V kruhu nás sedělo asi patnáct. Netradičně na židličkách, kroucení se na koberci nebylo žádoucí. Nějakou hlasovou indispozici měl snad každý. Tu přímo nedomykavost, tu jen mělké dýchání, část z nás klouzala po povrchu jako by se bála doopravdy promluvit. Jeden hlasový profesionál za druhým jsme přiznávali své chrapoty po větší hlasové zátěži a napjatě čekali na zhodnocení našeho projevu. Nevyšla jsem z toho nejhůř. Ovšem dlouhá cesta k nápravě ani mě nemine.
Nejdříve smrkáme. Afektovaně pokašláváme. Flušeme imaginární verzatilkou. Nasáváme příjemné i nepříjemné vůně, fňukáme sebelítostí, rovnáme se údivem. Nic nepřirozeného, nic, na co bychom se museli soustředit. A přesto malé zázraky dokazující samozřejmost zapojení bránice a tím i pořádného dýchání. Neváháme vše vyzkoušet, je dobrá nálada, pěkně se společně zasmějeme. Dopoledne příliš brzy končí, ale těšíme se na příští lekci a s šibalským pomrkáváním ochotně slibujeme i splnění domácího úkolu: zapojit hlas při čůrání. Ano, přesně tak. Snad to vyvolá více než jen pobavené úsměvy obyvatel našeho paneláku.
Příspěvky
