Rozečtené období

Ne že bych v posledních dnech četla nějak zásadně moc, to bych netvrdila. Ale zjistila jsem, že se mi začínají hromadit rozečtené knížky v množství větším než malém. Tolik zajímavého čtení a tak málo času... to ale nejspíš v nejbližší době nezměním.

Nadějí tu žijem od Hany Pražákové jsem otevřela včera a nedokázala jsem ji odložit dokavad se mi očka úplně nezavírala. (Dobrý recept na rychlé usnutí, u mě bohužel funguje jen když začnu číst už hodně unavená, jinak bych se mohla pročíst k ránu :) ) Už mám představu o tom, jaké to bylo, když přišli zatknout Františka Křelinu... jsem zvědavá na další vhled do života v komunistickém Československu. Musím ale počkat na večer, slíbila jsem si, že cesty v metru budu trávit čtením v jiných jazycích, abych měla pocit, že něco dělám pro školu. V těchto dnech se směji nad poetikou Astrid Lindgren, nikoliv ve švédském originále (to bych nerozumněla ani třem slovům v řádku), ale v maďarském překladu Karkulína ze střechy. Dětské knížky to je moje, kór takhle báječné.

O víkendu mi Vlaštovka přivezla z Anglie The Witches od Roalda Dahla, ještě jsem je nečetla a tak jsem je musela rychle nakousnout. Hned první stránka mě zaujala natolik, že jsem vyprávění o tom, že čarodějnice je určitě právě ta krásná paní u pokladny v samoobsluze, do které bychom to nikdy neřekli, využila k motivaci na speaking v jazykovce. To byste nevěřili, koho všeho dokázali studenti prohlásit za witch a jaké podivuhodné historky o svých známých vyprávěli :)

Z hromádky na stole na mě vykukují ještě dvě maďarské knihy, tedy KNIHA a knížečka. KNIHA je Syn uherského naboba od Jókaie Móra, jednoho z nejvýznamnějších uherských spisovatelů devatenáctého století. Můj oblíbený autor. Když mám dobrý překlad, a ten od Anny Valentové dobrý je, čte se jedna báseň. Teď jsem se ji ale rozhodla odložit, protože bych si ráda nejdříve přečetla předchozí díl, Uherského naboba. A toho jsem zatím v novějším překladu nesehnala a přiznávám, že v poněkud staré češtině už se tak snadno nečte. Možná proto u nás není literatura devatenáctého století příliš oblíbená - tehdejší obraty málokoho udrží v dlouhodobém zaujetí. A přitom nejspíš o mnoho přicházíme, můžu-li soudit podle kvality té maďarské.

Knížečka je úplně jiného založení. Pomocná slovesa srdce od Pétera Eszterházyho jsou plná smrti, lásky k matce a zajímavého duševního rozpoložení. Nesnadné čtivo vedoucí k přemýšlení o tom, co to vlastně je literatura a jak je ji možné vnímat. Když nic jiného, Esterházy nám nedovoluje jen tak číst. Na každé stránce se jeho vlastní slova prolínají s množstvím vypůjčených a jak si to přebrat nikdo nenapoví. Život není jednoduchý, vyrovnat se se smrtí také ne.

Ve svém výčtu bych mohla ještě chvíli pokračovat. Egypťan Sinuhet, The Color Purple, Dějiny Finska, Oslovit Zachea, Completely Unexpected Tales,... pro každou příležitost jiné čtení, jiný svět, jiná nálada. Jsem ráda, že jsem vyrostla v době, kdy se ještě četlo. O co chudší bych bez knih byla.