Co s autocenzurou

Občas přemýšlím o tom, že to tady zavřu. Nebo přesídlím někam do anonymity. Autocenzura je totiž nepříjemně usedlý společník, bohužel však s tak průzračnou identitou, jakou tady Katalinka má, se bez autocenzury neobejdu. Jo, jo, stará známá bolest neanonymních blogů, nic nového pod sluncem. A tak raději mlčím, protože přeci nevykřičím do světa, že mi vám tak najednou skutečně zamrzelo, že X nikdy ...., zato do .... každou chvíli, nebo jak jsem si tuhle poplakala při vzpomínce, jak jsme s Y .... a strašně jsme se u toho nasmály, ale jak mě to zas rychle přešlo, když jsem viděla ..... A přitom právě tohle bych tak potřebovala tomu světu vykřičet. Ale ne X a Y a možná ani Z, protože to by vlastně vyšlo nastejno. Asi se vrátím k papírovým deníkům. A nebo to přestanu řešit, pustím autocenzuru k vodě a bude veselo? (Tohle už je beztak takový mezikrok.)