jste mě nezarmoutily, jen radost mi přinášely, i nyní, v těchto časech. A na Tebe, má drahá, myslívám s takovou něhou jako v těch dobách mládí. Až bude možné, požádám o návštěvu. Přijeďte jenom jedna, víc nikdo, určitě. Tolik, tolik se těším na váš dopis. Ale netrpělivý nejsem, ani Vy nebuďte. Doufám ve Vaše zdraví. Vzpomínám na všechny, na Vás, na bratry i na jejich rodiny a vzkazuji jim všem pozdravení a přání všeho dobra. Děkuji všem, kteří Vás potěší třeba slovem.

Váš František Křelina.

*

Pražáková Hana: Nadějí tu žijem, nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod 2001, 144 s.

Pražáková Hana: Dobrý den Brno, nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod 2005, 176 s. - Hřejivá knížečka o dalším životě hlavních hrdinů Nadějí tu žijem. Krátce o ní již dříve na bločku.

Velikonoční Obscura

Obscura byla poklidná a pohodová. Fotilo se digi a černobíle. Digi mě ani moc nebaví, ani mi moc nejde... zásadní poznatek. Černobílé focení jsem si užívala, i když na výsledcích je co zlepšovat. Tak hurá do toho, ať si těch pár helpful hints - jak na to - hnedle vyzkouším v praxi.

Rozečtené období

Ne že bych v posledních dnech četla nějak zásadně moc, to bych netvrdila. Ale zjistila jsem, že se mi začínají hromadit rozečtené knížky v množství větším než malém. Tolik zajímavého čtení a tak málo času... to ale nejspíš v nejbližší době nezměním.

Nadějí tu žijem od Hany Pražákové jsem otevřela včera a nedokázala jsem ji odložit dokavad se mi očka úplně nezavírala. (Dobrý recept na rychlé usnutí, u mě bohužel funguje jen když začnu číst už hodně unavená, jinak bych se mohla pročíst k ránu :) ) Už mám představu o tom, jaké to bylo, když přišli zatknout Františka Křelinu... jsem zvědavá na další vhled do života v komunistickém Československu. Musím ale počkat na večer, slíbila jsem si, že cesty v metru budu trávit čtením v jiných jazycích, abych měla pocit, že něco dělám pro školu. V těchto dnech se směji nad poetikou Astrid Lindgren, nikoliv ve švédském originále (to bych nerozumněla ani třem slovům v řádku), ale v maďarském překladu Karkulína ze střechy. Dětské knížky to je moje, kór takhle báječné.

O víkendu mi Vlaštovka přivezla z Anglie The Witches od Roalda Dahla, ještě jsem je nečetla a tak jsem je musela rychle nakousnout. Hned první stránka mě zaujala natolik, že jsem vyprávění o tom, že čarodějnice je určitě právě ta krásná paní u pokladny v samoobsluze, do které bychom to nikdy neřekli, využila k motivaci na speaking v jazykovce. To byste nevěřili, koho všeho dokázali studenti prohlásit za witch a jaké podivuhodné historky o svých známých vyprávěli :)

Z hromádky na stole na mě vykukují ještě dvě maďarské knihy, tedy KNIHA a knížečka. KNIHA je Syn uherského naboba od Jókaie Móra, jednoho z nejvýznamnějších uherských spisovatelů devatenáctého století. Můj oblíbený autor. Když mám dobrý překlad, a ten od Anny Valentové dobrý je, čte se jedna báseň. Teď jsem se ji ale rozhodla odložit, protože bych si ráda nejdříve přečetla předchozí díl, Uherského naboba. A toho jsem zatím v novějším překladu nesehnala a přiznávám, že v poněkud staré češtině už se tak snadno nečte. Možná proto u nás není literatura devatenáctého století příliš oblíbená - tehdejší obraty málokoho udrží v dlouhodobém zaujetí. A přitom nejspíš o mnoho přicházíme, můžu-li soudit podle kvality té maďarské.

Knížečka je úplně jiného založení. Pomocná slovesa srdce od Pétera Eszterházyho jsou plná smrti, lásky k matce a zajímavého duševního rozpoložení. Nesnadné čtivo vedoucí k přemýšlení o tom, co to vlastně je literatura a jak je ji možné vnímat. Když nic jiného, Esterházy nám nedovoluje jen tak číst. Na každé stránce se jeho vlastní slova prolínají s množstvím vypůjčených a jak si to přebrat nikdo nenapoví. Život není jednoduchý, vyrovnat se se smrtí také ne.

Ve svém výčtu bych mohla ještě chvíli pokračovat. Egypťan Sinuhet, The Color Purple, Dějiny Finska, Oslovit Zachea, Completely Unexpected Tales,... pro každou příležitost jiné čtení, jiný svět, jiná nálada. Jsem ráda, že jsem vyrostla v době, kdy se ještě četlo. O co chudší bych bez knih byla.

Noc literatury

Ve čtvrtek 20.4. bude setmělou Prahou pobíhat mnoho lidí v pyžamu. To není vše. Světe div se, na vodítku nikoliv se psem, ale s knihou. Ne vážně, viděla jsem to na obrázku! Prý že máme vzít naše miláčky na procházku... no já si to tedy ujít nenechám!

"9 českých osobností čte 18 světových autorů na 9 místech Starého Města pražského. Sami si zvolte jaká místa, v jakém pořadí a kdy chcete navštívit. "

Každých 30 minut od 18:00 do 23:00.

Například Polský institut, DISK či Klub Lávka.

Například Anna Geislerová, Petra Špalková nebo Jan Budař.

Například Astrid Lindgren, Jurij Andruchovyc nebo Federico Garcia Lorca.

Například já a začnu v sedm na Malém náměstí. Kdo se přidá?

více na www.czechcentres.cz

Nespím, takže nepíšu

Je jaróóó! Všechno se probouzí, jen tady to trochu usnulo... ale to bude nejspíš tím, že já nemůžu spát. Není u mě nic neobvyklého pěkně dlouho se převalovat než usnu, ale v posledním týdnu se to stává až příliš často a můj bdělý stav pak podle toho vypadá. Přijímám jakékoliv kořenářské a šamanské rady vedoucí ke sladkému spánku!