Děláme si s Julií a Evou příjemný večer. V centru Prahy probíhá již dříve avizovaná Noc literatury. Zprvu ani nepočítáme s tím, že bychom navštívily všechna čtecí místa, ale nohy nás s radostí poponáší až do úplného závěru akce, takže vynecháváme jen jednoho pána odpudivě čtoucího na Můstku.
Nejdříve rychle ze školy rovnou do Klubu Lávka, za Jaroslavem Duškem a jeho úryvky z maďarského a německého filosofa. Jeho výkon je výborný... dokud nemáme s čím srovnávat. Do kapsy ho strčí hned Jan Budař na FAMU, kam zavítáme vzápětí. Určitě si musím přečíst jak britského Johna O'Farrella (a dozvědět se více o chlapci, jemuž prděl jeho starší bratr doslova a do písmene pod nos), tak Rusa Vladimira Sorokina a jeho Trip (aneb jak se sjet literaturou). Nestačíme se za břicho popadat.
Ljubu Fuchs v Rotundě svatého kříže zve Jula výstižně "paní s jiskrou věčného hledání v očích". Prévertova Pštrosa naštěstí podává hezky, celkový dojem je ale spíše záporný. Nu co, jde se dál a čeká nás půlhodinová pauza, protože kolem osmé hodiny je najednou u Staromáku plno a už se nikam nevejdeme.
Počkat si na Petra Nikla se vyplácí. Čtení z Deníku polského spisovatele Witolda Gombrowicze je hlavně divadelní minipředstavení báječné úrovně. Knihu nutno přečíst! Před Astrid Lindgren hlasujeme a Bratři Lví srdce vyhrávají nad Dětmi z Bullerbynu díky paní, kterou minule přehlasovali a tak přišla znovu. V pohádkové Nangijale se nám moc líbilo. A pak už zase běžíme (tentokrát opravdu) do Galerie Oliva, kam se nevejde moc lidí a kde svým kouzelným hlasem předčítá Petra Špalková. Henriho Machaux přidávám do seznamu "nutno přečíst" a jdeme bojovat o další místo. Tentokrát stíháme zabrat i židličky a už nám čte a zpívá líbezná Aňa Geislerová. Ať žije surrealismus!
Jsem hodně unavená a u Barbory Kodetové napůl usínám. Je vidět, že i ona už toho má dost, čte tento večer již po osmé, musí ji to stát hromadu energie. Alessandro Baricco je opravdu dobrý, i když v hlavě už mám jen spleť a nevím přesně, o čem tohle čtení bylo.
Čeká nás poslední zastávka. Můstek nebo kolektory na Senovážném? Rozhodnutí přichází jen co pána na Můstku spatříme a tak tradá na kolektory. Velmi netradiční prostředí desítky metrů pod zemí a báječný přednes Radka Valenty... už ale víc spím než bdím a po pár minutách netuším, co jsem právě slyšela. Na jeden večer toho bylo až dost, ale rozhodně to stálo za to. Díky Českému Centru za báječný zážitek! (Odpouštím vám i to, že jste mi na vaši budapešťskou pobočku odvedli mého nejoblíbenějšího učitele maďarštiny.)
Příspěvky
