Tečé voda tečé, po kameni skáče, zpívá se v nějaké prostonárodní pěkně od podlahy. A my si radostně zpíváme s ní. Nejprve si tedy o něco méně radostně zpívali sousedi pod náma, pak si radostí nad slušným výdělkem musel zpívat instalatér z Pražského technického servisu, nicméně teď už je do zpěvu zase i nám. Teče to a ještě navíc snad už zase jen tudy, kudy to týct má - což v bytě z roku '67, jehož veškeré inženýrské sítě od té doby nespatřily světlo světa, stojí za zmínku.
"Čeká tu na tebe překvapení", řekl do telefonu M. a já už se radovala, že se snad přeci jen pustil do vaření, i když se původně tvářil, že mu to nevyjde. Škoda, teplé jídlo nebylo. Ale místo něho na mě čekalo skutečné překvapení: balíček, ve který už jsem ani nedoufala, objednané učebnice z Debrecenu. Podotýkám, že objednané v půlce července, tak, aby dorazily ještě před naším stěhováním zpět do ČR. Na mou urgenci a žádost, ať to koukají poslat do Prahy, nikdo nereagoval, tak jsem si nedělala iluze... a vida ho. Takže koho by lákalo začít si s maďarštinou: jsem na vás zase o kousek připravenější ;)
Vždycky jsem byla hrdá, že tuhle větu, na rozdíl od údajné průměrné ženy, moc často nepoužívám: nemám co na sebe. Jenže ouha, časy se mění. Po krátké hysterii na konci září, kdy jsem musela běžné kalhoty odložit jen dočasně kvůli jistým nepříjemným tlakům, je to tu znovu, ale tentokrát už asi nevyhnutelně. A tak si cesty z práce a do práce krátím windowshoppingem a slintám nad vším, co vypadá, že bych se do toho mohla vejít i za měsíc, dva, čtyři,... Už i M. se podivil, jestli jsem taková parádnice byla vždycky, nebo jestli je to těma hormonama. Jako by nevěděl, že Parádnice jsem zhruba tak od jedenácti. (Paráda byl název našeho dívčího oddílu :))
Příspěvky
