S nadějí k lepšímu skautingu

Minulý rok jsem se pokusila omezit své skautské aktivity. Potřebovala jsem více času na školu, chtěla zkusit dělat trochu méně věcí o něco pořádněji... zkrátka proč ne. Vedlo to k zajímavému výsledku: čas jsem záhadně rychle naplnila jinak, škola z toho o moc lépe nevyšla a navíc mi "něco" v životě chybělo. Jala jsem se to tedy napravit s pořádnou vervou.

K Fonticulu Maděra, kurzu pro nadějné mladé skorovůdce, přibyla chystající se instruktorská lesní škola, trochu jsem se nechala zatáhnout do pomoci s Mikulášským seminářem a dále různými jinými způsoby nakukuju pod pokličku nové vize (a praxe) skautského směřování. Mám z toho zatím velkou radost. Zejména proto, že právě přichází doba, kdy se skautské hnutí otevírá velkým změnám a má pedagogická dušička se v něm může plně realizovat. Šlo by vůbec v takový příhodný čas jen sedět nad učením?

Ještě před lety jsem si myslela, že se má škola od Junáka hodně co učit. Přístup k dětem, atmosféra v kolektivu, praktičnost naučeného a mnohé další. Čím více jsem však poznávala české školství a jeho inovační snahy posledních let, tím více jsem přemýšlela o tom, není-li to spíše obráceně. Jako by skauting zamrzl v první polovině minulého století a příliš nereflektoval měnící se svět kolem. Naštěstí tyto časy pomalu končí. Skautská veřejnost se pomalu ale jistě seznamuje s novou koncepcí programu, který slibuje lepší zítřky všem, kteří jsou ochotni hledat nové cesty. Tedy vzhůru!

Když není kočka doma...

Všechno to začalo rozkousaným toaleťákem. Mamka hned vytáhla příhodu, jak když jsme byli malí, objevila v obýváku myš sledující televizi... a jala se shánět pastičky. Chudák myška, nic pěkného ji nečekalo.

S pastičkou na záchodě si dlouho rozuměla. Klobása zmizela aniž by sklapla, oříšku zůstal pečlivě ohryzaný nabodnutý kousek. Rozloučili jsme se i s několika balíčky špaget, pytlíkem gulášové polévky, už dlouho se z neznámých důvodů sypajícími bramborovými knedlíky v prášku a obsah špajzky se stěhoval do vyšších sfér. Táta se jal zasádrovat všechny přístupové otvory do bytu, aby už se sem neměla kudy dostávat, potvora. Pak najednou zabral tvrdý chleba, nebo spíš domlouvání pastičce, že by měla taky trochu reagovat. A už se pěly smuteční písně.

Jenže... začalo to přeci tím toaleťákem, který, jak známo, myši nežerou...

Máme tu happyend: Od té doby, co ošklivá lidská rodina sprovodila ze světa mámu myš, prohánějí se jí po obýváku roztomilá malá tryskomyšátka. Kdo ví, kde bydlí...

Cestou k autentickému projevu

V kruhu nás sedělo asi patnáct. Netradičně na židličkách, kroucení se na koberci nebylo žádoucí. Nějakou hlasovou indispozici měl snad každý. Tu přímo nedomykavost, tu jen mělké dýchání, část z nás klouzala po povrchu jako by se bála doopravdy promluvit. Jeden hlasový profesionál za druhým jsme přiznávali své chrapoty po větší hlasové zátěži a napjatě čekali na zhodnocení našeho projevu. Nevyšla jsem z toho nejhůř. Ovšem dlouhá cesta k nápravě ani mě nemine.

Nejdříve smrkáme. Afektovaně pokašláváme. Flušeme imaginární verzatilkou. Nasáváme příjemné i nepříjemné vůně, fňukáme sebelítostí, rovnáme se údivem. Nic nepřirozeného, nic, na co bychom se museli soustředit. A přesto malé zázraky dokazující samozřejmost zapojení bránice a tím i pořádného dýchání. Neváháme vše vyzkoušet, je dobrá nálada, pěkně se společně zasmějeme. Dopoledne příliš brzy končí, ale těšíme se na příští lekci a s šibalským pomrkáváním ochotně slibujeme i splnění domácího úkolu: zapojit hlas při čůrání. Ano, přesně tak. Snad to vyvolá více než jen pobavené úsměvy obyvatel našeho paneláku.

Těším se do školy!

...mohla bych říci po týdnu nemoci doma a byla by na tom trocha pravdy. Mohl by to říci třeba i můj bráška, ale snad jedině kdyby měl jít se třídou na exkurzi do redakce časopisu ABC. Věřte tomu nebo ne, tuto větu jsem dnes slyšela z úst několika učitelek. Nejdůležitější je ovšem kontext: stalo se tak po dvou půldnech pedagogického kurzu, na kterém si mé kolegyňky uvědomily, že mají chuť vrátit se v pondělí před děti a zkusit učit jinak. Takže vlastně píšu bludy - nerozhodly se vrátit před děti, ale k dětem.

Nebude to jednoduché a pondělkem se rázem všechno nezmění, ale věřím, že se zase v několika dalších školách blýská na příjemné (nejen)pondělky. A to nikoliv pouze pro učitele!

Na vlny BBC se vrátila čeština

v podobě vysílání Českého rozhlasu - Rádia Česko. Dnes tedy znovu ladím své oblíbené 101.1 FM a pokouším se zaposlouchat do zpravodajství z České republiky i ze světa. Musím ale přiznat, že o splněných očekáváních by se mi hovořilo těžko. Nedaří se mi naladit na hlasy redaktorů, doufám ve víc než jen několikaminutové souhrny informací z různých oborů. Ta tam jsou mnou vyhledávaná interview, analýzy, fejetony nebo třeba kurzy angličtiny (viz archiv BBC CZECH.com). Co naplat. Vysílá se první den, všechno se může změnit. Zatím bych však s větším nadšením přijala čtařiadvacetihodinovou angličtinu BBC. (Tu je možno slyšet v časech 00:00 - 08:00, 11:00 - 13:00 a 16:00 - 24:00)

Febiofest se blíží

A na internetu už je k prohlédnutí kompletní katalog filmů. Zítra začíná předprodej a s ním bitka o nejlepší filmy... maďarské a finské předpokládám vyprodány nebudou. Tak se třeba na nějakém uvidíme!

Kategorie: Nadšenec

Ano, to jsem já. Nebylo by to normální, kdybych chvíli chodila po světě a neměla něco, z čeho bych byla úplně nadšená. Na takové věci potom musíte neustále myslet, všem o nich vyprávět a jsou-li hmotného rázu, každému je ukazovat. Sdělená radost, dvojnásobná radost.

Takový stav mi ale přináší i spoustu soužení. Úplně nejhorší je, když si v zimním výprodeji koupíte báječné běžkařské rukavice a začne jaro. Ještě celé týdny dokážete myslet na to, že jsou zavřené ve skříni a čekají na příští sezónu. Nebo někomu připravíte tak senzační dárek, že byste jej nejraději předali hned a nemůžete vydržet do narozeninového dne. Dobře znám.

Teď mám zrovna botkománii. Projevuje se kráčením po pokoji ve zbrusu nových tanečních botkách a stísněným pocitem, kdykoliv bych je měla zout. Nejspíš v nich půjdu i spát :)

Jazyková hádanka

Abych toho neměla málo, začala jsem se učit nový jazyk. Dalo mi pěkně zabrat, než jsem se alespoň trochu zkamarádila s výslovností, a už máme tvořit jednoduché věty. Tak jsem se rozhodla, že vám v zájmu procvičení připravím drobný kvíz: poznáte, o který jazyk se jedná? Pro koho je to příliš jednoduché, netruchlete, druhé kolo bude složitější :) Ale to až se něco naučím!

Jag heter Katka och jag kommer från Tjeckien.
Jag har en syster och två bror.
Jag är inte gift.
Jag studerar ungerska och finska vid Karlsuniversitet i Prag.
Vad talar du för språk?

Vain vähän puhun suomea...*

Touto větou začala má dnešní česko-finská konverzace s příjemným mladíkem z Tampere, o kterém jsem ještě včera nevěděla ani to, je-li vlastně on nebo ona. (Ale z finského úhlu pohledu je to skoro jedno, pro ně je to tak jako tak "hän".) Naštěstí mi pomohl Mr. Google a po prohlédnutí seznamu finnish names už jsem alespoň věděla, že mám dnes s tázavým pohledem a "moi" na rtech vyhlížet u tandem nástěnky kluka.

Z představy, že budu s někým mluvit finsky se mi svíral žaludek a celou cestu z Celetné jsem přemýšlela o všemožných výmluvách, kterými bych večer po mailu ospravedlnila svou případnou zbabělou neúčast. Naštěstí mi v hlavě blikala i kontrolka poctivosti, připomínající jeden světový jazyk, kterým se dá všechno zachránit... a zachránilo :) Můj finský repertoár se poměrně brzy vyčerpal (slova typu puimuri, peipponen či turvatyyny** jsem kupodivu něměla jak použít), ale milou konverzaci to naštěstí neohrozilo. Tahle tandem "výuka" má navíc jednu nespornou výhodu: vždycky, když už si začínáte připadat jako největší trubík na světě, můžete z finštiny přepnout do češtiny. Zapotí se i ten druhý :)

*Jen trochu mluvím finsky...
** Kombain, pěnkava, airbag